Neslyšitelní (65)

Nad lesoparkem Akátky se snášel soumrak. Stromy se ještě zelenaly čerstvým jarním listím, ale jejich stíny se protahovaly do dlouhých tmavých pruhů slévajících se v pološeru. V trávě vonělo vlhko a rozkvétající šeříky. Jásot dětí z nedalekého hřiště už utichl. Jen občas zaštěkal pes. Lampy kolem pěšiny se právě rozsvítily a v jejich záři se třpytily kapičky rosy, jako by se příroda chystala k modlitbě za všechny osamocené, zatracované a usoužené duše. V tom tichu a šeru vnímal už jen rytmus vlastního těžkého dechu a sžíravě trpkou pachuť svých skutečných i domnělých vin.

Stál tam, ve večerním šeru, na sobě černé sako, které mu kdysi koupila Blanka, když po několikaleté vážné známosti spolu plánovali svatbu. Nikdy se nekonala. Přišla totiž na jeho paralelní vztah s absolventkou Lucií, toho času v jiném stavu.

Mluvil sám k sobě a v prstech ho studil neúprosný chlad kovové přesky pásku: „Jituško… kde jsi teď? Vzpomínáš ještě na ten prvomájový průvod? Jak jsme se líbali pod rozkvetlou třešní? Naděnko, vždycky, když tančilas, jako by svět byl lehčí. Já už ho ale dál neunesu. Leničko… kdybych tehdy býval uměl držet rodinu pohromadě, možná bych dnes pro naši holčičku nebyl jen cizí chlap. Blaničko, nevím, co ještě udělat, abys mě už přestala tolik nenávidět a já odčinil svou nevěru. Lucinko, tys byla poslední, která ve mně ještě spatřovala naději. A já ji vzal i tobě, tak jako všem před tebou. Všechny jsem vás měl rád jako nic na světě. Každou jinak. A každou jsem ztratil. Stejně jako jsem přišel i o všechny své milované děti. Marečka, Zuzanku, Terezku i Tobiáška. Nikdo jste se mnou nikdy nedokázali zůstat, protože jsem takový, jaký jsem a můžu si za to jen a jen sám. A možná proto tu ani neumím zůstat až do konce. Nejde to. Odpusťe mi. Už nemůžu.“

Jakoby čekal odpověď. Žádná však nepřišla. Jen tiché ševelení večerního vánku. Před očima mu jako zrychlený snímek proběhl celý jeho život. V jeho mysli se jako fotky míhaly tváře všech, které během něj stihl milovat. Potom se lesopark ponořil do noční temnoty. Černočerná tma se rozhostila i před jeho očima.

Koudelku našli až v pondělí ráno. Nedaleko sídliště, kde léta bydlel v jednopokojovém bytě s olbřímí zbírkou desek a cédéček úplně sám. Nikdo se po něm nesháněl. Visel ze stromu na svém vlastním opasku. Dva školou povinní sourozenci venčili psa. Ten začal štěkat a táhl je k houští. Dívenka utíkala domů pro rodiče, chlapec zůstal stát a dál zíral na oběšencovo tělo, dokud nepřiběhli i dospělí. Policie zakryla nebožtíka plachtou a místo činu ohradila páskou. Tři dny před ročníkovým koncertem. Deset dní před maturitami. Šok byl okamžitý a pronikl celým Brnem.

Když přišla Natálie do školy, čekala ji strašlivá zpráva. Nejprve si všimla černého praporu visícího nad vchodovými dveřmi. Pak to uslyšela od spolužáků: „Koudelka… je mrtvej. Oběsil se.“ Všichni šeptali, někdo plakal, jiní stáli v hloučcích a tvářili se, že se jich to netýká. Natálie cítila, jak se jí točí hlava, zatmívá před očima, dělá se jí nevolno a podlamují se jí kolena. Chtěla křičet. Roztřásly se jí ruce tak, že upustila na zem sešit, který nesla. Nevěděla co dál. Jen stála opřená v šatně u skříňky a třásla se, jako by jí v uších ještě dozníval dotek jeho posledních slov: „Hudba nejsou hesla. Hudba je napojení.“ Tolik by potřebovala útěchu a možnost svěřit se. Ale teď už nebylo komu.

Otupěle bloumala chodbou školy jako moucha bez hlavy. Se slzami v očích se dívala, jak Blanka Říhová s Martou Fuchsovou a ještě jedním, mladým pedagogem vyklízejí jeho do kořán otevřený, opuštěný kabinet. Našli na jeho stole vlastnoručně psaný dopis. Bez datace, nadepsaný: „Všem těm, pro něž jsem něco zanechal i které jsem o něco připravil.“ Koudelka k němu přiložil notový list. Prázdný a nazvaný „Ticho v f-moll.“

„Nevím, zda mám zrovna já právo psát,“ stálo v úvodu, „ale vím, že nemohu odejít bez rozloučení. Ne kvůli sobě. Kvůli vám, které jsem miloval, které jsem opustil a které jsem tolik zklamal. Tak, jak vím, ale i tak, jak ani netuším.“

„Miluji vás všechny“ oslovoval ženy svého života, „a nikdy jsem žádnou z vás milovat nepřestal. Děkuji za každou jednu chvíli, kdy jsem byl aspoň na okamžik s vámi. I když jsem si ani jednu z vás nakonec nikdy neudržel. Věřte, že jsem vás nikdy nechtěl ranit. Jen jsem byl vždycky moc slabý na to, abych byl dobrým partnerem. Lásku jsem rozdával plným proudem, na všechny strany, tolik, že jsem prostě nedokázal zabezpečit, aby netekla i jinudy. Ne proto, že bych snad některou z vás přestal milovat, ale proto, že jsem se znovu a znovu beznadějně zamilovával do dalších, aniž bych ty předchozí milovat přestal. A proto vás prosím jen o jedno – o odpuštění. Nechte mě odejít v pokoji. Já už si všechny viny odnesu s sebou.“

Pak se obrátil k vlastním dětem: „Čtyřikrát jsem zkoušel být táta. Čtyřikrát jinak a čtyřikrát blbě. Kdyby vám někdo řekl, že jsem byl slaboch ... Jo, byl. Nebudu se hádat. Ale věřte, že jsem se snažil nepřestat být váš táta ani tehdy, když už to nešlo.“

Říhová stála uvnitř. Držela v ruce dopis a periferním viděním spatřila Natálii bezradně stojící opodál na chodbě. Potom ji smutným, tvrdým, ale přeci jen trochu vlídnějším hlasem, než u ní bylo obvyklé, přizvala dál: „Polhošová, pojď sem. Tohle bys asi měla vidět taky.“

Koudelkův poslední vzkaz byl krátký, zato bolestně jasný: „Natálko, byl jsem na tebe vždycky nesmírně hrdý. Lepší akordeonistku jsem v životě neučil. Miloval jsem na tobě tu neskutečnou opravdovost tvého hudebního projevu, tu jedinečnou vervu, kuráž a sílu upřímnosti, pronikající až do morku kostí. Takovou energii jsem si přál mít, když jsem byl mladší. Asi jsem ti to nikdy neřekl dost jasně. Moc jsem se totiž bál, že bych ti taky ublížil a překročil bod, za nímž už není návratu. Děkuji ti za ty chvíle, když jsi hrála nebo zpívala. Já mohl vydechnout jen tehdy.“ Dopis končil větou, která jí zůstala znít v hlavě: „Mějte slitování se slabostí. Neházejte nás, slabochy, přes palubu. Někdy je za vším jen bolest, kterou si člověk nezasloužil, ale neunese ji s grácií.“

Natálie si to četla několikrát znova a znova. Každé slovo příšerně bolelo. Koudelka byl na škole jediný, kdo jí doopravdy aspoň trochu rozuměl a i když se to ani jemu nedařilo vždy, aspoň se o to snažil. Na rozdíl od ostatních. Večer, když všechno vyprávěla Matoušovi přes videohovor, slzy jí stékaly po hebké a teple snědé tváři: „Víš, Maťulko, oni ho uráželi, že je úchyl, že zneužíval… Ale on nás měl enom rád. Aj mě taky. Opravdu rád! Moc! Já jim to řikala. Oni to nechtěli slyšet! A teď…“ Ani už nedokázala tu větu dokončit.

Matouš chvíli sledoval ty její výrazné, tmavé a hluboké oči, nyní zrudlé od pláče. Její dlouhatánské černočerné řasy se slepily slzami. I její bujně se vlnící tmavé vlasy nyní vypadaly celé splihlé smutkem. Pak jen tiše řekl: „Já si pořád myslel, že v běhu událostí existuje nějaký vzorec, co dává smysl. Ne, žádný není. Aspoň ne v horizontu dosahu našeho pozemského života. Svět se už úplně rozbil na kusy, zavalil ho a rozmačkal na padrť. A my se s tím jen musíme smířit a pokračovat dál.“

Eliška ten večer seděla doma na gauči a prsty nervózně otáčela mobil v ruce. Právě teď cítila tíhu svědomí a pochybností: „Co když jsme teď bojovali tam, kde to nebylo potřeba?“

„Nesmíme cuknout. Teprve teď se ukáže, kdo je silný,“ zdůrazňovala Kristýna.

„Mami… a co když jsme to celé… prostě jen nepochopily správně?“ vyhrkla plačtivě. „Co když… co když nebyl takový? Třeba měla Naty pravdu!“

Matka se na ni podívala přísně, jako soudkyně na provinilce, načež ji vlídně oslovila: „Elinko, zlatíčko, to je nebezpečné blouznění! Všechno se povedlo. Vyhrály jsme. Toxické struktury se otřásly. A bohužel, Koudelka tu změnu neunesl a udělal, co udělal. Sám ze své vůle. Nesmíš se nechat zviklat sentimentem. Pamatuješ na tátu? Vzpomínáš, jak nás týral? Zapomělas, co Fuchs udělal Natálce? A o co šlo celou dobu i Koudelkovi? Takoví alfa samci se musejí konfrontovat dřív, než zničí životy dalších žen a dívek. Překonej pochyby. Jen slabí se hroutí po vítězství. My nejsme slabé. My si to nemůžeme dovolit.“

JUDr. Kristýna Neumannová usedla do křesla a zírala do prázdna. Dobře věděla, že se teď musí stáhnout. Jakékoli veřejné vystoupení by ji v tuto chvíli zničilo. „Mladí. Jim se uvěří,“ rozmýšlela.

Jakub teď telefonoval s Eliškou a přes internet řešili návrh prohlášení. „Podívej,“ vysvětloval, „musí to být samozřejmě empatické. Neradujeme se a je nám to opravdu moc líto. Ale zároveň nesmíme polevit. Piš: „Je zdrcující, že se takto rozhodl. Bylo to ovšem jeho osobní rozhodnutí. Avšak toxické mocenské struktury, které ho stvořily, si žádaly neodkladnou změnu.“ To je ono. Nikdo jiný to neřekne tak přesvědčivě jako ty. Máš morální kredit. Tvoje slovo bude mít váhu.“

Eliška se kousla do rtu, její pohled zračil pochyby: „Kubo, já… já nevím. Je vážně hrozné, co se stalo. On přece nebyl jen monstrum. Byl to jinak skvělý učitel a měl i kladné stránky. Byl vlídný, vstřícný a chápavý. Třeba vůči Naty. Jí pomohl fakt hodně.“

Jakub se k ní naklonil a ruku položil na její paži: „No samozřejmě, že nebyl skrz naskrz zlý, to přece nikdo netvrdí! Byl to docela kvalitní učitel i hudebník. Ale dopustil se i těžkých pochybení, na která se musí poukázat. A pokud to neuděláme my, tak kdo? Jako i Fuchs, i Koudelka symbolizoval starý svět silných majoritních mužů. Ten musíme překonat. Neboj se jít kupředu a nechat oba za sebou. Jsi silnější, než si myslíš.“

Nakonec kývla. Potřebovala slyšet od něj i od matky ujištění a uznání, že to, čeho je součástí, je opravdu správné. Ale hluboko v jejím nitru pořád zůstávala ta pochybovačná tíseň, kterou sama nedokázala uchopit.

Nikola se na rozdíl od Elišky otázkami viny či neviny netrápila vůbec. Kauza Koudelka jí připadala tak vzdálená. Rozmazaná, vybledlá a mimo realitu jako starý plakát na zdi. „Co na tom, kdo měl pravdu? Kdo ví, jak to vlastně celé bylo,“ mávla rukou a hned nato si nazula nové značkové sandálky, které jí dnes Adam koupil ve Vaňkovce. Večer si pak spolu dávali sushi v luxusní restauraci a smáli se spolu. Hlavně, že měla nový francouzský parfém za několik tisíc.

Do závěrečného koncertu maturantů zbývaly jen necelé dva dny. Na zastřešené zahrádce bistra kousek od konzervatoře seděli Jakub a Eliška. Vzadu v rohu i Nikola. Sama. Venku ještě pršelo, stékající kapky šuměly o střechu a uvnitř se rozléhal šepot studentů, kteří všichni probírali jediné téma. Sebevraždu Bohumila Koudelky.

Jakub Doležal s výrazem analytika prohlašoval: „Teď už se ukazuje, že jsme měli pravdu.“ Usrkl kávu a dodal: „Celá škola už chápe, že změna byla nutná. Že staré musí pryč, aby nastoupilo nové.“

Eliška přikyvovala, ale hlas jí trochu zadrhával: „Je to stejně hrozný. Vždyť on se zabil, Kubo!“

„Za to přece nemůžeme my! Hodil si to sám! Protože vinu neunese každý,“ odpověděl Jakub bez mrknutí oka. „Jeho slabost přece není důkaz, že jsme jednali špatně. Naopak. Na rozdíl od něj, my musíme vydržet.“

Všichni byli překvapení, když do bistra najednou vkráčela i Natálie. Ten den totiž do školy vůbec nepřišla. Kromě pouzdra na harmoniku nesla i nějaký velký batoh. Rozhlédla se a spatřila dvojici u stolku. Přistoupila, chvíli mlčky stála a poslouchala jejich rozhovor. Potom vykřikla: „Bože! Vždyť on byl nevinný!“

Eliška sebrala odvahu a prohlásila: „Proč se teda nehájil?“

Natálie se zachvěla zlostí. Ta věta ji zasáhla jako vystřelený šíp přímo do srdce. Její hlas se třásl vztekem: „Ty jsi jakože uplně vypatlana! Ty nemáš ani šajn, co on byl za člověk!“

„Já jen myslím, že...“ začala Eliška, ale už nedořekla.

Natálie popadla sklenici s chlazenou limonádou a v jediném prudkém gestu ji chrstla Elišce přímo do obličeje. Cukr se jí lepil na vlasy, tvář a na rty, kyselost zaštípala v očích, kapky stékaly po bradě a kousky ledu se rozletěly po místnosti. Celé bistro ztichlo. Na okamžik bylo slyšet jen šum kapek deště.

„Kvůli vám umřel! Ty krávo! Se prober, do hajzlu!“ vykřikla, oči plné slz i hněvu. Potom prstem ukázala na Jakuba: „A ty mi s tím koncertem vyliž prdel, svině zasraná lovatá! Hnij v pekle! Vrahu!“

Pak bez jediného dalšího slova vyběhla ven, rovnou do deště. Běžela ulicí, voda jí stékala po vlasech, ale v hlavě měla jen to bodnutí a ticho, které dusilo víc než všechny výkřiky kolem. Směřovala k nedaleké tramvajové zastávce a odtud šalinou k hlavnímu nádraží.

Seděla promočená v šalině. Třásla se, ruce pevně sevřené kolem batohu. V hlavě jí tepala jediná věta: „Už tu nechcu byt. Už nikdy sem nedondu. Kašlu na všecko. Na koncert. Na maturitu. Na školu...“ Vše, čemu věřila, selhalo. Konzervatoř, učitelé, spolužáci, dokonce i Eliška, o níž si myslela, že je její nejlepší kamarádka. Nezbylo nic, jen pocit zrady a samoty. Sáhla do kapsy a nahmátla pomačkané bankovky a drobáky, vydělané na ulici zpěvem a hraním až do noci. „Stačí na lístek? Do Berlína? Za Maťulkou? Aspoň nekoho eště mám,“ opakovala si tiše, zatímco tramvaj míjela zamlžená okna obchodů. Cítila, že už nemá co ztratit. Toužila prostě jen co nejrychleji zmizet někam hodně daleko.

U nádraží hučely vlaky, lidé spěchali s kufry a deštníky na nástupiště, ale pro ni se svět smrskl jen na batohy a pocit, že musí pryč. Byla už pevně rozhodnutá. Vtom před ní stanula Nikola. Celou dobu už od bistra ji pronásledovala, aby se ji pokusila zastavit. Stála tam zadýchaná, bezmocně svírala popruh kabelky, až jí zbělaly klouby na prstech. Vlasy měla rozcuchané a hlas nečekaně ostrý a vyčítavý: „Ty chceš fakt odjet? Den před koncertem? Po všem, co jsme pro tebe udělali? Po všem, co jsme do tebe investovali? Tolik času, prostředků a energie jsme do tebe vložili! Kvůli čemu? Teď s tím švihneš o zem? Nejdřív jsme ti pomáhali po té nehodě. Pak to s Matoušovou matkou. Potom ten koncert s tím vaším souborem. Potom ten festival. Pak ty koncerty za klima a proti náckům … Pak Vanesa, tvůj brácha a ten jeho dluh … Sakra, to si na nic z toho nepamatuješ?! My jsme ti poskytli prostor, abys rostla a rozvíjela se! My jsme se ti snažili vždycky maximálně vyjít vstříc! Brali na tebe ohledy! Kvůli tvému talentu jsme přecházeli všechny tvoje rozmary! Dávali ti další a další šanci! Ne jednu, mnoho naráz a pořád dokola! Tolikrát! A ty?! Nikdy jsi nám ani nepoděkovala! A teď, když máš před sebou závěrečný koncert a maturitu, tak všechno hodíš za hlavu, rozdupeš, vykašleš se na nás a všechny příležitosti, které jsme ti nabídli jak na stříbrném podnose a zdrhneš si?! To ses teda odvděčila!“

Natálie chvíli zaraženě mlčela a jen na ni upřeně hleděla. Nakonec tiše, ale pevně zašeptala: „Tos fakt myslela? Že bylo pro mně? Ne. Bylo pro vás. Abyste vy mohli byt ti správňáci. A já měla tu vašu hru hrat jakože s vama. Víš co? Už nehrám.“

Nikola uraženě ustoupila: „A já celou dobu vážně doufala, že ty jsi ta jiná. Že ty jediná nejseš jako… ti ostatní. Asi jsem se spletla. Mohla ses tolikrát odlepit ode dna, ale pokaždé ses na to vykašlala. Jsi neschopná a nespolehlivá! Přesně jak vy všichni. I ty umíš jen řvát, dělat bordel, pořád někam utíkat a promrhat celý život. Jsi líná a nevděčná! Zůstaneš socka a beznadějná nula jako vy všichni! Jste úplně stejní! Bez rozdílu!“ Třásla se, hlas se jí chvílemi lámal, jako by v každé větě zněla i skrytá prosba: „Neopouštěj mě taky.“

Natálie ucítila, jak se jí stahuje hrdlo. Přesto našla sílu zašeptat: „Jo. Spletla ses. Aj ja se mýlila ve vás. Též jsem myslela, že jste inačí. Ty. I Eliška. Že nejste jak ti ostatní.“ Pak si zvedla batoh a pomalu odešla směrem k nástupišti.

Nikola zůstala bezradně stát na peróně, opuštěná a prázdná.

„Devlale! Ztratila jsem všecky. A našla sebe. Aj když tak úplně nevím, co s tím dál,“ přemítala Natálie, když zmizela ve vlaku, posadila se a zjizveným, skoro nehybným pravým palcem přebírala Anniny tyrkysové modlitební korálky. Nikola nevyřkla to zraňující slovo přímo. Jenže viselo mezi nimi i tak. A Natálie ten podtón slyšela a vnímala velmi, velmi zřetelně. A to ji bolelo až na kost.

Když se zpráva o jejím odjezdu donesla k Elišce, chvíli jen tupě hleděla. Sevřelo ji cosi, co nedokázala pojmenovat. Tušila, že jejich přátelství se rozplynulo. Přišla domů, osprchovala se a kvapně se převlékla. Limonádou polité tričko právě v koupelně vzteky mrštila do pračky.

Ve dveřích koupelny se objevila Kristýna, složila ruce na prsa a chladně prohlásila: „Nezabývej se tím, dítě moje. Jsou to jen emoce.“

Eliška zvedla oči, ale nic už mámě neodpověděla. Jen přikývla. Bolelo ji u srdce. „Je jedno, co cítím. Je důležité, co dělám,“ opakovala si v duchu. Přesně tak, jak ji to matka učila už od dětství: „Slabost se neodpouští. Slzy jsou luxus. A ty si ho nemůžeš dovolit.“ V mysli se jí mihla vzpomínka na otcův agresivní řev a matčinu větu: „Nikdy nikomu nedovol, aby tě zlomil.“

Nikola tu noc spala v Adamově garsonce. Nebylo to poprvé. Teď však potřebovala jeho útěchu o to víc. „Ona fakt odjela,“ sdělovala mu nechápavě.

„Její chyba. Propásne ten koncert. Vsadím se, že se nedostaví ani na maturitu,“ ušklíbl se chladně Adam.

„Je to přeci jen moje kamarádka, víš?“ zamyslela se Nikola ustaraně.

„Neřeš. Ona není špatná. Jen jiná. Oni jsou jak toulavé kočky. Holt někdy je těžké bojovat proti genetice. Přijde zas, až tě bude potřebovat. Vrátí se ti. Uvidíš. Ona si pamatuje, cos pro ni udělala, i když ti neděkuje slovně.“

Libor Chalupa vždy dokázal zavětřit senzaci i krev. Sotva se zpráva o Koudelkově skonu roznesla, už klepal do kláves: „Kdo je další na řadě? Učitel, který objal studentku.“ Titulek měl všechno – drama, náboj skandálu i neurčitou hrozbu. Přesně vše, co jeho drbů chtiví čtenáři tolik milovali.

„Konzervatoř v Brně zažila šok,“ stálo v Chalupově článku, „oblíbený učitel Bohumil K. (†61) byl nalezen oběšený. Muž, který prý „jen objal studentku“ vyřazenou z koncertu, se stal terčem obvinění z „nevhodného chování.“ Kde je ale hranice mezi podporou a harašením?“

Pak Chalupa ještě vytáhl starou kauzu z úplně jiné školy, kde před pár měsíci proběhl podobný disciplinární proces: „Náš redaktor zjistil, že nejde o ojedinělý exces. Nedávno v Olomouci řešili podobný incident – tamní kantor měl při školním výletě „nepřiměřeně“ vzít žákyni za ruku. Výsledek? Vyšetřování a odchod na vlastní žádost.“

Nešlo o fakta. Šlo o vytvoření dojmu systémového úpadku: „Zhrzené a sebestředné žákyně udávají. Učitelé se třesou, že i nevinný dotek je může zničit. Kdo bude další? Tragický konec Bohumila K. je varováním, že systém už dávno selhal.“

Bylo to od něj přímo mistrovsky cynické. Ještě před týdnem přitom Koudelku v jiném článku nemilosrdně potopil jako „devianta.“ Teď ho stavěl do role oběti. Ne že by změnil názor. Nevěřil ničemu. Jen ve čtenost a emoční kapitál. Hájil jakýkoli narativ, který přinese kliky a komentáře.

Článek si mezi tisícovkami jiných přečetla i senátorka Danuše Vaculíková. „Vidíte? Stačí, že jednou nesouhlasíte s módními výstřelky mládeže a s genderovými direktivami a okamžitě z vás udělají devianta,“ připsala ke svému sdílení Chalupova článku.

Záhy na svém blogu připojila vlastní komentář: „Jsem učitelka a něco vám povím. Na brněnské konzervatoři zavraždili jednoho výborného pana učitele. Pardon, dohnali ho k sebevraždě. Proč? Řeknu vám. Ve škole už se dnes nesmí učit o rodině. Maminka a tatínek jsou zakázaná slova. Prý to uráží homosexuály. Malým dětem vtloukají do hlavy, že mohou měnit pohlaví jako ponožky a že se musí celému světu omlouvat za to, že jsou bílí Evropané. Holčičky motivují k tomu, aby udávali své učitele za sexuální obtěžování, byť je kantor třeba jen chytí za ručičku. Anebo je svedou, využijí a pak odstraní, jako prý jistá menšinová studentka. Progresivní šílenství a šikana většiny menšinami. Já chci, aby moje vnučka jednou věděla, že být dívkou je v pořádku. A můj vnuk, že být klukem je pocta. Že nemusí cítit vinu za to, že jsou normální a že jsou Češi. Tradiční rodina není žádný extrémismus, nýbrž jediný možný základ zdravého a hrdého národa. Za to se nehodlám nikomu omlouvat. To nechtěl ani pan učitel B. K. a bez skrupulí ho zlikvidovali. Proto se bojím o svůj život i já.“

V jejím podání se Koudelka proměnil v jednorozměrný symbol. Už to nebyl výjimečný, avšak zlomený pedagog a muzikant s mnoha osobními přednostmi i lidskými chybami. Stal se jen „statečným ochráncem normálního světa, pronásledovaným ideologií liberálních elit.“ Danuše tím získala sympatie širokých vrstev, rodičů, kteří se báli o budoucnost svých dětí, lidí znechucených veřejnými kampaněmi i těch, co hledali pevnou autoritu. Lidská tragédie se stala kapitálem. Palivem a zdrojem energie pro další mocenský boj.

Chalupa posléze provedl s Danuší krátký rozhovor. Naklonil se přes stůl, diktafon položený mezi nimi: „Paní senátorko, opravdu se dnes lidé bojí říci svůj názor nahlas?“

Danuše přikývla, oči odhodlaně sevřené: „Nepochybně. Ta doba je zpátky. Už zase se bojíme mluvit pravdu. Protože jakmile nesouhlasíte, odstraní vás. A přesně to se stalo i tomu učiteli.“

Matouš vše bezmocně sledoval z Berlína. Neměl jak zasáhnout, mohl jen psát a doufat, že někdo jeho hlas vyslechne. Seděl v knihovně osamocen. Prsty mu klouzaly po klávesnici. Psát esej „O násilí jazyka v době verbální hygieny“ znamenalo jít proti proudu. Věděl, že si tím automaticky zavírá dveře všude. Věřil však, že jedině nesmlouvavá intelektuální poctivost a odvaha pojmenovat slepé skvrny každého myšlenkového systému dávají smysl. A právě proto psal dál své doposud největší a nejpropracovanější filozofické dílo. Sám proti všem, v tiché víře, že pravda znamená víc než pouhopouhá touha někam patřit a někomu se vlichotit.

„Jazyk není nikdy nevinný,“ psal na úvod. „Od počátku je především nástrojem moci. Nejen nad tím, co je pojmenováno, ale i nad tím, kdo smí mluvit, kdo mlčet a kdo musí jen křivit ústa do předem povolených výrazů. Jak říká můj velký učitel Avram Rubinstein, „narativ je zbraň. Ne každému umožňují ji držet.“ Tam, kde kdysi vládla cenzura totalit, dnes nastupuje její subtilnější podoba. Sterilizace diskursu. Slova se mají stát hygienicky čistými, bezpečnými, vypucovanými od všeho, co by někoho mohlo dráždit. Jenže sterilita znamená smrt. V takovém prostoru už nezůstává místo pro živou zkušenost, pro ironii či pro pravdivé vyprávění.“

„Postkoloniální či kritická teorie,“ pokračoval, „měla původně strhnout masku z globální nadvlády Západu, otevřít prostor umlčovaným a dát jim hlas. Jenže dnes se z ní stává bič nové globální hegemonie. Nazývám to postkolonialismem na druhou. Jazyk, který měl osvobozovat, se mění v drábův bič. Progresivní elity globálního technofeudalizmu, které si přivlastňují právo mluvit jménem subalterns, ve skutečnosti opakují tutéž kolonizační logiku: berou jim hlas tím, že je údajně zastupují. Solidarita se mění v paternalismus. To je to, co nazývám kolonialismem na druhou: kolonizace skrze jazyk, tentokrát legitimizovaná právě rétorikou emancipace.“

Pokračoval dalšími odstavci: „Problémem není ochrana slabších. Problémem je, že je povýšena na ideologii. Rasismus a nacionalismus jsou bezprostřední hrozbou. Existuje však i hrozba vleklá, latentní. Rigidní jazyková korektnost a identitní dogmata. I ony disponují stejnými mechanismy ostrakizace. Kolonialismus podřizoval nezápadní kultury diktátu Západu. „Kolonialismus na druhou“ eliminuje samu možnost nesouhlasit s korporátními lenníky a globálními technofeudály. Skutečná kritika se stává nemožnou, protože každý, kdo se vymyká dogmatu, je umlčen stigmatem.

Derrida nám připomíná, že každý text je otevřený, že význam se nikdy neuzavírá a poslední kousek vždy uniká. Jazyk je nekonečný pohyb diferencí, nikdy pevná struktura. Jak absurdní je proto dnešní snaha zafixovat jazyk jednou provždy do seznamu povolených slov, frází a intonací! „Dekonstrukce“ se proměnila v opak. V kodifikaci strukturálně rigidní správnosti. Co mělo původně osvobozovat, dnes zotročuje.

Foucault ukazoval, že moc nesídlí jen v institucích, ale i v diskursu, jenž určuje, co se smí myslet a říkat. Současná verbální hygiena je přesně tímto – jemnou, rozptýlenou mocí. Trestá sociální smrtí. Kdo poruší její tabu, stává se nelegitimním a „toxickým.“ Včetně mnoha dříve umlčovaných. Jaká ironie! Kritická teorie, již měla odhalovat mocenské mechanismy, se nakonec sama stává jejich kurtizánou.

To je násilí jazyka. Násilí, které sice možná (zatím!) nemučí a nevězní, ale umlčuje a odsouvá do neslyšitelnosti. A proto tvrdím, že emancipace je možná jen při zachování práva na konflikt, na riziko, na jazyk nevydezinfikovaný. Nesterilní. Bez toho sami sebe uvězníme v hygienicky čisté kleci. Sterilní plynové komoře, kde život skomírá a kde bují smrt. Skutečná svoboda nemůže spočívat v hygienizaci, ale v riziku kontaminace. Jazyk musí někdy bolet, musí umět snést konflikty. Jen v prostoru nesterilním se může objevit pravdivý hlas utlačovaného. Jinak zůstáváme v laboratoři, kde se pěstuje jen sterilní „kritika“ – bezpečná, uhlazená, bezzubá. A proto neplodná a mrtvá.“

Matouš, byť chápal, že se ocitl mezi dvěma mlýnskými kameny, svou úvahu následně přenesl i do kontextu střední Evropy a reprezentace menšin:

„Český a moravský kontext tento paradox ještě zostřuje. V Německu jsem za „postkoloniálního heretika,“ protože se opovažuji zpochybňovat nedotknutelnou progresivní dogmatiku. V Čechách a na Moravě jsem naopak „salónní levičák,“ protože mluvím o kolonialismu, Palestině, rasismu či islamofobii. Pro domácí příliš „kosmopolitní“ a pro Zápaďany příliš „vzpurný.“ Jsem tedy oběma stranám k nepotřebě. Ba co více, přímo nebezpečen.

Mám blízké mezi Romy i muslimy. Vidím to i na nich. Pro jedny jsou pořád ti jinací a podřadní, pro druhé se zase stali „užitečnými symboly“ emancipace. Jejich tváře se hodí na plakát, ale ne do skutečné debaty. Když mluví sami za sebe, jejich slova bývají zcela záměrně přeslechnuta. Buď jsou „málo vděční“, nebo „málo uvědomělí.“ Přitom oni sami sdělují víc pravdy než celá ta sterilní hantýrka. To je přesně ten mechanismus. Z člověka se udělá ikona, ale když sama tato ikona promluví lidskou řečí, stane se problémem.

Stejný mechanismus pozoruji i v otázce genderu a sexuálních menšin. Zde se promítá „kolonializmus na druhou“ snad nejvíc. Emancipace se stává klackem, jímž se tlučou všichni ti, kdo zůstávají z různých důvodů ze své svobodné vůle jakkoli tradičnější. Nechápejte mne špatně. Práva všech menšin mi leží na srdci. Jenže co se dnes pod touto hlavičkou děje, není ochrana, ale nová forma disciplinace jedněch skrze rétoriku ochrany jiných.

Na Moravě jsem viděl, jak snadno lze označit a následně zlikvidovat obyčejného dobrého člověka jako „devianta“ a „homofoba“ jen proto, že nesdílel jazykové nuance současné progresivní elity. I tady se sterilně korektní jazyk stal nástrojem ostrakizace. Kdo není schopen mluvit předepsaným slovníkem, kdo se nevyzná v neustále se měnící terminologii, je okamžitě a nadosmrti exkomunikován ze sekty výlučně správných.

Tímto způsobem se sexualita a gender mění v bitevní pole, na němž nejde o spravedlnost, ale o moc a převahu kdo smí určovat, co je přijatelné, a kdo rozhoduje, koho přijmout dovnitř „klubu správných“ a koho už vyrazit ven. Co mělo být otevřením prostoru, se stává novou zdí.

Opravdová emancipace by však měla vytvářet rovnocenný dynamický dialog, nikoli rigidní monolog. Místo toho se v české i německé debatě rozmohla kultura podezření. Kdo se ptá, kdo pochybuje, kdo odmítne papouškovat mahámantru sekty, je okamžitě „na špatné straně dějin.“ Jenže dějiny nemají strany. Tvoří je jen sled událostí a lidé, jejichž zkušenosti a bolesti jsou příliš rozmanité, než aby se daly sevřít do jediné hygienicky čisté fráze.“

Když článek dokončil, obratem ho poslal kolegům do Brna, do redakce Kontextů. „Jasně, Matouši, palec nahoru za odvahu a vtip dekonstrukce. Nesouhlas tam, kde přestřeluješ a paušalizuješ, ale tuhle revizi jazyka jsme i tak potřebovali,“ ocenil text Benda.

„Cením si metodické poctivosti a čitelnosti argumentu. Někde bych krotil ten přílišný patos, ale jste svůj. A to je dnes vzácné,“ doplnil Hájek.

Článek se do pár hodin objevil na webu jejich občasníku, ale nepřesáhl nižší desítky jednotlivých zobrazení. Matouš byl zklamaný a zoufalý. Měl pocit, jakoby byl němý blázen hovořící mimozemským jazykem. Nikdo ho neposlouchal. A když poslouchal, nerozuměl. A když rozuměl slovům, nezachytil smysl a vysmál se mu. Cítil se opuštěný a osamocený. Jakoby se celý svět proti němu spikl. Sáhl do poličky s knihami a vytáhl anglický překlad Koránu, který mu kdysi daroval Marwan. Otevřel ho a jeho pohled dopadl na verš: „Když se tě Moji služebníci ptají na Mne, věz, že jsem blízko a že na prosbu prosícího odpovím, když mne poprosí. Nechť však výzvu Mou uposlechnou a nechť ve Mne věří - snad půjdou správnou cestou!“