Neslyšitelní (62)

Milada seděla v kuchyni v proutěném křesle a držela v klíně zabalený babiččin portrét. Skrze okno pronikalo šikmé dopolední světlo a kreslilo na podlaze pitoreskní stíny. Vzpomínala. Na jednu událost ze svého mládí.

Tehdy právě skončila školu a našla si první práci. V hospicu. Byla nezkušená, ale ne zas tak, aby nemohla dosvědčit pravdu. V devadesátkách, v době, kdy se vše měnilo, kdy staré padalo, nové ještě nestálo a každá věc se zdála naléhavější než druhá.

A pak přišla ona. Uklizečka Mária Danielová. Pro všechny v hospicu prostě jen Máňa. Tichá, ušmudlaná, nenápadná Romka s kruhy pod očima a nevábným úsměvem vykotlaných zubů. Snažila se, jak mohla. Pracovala svědomitě. Jenže jedné ze senilních klientek zmizel drahý prsten. Dala ho dceři a zapomněla které. Ta druhá se rozčílila a ztropila scénu. Začala šeptanda. Obvinění padlo na Máňu. Nešťastnice se nikdo nezastal. Bylo potřeba rychle udělat pořádek, protože vedení právě s diecézí řešilo restituci budovy. A pan vikář měl kopec jiných starostí.

Milada věděla, jak to celé bylo, ale bála se, že by vyhodili i ji a téměř bez praxe by nové zaměstnání ve svém oboru sháněla jen těžko. Proto tehdy dlouho váhala. A najednou už bylo pozdě. Máňu vyhodili. Skončila i s pěti dětmi na ulici. Ty jí brzy vzali a umístili v dětském domově. Už nikdy je neviděla. Nikdo se v těch letech na nikoho neohlížel, tím spíš ne na Máňu a její děti. Ti byli všem ukradení.

„Babičko, promiň,“ šeptla Milada, „ale tak bys to chtěla aj ty.“ Uvědomila si, že když myslí na Máňu, vzpomene si i na Mariku a naopak. A že babiččin hrdý výraz jí v čemsi připomíná Natálii. Zvedla se, oblékla se, do náruče vzala zabalený portrét a vyšla do ranního světla směrem k autobusovému nádraží.

Květa Holá seděla u stolu v malé kavárně poblíž brněnského Koliště, rukama objímala horký šálek. Když Milada vstoupila, její oči se rozzářily. Objaly se, jak to dělají jen kamarádky z vysoké.

„Eště furt sbíráš tých portrétů?“ zeptala se Milada a položila balík na stůl.

Květa přikývla. „Každá tvář něco vypovídá. Vždycky to bylo víc než jen umění. Byly to i osudy těch zobrazených lidí. A ty mě fascinuje objevovat. Jsou jako brána do minulosti.“

Milada se posadila a začala: „Tento už nemožu mět doma. Patří do světa. Možná bys mu měla dat smysl. Nedávno bylas v Oslavanoch, že? U jedných Cigánů, že? Nech jich být. Sú slušní.“

Květa rozbalila papír. Zadívala se do sličné tváře mladé půvabné dívky ve slováckém kroji. Jakoby ve svých očích ukrývala něco nepojmenovatelného. „Kdo to je? Kdo to maloval“ zeptala se tiše. Obraz se jí evidentně líbil.

Milada neodpověděla hned. Jen řekla: „Na tom včil nesende. Vím, že ten obraz si zaslúžíš jedině ty. Když to urovnáš s týma Polhošama z Oslavan. Oni sú enom v nějakých momentálních problémoch. Jináč sú úplně v pohodě. Věř mě. Znám jich dlúho a velmi dobře. Fero je poctivý slušný chlap, dříč, maká na stavbě aj dvanáctky. Za pracú aj dojížďá. Marika je úžasná máma třech skvělých děcek. Ten prostřední je, pravda, trochu darebák, taký poděs, ale má laskavé srdce. Ta najmenšá je miláček. A ta najstaršá je našeho Matúška frajárka. Zlaté dívča. Taká cérenka už sa dneska nevidí. Hodná a talentovaná. Najlepšá harmonikářka v Brně. A dostala sa aj na vysokú, na náš obor! Měla jsem z ní takovú radosť! Nenič jim život, prosím ťa o to. V méně nebožky babičky Stázky Křivánkovej, ať jej dá Pánboh věčnú slávu. To ona je na tem obrázku.“

Květě ztuhl úsměv na tváři. Tiše kývla. Přijala nabídku. Neptala se dál. Nesmlouvala.

O několik dní později stála v obýváku svého bytu, telefon v ruce, na sobě upnuté triko s leopardím vzorem. Zírala na obraz, který právě držela v ruce. Živý portrét Miladiny zesnulé babičky, plný barev a emocí. Příliš dobrý na to, aby byl kopií. Na zadní straně plátna našla podpis a osobní věnování „Stázce od Jožky.“

Okamžitě zkoprněla. Pak zavolala Miladě: „Milado? Promiň, že volám tak nečekaně… ale...“

„Co sa děje, děvčico?“

„Ty mi vážně dáváš originál Jožky Uprky?!“

„Jo. Však sa ti líbil, ne? Visel u nás v kuchyni eště když moja nebožka mamka byla děcko. Enom, prosím, udělej, co ti říkám.“

„Milado! Proboha! To je Uprka! Ten obraz má cenu možná sto tisíc, možná aj víc! Seš si vědomá?“

„Popravdě? Jo. A je mě to šumák. Včil je třeba pomoct tým luďom. Než aby to raz zdědil někdo, kdo to prodá na netu, ať to máš radšej ty. Ty to oceníš. Enom jim pomož, jasné?“

Květa se posadila do křesla, jako by ji někdo právě praštil po hlavě. Chvíli mlčela, pak zašeptala: „To se dneska už nestává. Milado, lidi jako ty jsou dneska vzácnost.“

Milada se zasmála: „Nebo jak je Natálka a její rodina.“

Davidův případ v těch dnech dospěl k hlavnímu líčení. Soudní budova byla přeplněná. Mezi veřejností čekala před budovou širší rodina a známí, včetně nepřehlédnutelné monumentální postavy Tomáše Brázdy. Dále novináři v čele s Liborem Chalupou, antifašisté a zástupci lidskoprávních organizací, stejně jako příznivci Svornosti a radikální pravice obecně, Danuši Vaculíkovou nevyjímaje. Soud však proběhl neveřejně. Až do síně nikoho nevpustili. Bylo přísně zakázáno vynášet cokoli z procesu či zveřejňovat jakékoli údaje, jež by Davida, coby nezletilého pachatele, mohly jednoznačně identifikovat. OPova identita tak díky právní skulině zůstala nadále tajemstvím. Byť někteří si vše začali spojovat, rozhodující důkazy, že David je opravdu OP, veřejnost nikdy nezískala.

Obžaloba ho vinila ze spáchání vícero deliktů. Především poškození cizí věci sprejováním a šablonováním na fasády veřejných budov a prostředky brněnské MHD, kdy výše škody dle posudku mohla přesáhnout 300 000 Kč, dále přechovávání omamné a psychotropní látky, protože u něj byly nalezeny tři jointy s nadlimitním obsahem THC, a nakonec, shodně výpovědím mládežníků Svornosti, i výtržnictví, neboť David měl údajně v noci zaútočit na ně, nožem na řezání linolea.

Státní zástupce JUDr. Oldřich Beránek, blízký kruhům okolo Svornosti, postavil případ na výpovědích pěti mladíků. Všichni shodně tvrdili, že David „obtěžoval“ Markétu a že ji „museli bránit.“ Prý „vytáhl nůž,“ přestože žádné bodno-řezné poranění nikdo z pětice neutržil, a zasáhli v sebeobraně. Zpochybnil Davidovu věrohodnost kvůli „jeho kriminálním sklonům,“ zdůraznil jeho „vandalizmus“ a tvrdil, že jeho graffiti „podněcují k nenávisti vůči většině.“

Mgr. Pavla Doubková, právnička z Centra Spravedlnosti, vedla obhajobu. Poukázala na Davidův nízký věk, skutečnost, že je prvopachatel bez předchozí trestné činnosti, na skutečnost, že násilí vůči němu neslo znaky nenávistného trestného činu, na fakt, že u žádného z útočníků nebyla zjištěna újma na zdraví, což ostře kontrastovalo s vážnými zraněními, která podle lékařských záznamů utrpěl David. Teorii o rasově motivovaném útoku stavěla na posudcích obsahu profilů mladých členů Svornosti. Ti na svých sociálních sítích opakovaně zveřejňovali nenávistné obsahy proti menšinám. Navrhla posuzovat Davidovy graffiti jako umělecký a politický projev pod ochranou svobody názoru, nikoli čistý vandalismus. K tomu sloužily posudky i předchozí vyjádření umělce a výtvarného teoretika Miroslava Kořeně.

Jenže klíčová svědkyně M. Š., která by verzi obhajoby mohla velmi snadno potvrdit, vůbec nepřišla vypovídat. Podle lékařské zprávy a odborného posudku psychologa předloženého jejím otcem a právním zástupcem trpěla disociací a úzkostným stavem spojeným s posttraumatickou reakcí. Nebyla přítomna a s nikým nekomunikovala. Ani s Davidem, ani s Veronikou, svou někdejší spolubydlící.

Soudce JUDr. Mojmír Straka, muž středního věku s dvacetiletou praxí, známý mírně paternalistickými komentáři k „mládeži z problémových rodin,“ působil navenek velmi nestranně, jeho otázky však směřovaly častěji k Davidovým obviněním, než k brutalitě útočníků.

Po čtyřech hodinách líčení a přednesení závěrečných řečí vynesl následující rozsudek:

„Obžalovaný David P. se dopustil přečinů poškození cizí věci a přechovávání omamných látek. Ve věci výtržnictví, omezování osobní svobody a znásilnění ve stadiu pokusu soud bere v potaz neprokázané okolnosti a rozporuplné výpovědi svědků. Není-li možné v pochybnostech rozhodnout, rozhoduje se vždy ve prospěch obžalovaného.

Zohledňuji věk, předchozí bezúhonnost i jeho zdravotní a sociální situaci. Zároveň nelze přehlížet rozsah škody, který výrazně převyšuje hranici 300 000 Kč, a pokračující trestnou činnost i v době po incidentu, což nese znaky recidivy.

Soud shledává obžalovaného vinným z trestného činu poškození cizí věci a přečinu přechovávání drog. Není uznán vinným z výtržnictví. Ukládá se mu ochranná výchova v ústavním zařízení pro mládež s okamžitým nástupem a povinnost uhradit doložitelnou část škody ve výši 287 000 Kč. Tuto částku pokryje rodina.“

Pětice mládežníků svornosti vyvázla s několikaměsíčními podmínečnými tresty s odkladem na rok, za výtržnictví při bitce, ke které nepopiratelně došlo. I oni byli prvopachatelé a nezletilí.

Obhájkyně Doubková se proti rozsudku na místě odvolala. Eliška a Jakub u soudu nebyli. Sledovali v Olomouci konferenci o využití veřejném prostoru.

Davida odvedli v poutech policisté. František se v soudní síni rozplakal jako malé dítě: „Cely život tvrdo makam, děcka mě chodijou do školy všecky. To není fér! Moj syn nikomu neublížil! A hen tí ho skoro zabili! Pro vás je čista bíla stěna víc jak živy černy kluk! Rasisti! Srat na vašu spravedlivost!“

Marika lamentovala a křičela na všechno a na všechny. Když při odchodu uviděla hlouček členů Svornosti a nedaleko od nich i Danuši, vydala se přímo směrem k nim. Natálie a Veronika ji držely každá za jednu ruku a snažily se ji zastavit, nakolik to jen šlo. Marně. Obořila se na Danuši a její sympatizanty jako nezastavitelná smršť: „Preklínam vás! Bodaj by vás rakovina zožrala! Nech vám mäso z gzichtov olezie! Až na kosť! Bodaj byste zovnutra uhnili zaživa! Bodaj by vám semeno vyschnulo a vam sa už nikdy nepostavil! Zdochnite všici kelo vás budze! Aj vaše matere! Aj vaše dzecká, všici, všici do jedného! Počujete?! Nech nik neostane! Zdochnite! Nech vás ešče živych zakopu, bodaj by vás pse vyhrabáli a jebali vás po nohach! Prisaham pri Kristovi aj panenke Marii, na hlavy svojich dzeci prisaham, že si vas nájdzem!“ A potom se jí udělalo špatně od srdce, stoupl jí tlak až skoro omdlela a museli ji odvést do nemocnice.

Natálie po soudu zveřejnila na svém instagramovém profilu fotku jedné Davidovy šablony s popiskem: „Nikdy nezapomenu. Nikdy neodpustím.“

Danuše Vaculíková na svém blogu napsala: „Zneužívání veřejného prostoru k šíření extrémistických myšlenek je hrozbou pro naši demokracii. Ať už přichází zprava, nebo zleva. A nyní jde o nenávist menšiny k většině. Přikládám důkaz.“ K tomu připojila fotku jednoho z OPových děl.

Na chodníku před soudní budovou se shlukla skupinka lidí, kamery mířily ke vchodu. Do záběru se najednou vřítil obrovitý Tomáš Brázda. Rozhazoval rukama, hlas se mu třásl, ale dav překřičel jakoby nic: „Poslóchéte, lidi! Já su sice pako, ale to, co vám teď řeknu, je svatá pravda! Přísahám! OP neni žádné dacan. To je spasitel národa! On neničí, on posílá poselství! A včil trpí za vás, aby vám otevřel oči! On je… sprejové Ježíš a Krišna v jedné osobě! Indigové děcko!“

Někteří se smáli, jiní tasili mobily, aby si ho natočili. Tomáš se nedal zastavit. Vlezl přímo před Chalupovu kameru a ukazoval na sebe: „Jo! On je lepší než já. Já dělal křížky a kolečka, on poselství národu!“

Chalupa s mikrofonem, zprvu zaskočený, se rychle vzpamatoval a spustil živý vstup: „Tady to máte, vážení. Exkluzivní výpověď spolužáka nefalšovaného sprejerského gurua z okresu Brno-venkov.“

Otočil se na Brázdu: „A vy jste… kdo?“

„Tomáš Brázda,“ prohlásil hrdě kolos. „Znám OPa. Vím. Ale nepovím, kdo to je. To by byla zrada. Prosím, pane, věřte mě, já su sice pako, ale nikdy nelžu. On je národní hrdina!“

Chalupa se pousmál do kamery: „Jak se říká: z úst blázna padá pravda… anebo taky pěna.“ V sestřihu pak pustil smyčku Brázdovy věty: „Věřte mě! Já su sice pako, ale nikdy nelžu!“ Doplnil ji o zpomalený záběr na jeho křečovitý úšklebek a bílé tenisky špinavé od černošedého bláta. Spot do několika dní převzaly komerční televize a viděl ho snad celý národ. Na sociálních sítích se vyrojila spousta parodií a remaků scény.

O několik dní později, když se Marika vrátila z nemocnice, někdo zaklepal Polhošovým na dveře a zazvonil na zvonek. Natálie s matkou přišly otevřít. Marika měla na sobě ještě zástěru a v rukou mokrý hadr. Natálie překvapeně zamrkala. Poznala ji hned.

Květa Holá v slušivém kostýmku přišla tentokrát bez poznámkového bloku. Nesla v krabici bábovku z Billy a dvě tašky z drogerie. Stála před dveřmi Polhošových s nesmělým výrazem, trochu nesvá, ale pevně rozhodnutá.

„Paní Holá? Ze socialky?“

„Dobrý den, Natálie. A vy jste Marika, že? Můžu na chviličku?“

Chvíle ticha. Marika váhala, ale pak uhnula stranou. „Pojďte.“

Vešli do malé kuchyně. František rychle uklidil barvu, kterou mezitím provizorně zamaskoval nedostatky na okně v dětském pokoji. Malá Vaneska si s Veronikou, která v mezičase hlídala na sporáku bramboračku, kreslila na stole pastelkami. Květa položila bábovku a tašky na linku.

„To máte… pro děti. Zubní pasty, nějaké ubrousky, školní věci a tak…“ řekla a pokrčila rameny.

František se otočil, pohlédl na ni a smutně přikývl: „Děkujem.“

„Já jsem se přišla omluvit,“ pokračovala Květa a složila ruce před sebe. „Víte, minule jsem tady byla … no, až moc v úřední roli. Vzhledem na tu poznámku v policejním spise vašeho syna a na to hlášení ze školy jsem cítila naléhavou potřebu urychleně jednat. Bylo to unáhlené. Profesní deformace. Po důkladném zhodnocení vaší situace už nemám důvod vás dál obtěžovat. Víte, při naší práci je prioritou včasná reakce pro okamžité dobro dětí a pečlivý dohled nad dodržováním jejich práv. Mezi ně však patří i jejich právo žít se svou rodinou. Omlouvám se. Přestřelila jsem.“

Marika utřela mokré ruce do zástěry: „Přisednite. Kafe dáte? Polivku?“

„Ráda,“ přikývla Květa a usmála se. Upřímně, shovívavě. Lidsky.

Za chvíli už seděla u stolu, popíjela kávu a s malou Vaneskou si hrála „hádej, co kreslím.“ Atmosféra byla nečekaně klidná. Veronika naservírovala polévku.

„Jedna naše společná kamarádka,“ začala Květa tiše, „mi připomněla, co znamená domov. Rodina. Kořeny. A taky, že někdy máme šanci něco napravit. Ne vše. Aspoň něco.“

„Dávida nam zbili a eště aj zavreli,“ podotkl František trpce. „Aľe my známe, kto je. Koho máme doma.“

„Já vám věřím. A napíšu to i do posudku,“ řekla Květa. Bylo vidět, že to myslí vážně.

Za vysokou železnou bránou diagnostického ústavu se svět za Davidem zavřel. Zmizelo vše, co znal - rodina, ulice, Markéta, jeho noční akce. I ta tichá, inspirující nálada, kterou zažíval vždy, když tvořil. Nyní byly jeho dny sevřeny v přesných režimech, v ostrých liniích rozvrhů a neústupných pravidel. Po příjezdu prošel osobní prohlídkou, sebrali mu všechny jeho věci kromě oblečení a kartáčku na zuby. Přidělili mu postel ve sdíleném pokoji se dvěma dalšími spolubydlícími. Vojtou, děsivě tichým, zamlklým introvertem z Valašska, co se před Vánoci pokusil kanystrem benzínu zapálit supermarket narvaný lidmi, a Filipem, hlučným a konfliktním rváčem ze Svitav, který se netajil tím, že „zrubat někoho do krve je jak dát gól ve finále extraligy.“

David se nechtěl prát. Nechtěl se však ani přizpůsobit. Cítil, jak ho systém pomalu drtí. První dny nepromluvil skoro ani slovo. Sabotoval skupinové aktivity, odmítal „sdílení.“ Namísto toho se uzavřel ve svém vnitřním světě. Přemýšlel a vzpomínal. Vychovatelé ho hodnotili jako „nepřístupného a kladoucího odpor.“ Psycholožka si zaznamenala: „Potlačuje afekty a skrývá emoce za výrazem nezájmu. Vysoké skóre na škále vnitřní tenze. Možné posttraumatické symptomy.“

V klubovně ten večer hučela televize, kluci se váleli po gauči a chechtali se Chalupově reportáži. Zas a znovu obrazovkou rezonovala ve smyčce Brázdova věta: „Jsem pako, pane, ale věřte mi, já nikdy nelžu!“ Smích, pískot, posměšky. David seděl v koutě, ruce sevřené v pěst. V očích se mu mísila zlost a bezmoc. Ani ne proto, že se smáli Tomášovi. Brázda byl na to stejně zvyklý. Hlavně proto, že i ta nešikovná, neohrabaná obhajoba byla upřímnější než vše, co o Davidovi kdy zaznělo. A teď se z ní stala jen laciná atrakce pro pobavení.

Zavzpomínal na svého jediného kamaráda ze třídy. Poprvé od příchodu do zařízení se usmál: „Kobra… Totální pako. Ale aspoň nikdy nehrál žádný divadýlko. Vždycky jen svoje trapný sóla. No aspoň byly jeho.“

Potom se ponořil do vzpomínek.

Tomáš Brázda byl už od první třídy jiný. Do Davidovy třídy propadl. To se mu stalo potřetí. Byl o hlavu až dvě vyšší než spolužáci, těžkopádný, neohrabaný, ale silný jak medvěd. Když se jeden ze spolužáků rozhodl udělat si z Davida terč a zasypával ho posměšky kvůli romskému původu, chudobě i vzhledu, Tomáš zasáhl: „Nešahé na moju hnědó pastelku!“ Popadl posměváčka za kšandy, zvedl ho jak pytel brambor a pověsil v šatně na věšák. Chlapec se rozplakal a prosil Tomáše, aby ho sundal dolů. Brázda neustoupil, dokud se chlapec Davidovi nahlas neomluvil. Od té chvíle byli kamaráda. Nerozluční.

Sedávali spolu úplně vzadu, v takzvané oslovské lavici. Oba jiní. Oba vyčlenění. David kvůli zjevu a původu, Tomáš kvůli opožděnosti a zvláštním historkám z domova. Nikdo s nimi nechtěl sedět, a tak začali sedět spolu. Z nouze se brzy stala volba. Pod lavicí měli schované sušenky, Tomáš nosil čaj v PETce a vykládal třídě o tom, že kvůli 5G sítím vymírají včely a motýli. David se jen tiše usmíval a kreslil do sešitu. Dávno pochopil, že Tomáš je jeho bezpečný azyl, bez posměchu, bez přetvářky. A právě proto byli spolu silnější, než všichni dokola.

David byl živý, spíš průměrný žák, ale snažil se splynout s prostředím, nebýt vidět ani slyšet. Tomáš si nic nedělal z toho, že je pro všechny jenom „pako,“ a že bude pořád o krok pozadu za ostatními. Nebýt Davida, propadl by znovu. David ho vždycky nechal opisovat, nebo aspoň naznačil odpověď. Tomáš za to zase kryl Davidovi záda, když šlo do tuhého. Pomáhali si a nikdy se nezradili.

Jednou koncem června se vydali za školu. Bylo horko a jak říkal David, ve škole se stejně nic nedělalo a už napsaná vysvědčení by stejně nikdo nepřepisoval. Vydali se k řece. Tomáš se objevil s podomácku vyrobenou udicí. Násada od lopaty, na konci přivázaná prádelní šňůra, háček ohnutý ze spínacího špendlíku a splávek z plováku do záchodu. Nesl to jako svatý grál.

„Mám udicu! Fotr říká, že chytneme kapra jako kráva!“ prohlásil pyšně.

David si udici prohlížel a skepticky se zeptal: „More, to co je za splávek?“

Tomáš se jen zašklebil: „No hajzlové! Neptáme se, kde to bylo. Plave, né?“

Posadili se na břeh. David rozdělával oheň z papíru a klacků, zatímco Tomáš držel svůj vynález s výrazem neochvějné víry. A kupodivu. Prádelní šňůra, tedy vlasec, se skutečně pohnul.

„Táhne! Čum, čum na to!“ zařval Tomáš a vytáhl karase, sotva pětadvacet centimetrů dlouhého. Vzápětí ho praštil násadou po hlavě. Jak neandertálec kyjem. Ozvalo se mlasknutí, z rybí hlavy vytekl pramínek krve a očičko se vyvalilo ven.

David se polekal, jak Tomáš nemá absolutně žádné zábrany. „Nepřehnals to trocha?“ zamumlal.

Tomáš jen mávl svou obrovskou rukou a usmíval se jako král lesa: „Byl by hořké, kdybysme se s ním moc mazali.“

Pak rybu napíchli na klacek a opékali na ohni. Kouř, popel a špatně propečené maso jim ulpívalo na prstech. Nakonec ho jedli skoro syrového, ale v tu chvíli jim to připadalo jako hostina. Byť karas nechutně smrděl bahnem. Neměli nic. A přesto si vše vyrobili sami. David vzpomínal, jak seděli v tichu, kouř je štípal do očí a oni měli pocit, že patří k sobě.

„Tom je fakt pako. Opravdický magor. Ale tehdy jsem si říkal, že víc kluků jak on a bylo by na světě líp. Všecko pokazil, ale všecko vždycky dělal poctivě. I toho karáska majznul tak, jak věřil, že je to správně. On je důkaz, že člověk nemusí být ani geniální, ani krásný, ani bohatý a úspěšný na to, aby byl někoho fakt dobrý kámoš.“

David byl v zařízení sotva dva týdny a připadalo mu to jako věčnost. V noci se budil zbrocený potem, nedokázal spát víc než hodinu v kuse. Ve dne chodil po dvoře, hlavu svěšenou, jako by nechtěl vidět ani ostatní chovance, ani zdi, které ho obklopovaly. Odmítal rozhovory s vychovateli, psycholožkou i sociální pracovnicí. Všechno mu připadalo falešné a nucené. Měl pocit, že ho chtějí ohnout.

Jedno odpoledne pro něj přišel vychovatel. „Máš návštěvu,“ řekl stroze a vedl ho do malé místnosti na konci chodby. Davidovi projelo hlavou, kdo by to zase mohl být. Zas někdo z rodiny? Máma? Táta? Sestry? Sestřenice Veronika? Když vešel, místnost byla prázdná, jen u stolu seděl nějaký starší muž v tmavém svetříku. Kaplan Jan Eliáš. Vysoký, štíhlý, šedé vlasy, pohled klidný, skoro průzračný. Nepůsobil ani trochu jako farář. Na stěně nebyl kříž, jen pár dětských kreseb a stará fotka psa. Jezevčíka. Zřejmě z jeho dětství.

Kaplan se představil, ale dál už mlčel. Jen kývl hlavou a dál tiše seděl.

David si povzdychl a hodil sebou na židli: „Mě chcete obrátit? Tak to jste vedle. Jestli mi chcete kázat o pokání a odpuštění, tak choďte rovnou do prdele.“

Kaplan ani nemrkl: „Nemusíš se mnou hovořit,“ řekl klidně. „Jen tu chvíli buď se mnou. Jen tak.“

Seděli mlčky. Chvíli to vypadalo, že oba poslouchají tikání starých hodin. Pak kaplan vytáhl z kapsy složený papírek a položil ho před Davida: „Tuto modlitbu mě naučil jeden kluk,“ řekl tiše.

David ho rozložil. Byla to fotka graffiti. Silueta dítěte s křídly a nápis: „Bože, když mě nikdo neslyší, aspoň slyš Ty.“

David se na to díval dlouho. „I on nakreslil toto?“

Kaplan se rozesmál: „Kdepak. To bylo přece tvoje! Moje foto. Ze zdi jednoho baráku v Bohunicích. Šel jsem zrovna tehdy kolem. Ten kluk jsi ty.“

Davidovi ztuhly ruce. Nevěděl, co říct. Mlčel.

Kaplan se zvedl: „Nemusíš se modlit. Stačí se jen rozpomenout, že tě Bůh slyší.“

Pak tiše odešel a nechal Davida s papírkem v ruce. V první chvíli měl David chuť ho zmačkat, zahodit, rozdupat, jako by se bránil vlastnímu odrazu. Ale nemohl. Zůstal na něj zírat a najednou cítil, jak mu pod kůži stoupá cosi dusivého. Ten nápis kdysi napsal v návalu vzteku, zoufalství a ticha, když měl pocit, že je neviditelný i venku i doma. Teď se mu vrátil jako ozvěna, která odmítala ztichnout. Jako by se sám sobě přiznal, že to tehdy myslel vážně. Že i on ve skutečnosti křičel, aby ho Bůh vyslyšel. Nikdy by to nepřiznal nahlas, ale když si večer lehl, sevřel papírek v dlani a po dlouhé době usnul o něco klidněji.

Časem se cosi změnilo. Ve výchovném ústavu byl i malý, zatuchlý ateliér. Místnost s oknem, kde byla hromada temper, štětců, uhlů a starý nefunkční stojan. Kaplan Eliáš přivedl Davida dovnitř. Přistupoval k němu jinak než k ostatním. Jednoho dne mu řekl: „Můžeš kreslit, co chceš. I OPa. A já nic neřeknu. Ani to nikomu neukážu. Jen mi musíš slíbit, že přijdeš znova. Čestné slovo. Platí?“

David mu neodpověděl. Ale přišel i druhý den. I třetí.

Začal malovat. Ne sprejovat. Tužka, barva, šablony znovu vyřezané z kartonu od snídaňových krabic. Maloval vše, co v sobě měl a nemohl či nechtěl to říct slovy. Kopance, bolest, zmatek, prázdno. Markétinu tvář i tu chvíli, kdy tam stála a nic neudělala. Maloval i svou starší sestru, jak zase drží harmoniku a hraje. Maloval Brno. Tramvaj s nápisem „Přemek je debil.“ Graffiti na zdech, které teď už stejně pomalu mizely.

Jednoho dne zůstal v ateliéru déle. Kaplan si k němu tiše přisedl a zeptal se: „Co ti nejvíc chybí?“

David dlouho mlčel. Pak řekl jen: „Tvořit venku.“

Kaplan se při odchodu ještě jednou zastavil ve dveřích ateliéru. Obrátil se zpátky k Davidovi. „Víš,“ řekl klidně, „ty sem vlastně vůbec nepatříš. Nejsi jako oni. Tvá zloba a vztek nejsou tvojí podstatou. V základním nastavení nejsi agresor. Ty v sobě máš něco jiného.“

David se ušklíbl: „Jo? A co jako?“

Eliáš pokrčil rameny a tiše se usmál: „Dar. Bůh ti věnoval schopnost vidět, cítit a tvořit. A zasahovat. Jen teď ještě asi nevíš, co s tím.“ A odešel. Nechal Davida sedět s otázkou, co mu nešla vyhnat z hlavy.

Natálie doma v Oslavanech seděla na schodech u domku. V ruce držela jednu Davidovu kresbu, kterou jí kaplan poslal přes sociální pracovnici. Byla to její tvář, roztříštěná do geometrických linií, oči jako dvě studny, brada opřená o harmoniku. Na druhé straně byl nápis: „Něco nezmizí, jen proto, že to nejde říct.“

Veronika se k ní posadila. „Dneska mu teta psala dopis. Zabalila mu aj čokoládu. Tvoja mamka. Myslíš, že ho to zahřeje?“

Natálie přikývla: „Aspoň trochu. No musíme dál. Pro ňho. A pro nás.“

Večer opět volala Matoušovi. Byl unavený, ale něžně se na ni usmíval. Chvíli jen mlčeli a dívali na sebe.

„Viděla jsem Davida, v tým pasťáku, byly jsme s mamkou tam,“ řekla tiše. „Je to hrozne… a přitom… já ho furt vidim jak se směje s Tomem Brázdou nekde u řeky.“

Matouš přikývl: „To je právě to, co nikdo nechce vidět. David je normální kluk, co maluje. Já bych taky chtěl, aby ho už nechali být.“

Chvíli bylo ticho. Pak Natálie zašeptala: „Snad ...“

Matouš se usmál: „Jinak vše ztrácí smysl.“

Bílá dodávka s tygrem se ten večer s rachotem zastavila před šedivým panelákem na břeclavském sídlišti. Marian Rácz vypnul motor a vydechl. V rukou ještě cítil vibrace silnice, ale v hlavě už měl jen domov. A svou rodinu. Ve dveřích bytu se na něj vrhla pětiletá dívenka s culíkem nakřivo. Jeho dcera Julinka. Visela mu na krku a smála se, když ji houpal na klíně jako na koníčkovi. Jeho žena Andrea stála v kuchyni a sundávala hrnce ze sporáku.

„Volala Marika,“ řekla tiše. „S Dávidom to nevyzera dobre.“

Marian přikývl, oči upřené na dceru, kterou pohupoval, jako by tím chtěl vyhnat z hlavy tíhu slov. „Známe, že?“ pronesl spíš k sobě než k ní. „Z obou stran.“ Chvíli mlčel a pak dodal: „Vychovávam jich, aby zapadli. Aby byli jak oni. Nestydím se, co su. Ale nech oni majú lepší život. Otec mi vždycky hovoril, že chalani jak ja sa musia snažit dvakrát. A mama… že budu jak dlažba, o kerou si každý utre topánky. No aj ta dlažba drží ostatních, aby sa nezaborili do blata.“

Julinka se dál bezstarostně smála a žadonila tátu o dalšího „koníčka.“ Marian v duchu přemítal o Veronice a Patrikovi. Dbal, aby mluvili česky spisovně a nepoužívali ani slovenské, ani romské, ani maďarské výrazy, aby se oblékali čistě, nepoflakovali se po ulicích a nesedali příliš dlouho na lavečkách v parku, aby se dobře učili a nedělali ostudu. „Nevyčnívat, neodlišovat se, neprovokovat, nebýt slyšet,“ opakoval jim od dětství. A přesto viděl, že i když se člověk snaží, i tak se najde někdo, kdo ho stejně odsoudí a třeba i uhodí jen zato, jak vypadá. „Dávid sa též snažil. Ale nevydržal a pukol. Není pak lepší, ked ťa počuje aspoň ta stěna?“ zamumlal si pro sebe.

K večeru Andrea vytočila Maričino číslo. V telefonu bylo slyšet hlasy Mariky, Veroniky a Natálie, přerušované šumem. Krátké sdílení, jen pár vět a v nich všechna starost.

„Sme spolu,“ řekla Andrea. „Ať še stane čokolvek.“

Na druhém konci se ozval Maričin tichý uplakaný hlas: „Len rodzinu nám nik nevezme, sestrička.“

V tom okamžiku Marian objal malou Julinku ještě pevněji a přivinul si ji k sobě ještě blíž.