Korektorka díl 2.

Další den je naštěstí sobota, takže si mohu přispat. Proberu se ale už v sedm a spánek se odmítá vrátit zpět. S obtížemi rozlepím oční víčka. Aleš vedle mě spokojeně chrní a já mu to tak trochu závidím. Má neuvěřitelnou schopnost usnout téměř na fleku a vzbudit se až když je zcela vyspaný. Já usínám zpravidla pozdě a budím se předčasně.

Mrknu na fitnnes hodinky.

Máte příliš málo pohybu a hlubokého spánku, pokud nezměníte svůj životní styl, vaše prognóza cukrovky, demence a kardiovaskulárních poruch se zhorší.

Paráda, teď mám navíc ještě depresi.

Pes, který ucítí, že se hýbu, se začne hýbat taky. Vartuje packami do dveří a nejraději by se proboural do ložnice. Naštěstí je poměrně malý a jeho síla není nikterak destruktivní. Nicméně ten zvuk je otravný a donutí mě opustit postel.

Náš pes se jmenuje Bobina a je to fenka, jejíž vznik podmínila oslava mých třicetin, na které kamarádův mops oplodnil kamarádčinu bostonskou teriérku. Z této události tehdy vzniklo osm štěňat a jedno manželství. Do jednoho z těch štěňat se zamilovala v té době devítiletá Naďa a pomocí psích očí a horoucích slibů o venčení mě donutila jeden z těch malých bílých uzlíčků přijmout do rodiny.

Od té doby uplynulo pět let a Bobina už dávno není roztomilé štěňátko. Je z ní poměrně líný a paranoidně vystrašený psík, který se jde schovat za pračku, když soused nad námi nahlas kýchne. O rodinných rozepřích, letních bouřkách a silvestrovských petardách ani nemluvě. To pak za pračkou rovnou bydlí a odmítá vystrčit čenich.

Dnešního rána je venku hnusně. Na to že mají být za pár dní vánoce, je tráva až podezřele zelená a na míse s ovocem sedí moucha. Moucha v prosinci! No nic. Bílé vánoční prázdniny, při kterých jsme jako děti sáňkovaly, už jsou nenávratně pryč. Místo toho je tu smog, hnusná mlha a rozmoklé bláto, které znamená zabahněného psa.

S nemalým úsilím se napěchuju do džínů, které mi byly vloni volné, na tělo nasoukám tričko s flekem a mikinu s dírou a přes celou tu nádheru přehodím bundu izolovanou dutým vláknem. Kouknu do zrcadla. Mládí je v tahu, důchod v nedohlednu. Krize středního věku naopak nadosah. Kde jsou ty časy, kdy vrásky byl problém někoho jiného a kruhy pod očima záležitost na pár chvil. Nyní rýhy v mém obličeji připomínají kaňony a pod očima se nachází temné cosi, na co je lepší se nekoukat. A tak radši zhasnu ledku v předsíni, přicvaknu Bobinu na řemínek a vyrazím ven.

Je hnusně a pes se na mě tváří dost otráveně. Nejradši by se schoval za pračku, ale ta se před vchodem nenachází, tudíž mě následuje do nedalekého parku. Jsme tu sami. Jen v altánu pospává několik bezdomovců. Bodne mě osten soucitu. Sice jsou vánoce krystalický vopruz, který člověku provětrá peněženku a nejspíš po nich člověk nedopne ani džíny stávající, nicméně je alespoň mám kde a s kým slavit. Těmhle zbyde akorát se kvalitně vožrat, aby nevnímali tu všeobjímající bezútěšnost.

Vzpomenu na Petru. Jak asi bude trávit vánoce ona? Sice má vlastní byt a v něm teplo, ale k tomu i zásobičku vína, takže na tom bude o půlnoci asi dost obdobně. Samota je zlá, rodina zase pracná. Člověk si nevybere.

Pustím se dolů, směrem k hlavní. Je tam malá večerka a matně si vzpomínám, že nám došlo máslo. Já ho sice moc nejím, ale Aleš si bez něho neumí snídani představit. Vždycky si ho maže na teplé tousty, které přikusuje k obloženému talíři.

Prohrábnu kapsy a vylovím padesátikorunu. Výborně, nebudu se muset vracet, nebo jet autem až do nejbližšího marketu. Bobina se neochotně courá, a co chvíli na mě vrhne vyčítavý výraz. Povětrnostní situace se jí vůbec nezamlouvá. Jenže má smůlu. Musí se projít, aby nebyla tlustá, a já potřebuju máslo.

Celou dobu se za mnou vleče jako mátožný stín a vůbec se neobtěžuje vykonat potřebu. Nechá si to až na chodník kousek od vietnamského krámku. Paráda.

Zaskřípu zuby, vytáhnu sáček z kapsy, přidřepnu a snažím se do něho napěchovat onu hmotu konzistence i vůně nevábné. Rozhlédnu se okolo, koš jako obvykle zcela chybí. Není nad to, pochodovat s kocovinou a hovnem v ruce.

Když dorazím k večerce, otráveně zjišťuji, že Vietnamci plastový odpaďák na zimu uklidili dovnitř. Nejspíš aby jim ho nikdo neukradl, nebo kdoví. Jisté jen jedno, exkrementu se tak snadno nezbavím. Kouknu vlevo, vpravo. Nikde nic. Až kdesi na druhé straně vozovky se zelená košík městské části.

Zrovna když chci ten psí výdobytek nenápadně odložit na zem s myšlenkou, že ho vyzvednu po nákupu, rozrazí se dveře a v nich stojí…

Zamrkám.

… muž v kožené bundě ze včerejšího večera. V levici svírá cigarety a pytlík s houskami. Tváří se nepřítomně a vrhne na mě jen letmý pohled, poté však zaostří a dá hlavu mírně na stranu. Evidentně se snaží upamatovat, odkud mě zná. Já to vím na první dobrou.

„Ahoj,“ stočí koutek směrem vzhůru a pobaveně mě sjede pohledem.

Strnu. Není nad to, když náhodou potkáte poměrně zajímavého chlápka a máte na sobě venčící oblečení, včerejší rozmazaný make-up, bordel na hlavě a v ruce…

„Ahoj,“ hodím na něho bohorovný úsměv. Podala bych ti ruku, ale mám v ní hovno,“ pokusím se o humory.

Docela upřímně se uchechtne.

„Lepší v ruce, než v hlavě.“

„Jo, i tak se to dá brát. Kde ses tu objevil? Nikdy jsem tě tady nepotkala.“

„Jsem na návštěvě u mámy. Necítí se dobře. Tak jsem chtěl, aby věděla, že má pořád alespoň jednoho syna.“

Pozvednu obočí, jako jestli to nechce rozvést, ale mávne místo toho rukou.

„Jestli chceš, můžu to odnést. Jdu směrem ke koši,“ cukne hlavou k opačné straně vozovky.

Docela mi tou nabídkou vyrazí dech. Petra si ho včera v hlavě označkovala jako hulváta, ale řekněte sami. Hulvát vám sotva nabídne něco takového.

„No tak jo,“ vydechnu a podám mu smradlavý balíček.

„Lidi si musí pomáhat. Tak se měj,“ mrkne na mě a pak se otočí k odchodu.

„Dík.“

Jen pokrčí rameny a odchází.

Zamyšleně ho pozoruju, ještě když uvazuju Bobinu k rantlu a někde uvnitř mě pomaličku klíčí podivný pocit. Pan neznámý mě začal zajímat, i když se ještě ani nepředstavil.



***



Když dorazím domů, Aleš si griluje tousty v opékači a z koupeného másla má radost.

„To je dobrý na dlouhodobých vztazích, že ten druhý vytuší vaše přání, dříve než je stačíte vyslovit,“ libuje si. „V kolik jsi včera vůbec přišla?“ dodá konverzačně a ani se na mě nepodívá.

„Pozdě,“ pokrčím rameny. „Petra měla splín, tak se kapánek nabumbala.“

„Petra je případ sám pro sebe,“ praví s despektem. „Překvapuje mě, že se s někým takovým vůbec zahazuješ a nedáš radši přednost někomu svého druhu.“

„Co to znamená, někdo mého druhu?“ pozvednu zvědavě obočí.

„Řádná ženská, co má doma rodinu.“

„Jenže moje vrstevnice mají doma buď mimina nebo jsou singl. Naďa se mi narodila dřív než všem ostatním mého věku. Zcela mimo dnešní trendy.“

„Proto tě mám taky rád, že nejsi jako ostatní.“

Nekomentuju to. Aleš je poměrně přímý člověk, který má rád na stole teplé jídlo, v lednici pivo a v sobotu sex. Vzhledem k tomu, že mu výše zmíněné poskytuji, vnímá svůj život jako konzistentně spokojený. Naďa není jeho a žádné další dítě jsme si spolu nevyrobili. Aleš má totiž genetickou poruchu tvorby spermatu. Nevadí mi to. Nepotřebuju další děti. Přijal moji dceru za vlastní, a i když jejich vztah občas skřípne, během let si na sebe zvykli. Jsme rodina, i když paranormální.

Naďa se mi narodila v jednadvaceti a byla počata těsně po maturiťáku s jedním hezounem od nás z ročníku, do kterého jsem byla dva roky děsně zamilovaná. Odvahu vyjevit mu své city jsem však získala až na plesové after párty. Po dvou mojitech a třech rumech s kolou. Skočili jsme na to v autě jeho staršího bráchy a nedali si pozor. Byli jsme mladí, nezodpovědní a hrozně opilí.

Když jsem Davidovi o pár měsíců později sdělila, že bude otcem, tak na to zareagoval hrdinným útěkem. Koupil si letenku na druhý konec světa a od té doby se neozval. Ztratil se, zmizel ze zorného pole. Nesebral ani dost odvahy, aby mi do očí řekl, že dítě nechce.

Jeho máma mě přesvědčovala, ať si to nechám vzít. Ta moje, bigotně věřící, naopak, ať si miminko nechám, že zabít dítě je smrtelný hřích a navíc vražda. Nechtěla jsem se ve dvaceti stát vrahem, a tak světlo světa spatřila moje modrooká princeznička Naďa.

David, kterého nejspíš pálilo svědomí, se dal na dráhu reportážního fotografa. Fotil chudobu, bídu, nemoci, válku. Po pár letech se stal mezinárodně uznávaným reportérem, který prodává fotky do celého světa. Dneska má jeho blog milionovou sledovanost. A Naďa se chystá na fotografickou střední. Není svět plný paradoxů?

Aleše jsem potkala poměrně zvláštní souhrou okolností. Po čtyřech letech soužití s máti jsem to přestala dávat a odstěhovala se do malého podnájmu na sídlišti. Nezrekonstruované 2+kk pro mě znamenalo svobodu. Nastoupila jsem do sekretariátu jednoho korporátu a konečně se postavila na vlastní nohy. Po večerech jsem ještě dělala korektury a překlady pro několik malých nakladatelů, abych sebe a Naďu uživila. Po roce jsem dokonce našetřila na malého bazarového Opela, který však po čtrnácti dnech provozu odmítal naskočit. Nechala jsem se odtáhnout do nejbližšího servisu a tam potkala Aleše.

Aleš byl pravý opak Davida. Ani blonďák, ani hezoun. Zároveň však ani zbabělý podrazák, ale rovný chlap, který nejenže mi auto opravil, ale ještě pomohl vyřídit reklamaci a následnou žalobu na autobazar, co mi záludně prodal přetočený, bouraný vrak.

Tahle malá událost nás sblížila natolik, že jsme se začali přátelit, scházet a následně spolu žít. Byl pro mě hrdinou, zachráncem, kterému nejenže nevadilo, že mám malou dcerku, ale naopak ochotně přijal roli otce a já se stala ženou na plný úvazek.

Letos spolu načínáme desátý rok a náš vztah jede v bezpečných, poměrně stereotypních kolejích. Chodíme do práce, lítáme na dovolenou, nakupujeme, vaříme, uklízíme, večer koukáme na televizi. Občas vyrazíme někam posedět, a čím déle spolu jsme, tím méně si máme co říci. Alešův svět tvoří auta, motorky a fotbal. Ten můj zase literatura a intošské diskuze na sociálních sítích. On nečte a já jsem ráda, že umím vozidlo natankovat a zaparkovat. Naše rozhovory se tudíž zpravidla točí okolo chodu domácnosti a komentování našich příbuzných a společných známých. Vystačíme si s tím, ale mnohdy to je ubíjející. Člověk cítí, že roky letí a jeden den je jako druhý. Jednotvárný a stále stejný. Víkend se od všedního dne liší tím, že člověk jede udělat velký nákup nebo navštívit tchýni či matku.

Občas zabrousím na Davidův blog a do vnitřností mě bodne osten závisti. Přebírá ceny, cestuje po světě, má respekt široké veřejnosti. A já abych patlala těsto na linecké kolečka. Jako vloni a předloni a před předloni. Stejně to nikdo pořádně neocení. Přitom tím zabíjím hodiny svého života. Hodiny, které se už nikdy nevrátí.

Aleš mě má rád, že nejsem jako ostatní. Má mě rád, protože jsem dobrovolně přijala úlohu manželky, matky a pečovatelky o rodinný krb. O plnou lednici a jeho břicho. O vyluxovaný koberec a vynesené smetí. Bez reptání a ještě s vděkem.

Jemu to poskytuje bezpečí a ve mně roste podivný neklid. To takhle budu žít až do smrti? A kolik dní mi ještě vůbec zbývá?

„Co bude dobrého k obědu?“ ozve se zvědavě z kuchyně, když otírám psovi packy.

„Mexiko. A zítra nejspíš kuře.“

„To je bezva. Mexiko mám rád. Děláš ho skvělý,“ oblízne se.

No, a tak.



***



Sotva se po obědě usadím s kafem do gauče, cinkne mi na messengeru zpráva. Je od Petry. Evidentně se právě probrala.

„Stydím se. A moc se omlouvám.“

„Za co?“ nechápu.

„Za včerejšek. Je to strašný trapas.“ Zdůrazní deseti provinilými emotikony.

„Buď v klidu, nic se neděje.“

„Nezlobíš se?“

„Ne.“

„Určitě?“

„Ne.“

„Jsi skvělá.“ Srdíčkové emotikony.

„V pohodě.“

„A nebudeš o tom mluvit v práci? Hlavně před Helou prosím mlč.“

Hela je obtloustlá účetní – „matka roku“ se dvěma malými dětmi, která Petru moc nemusí. Neustále jí dává najevo, jak je její život důležitý a smysluplný oproti životu přelétavého singla, který jen neustále někde loví chlapy. Hela má stěnu za počítačem polepenou fotografiemi svých ratolestí, které má navíc vystavené v rámečcích rozestavených po stole i na windousácké ploše. Neustále o svých potomcích mluví, a když o nich nemluví, tak jim většinou volá. A tak víme, co jedli, kdy byli na záchodě, kdo byl na ně ve školce zlý a která učitelka je kráva. Aniž bychom o to stály. Petra označuje Helu jako omezenou maminu a Hela Petru zase jako lehkovážnou flundru bez zázemí. Se mnou se však snaží vycházet obě. Možná proto, že jsem jakýmsi překlenovacím mostem jejich svárů a v té propasti, která je od sebe dělí, se nacházím někde uprostřed.

„Neboj, nemám v úmyslu zahušťovat v práci zbytečně vzduch. Co se semele v baru má tam i zůstat.“

„Jsi skvělá.“ Úlevné emotikony.

„Já vím.“

Tři rozesmáté emotikony.

Evidentně jí ze srdce spadl šutr velikosti Stonehenge. Pak se odpojí. Zavřu oči. Chvíle klidu jsou vzácné a netrvají příliš dlouho, člověk si je musí umět vychutnat. Poslední dobou se to učím.

„Nazdar mami,“ objeví se za mnou Naďa v ozvěně mých myšlenek.

Rozlepím víčka a pohlédnu na ni. Šmejdí zrakem ze strany na stranu a nejistě přešlapuje na místě, což znamená jediné…

„Eee,“ začne duchaplně.

„Kolik potřebuješ a na co?“ zasmečuju.

„Sto pade na kino. Chceme jít s holkama na Malé ženy.“

„To vypadá bezva. Četla jsem recenzi.“

„Fakt?“ podiví se.

„Jo, zajímá mě, co se kde šustne.“

Nekomentuje to a čeká, až z kabelky vylovím peněženku.

„Dík,“ zahučí, když jí podám dvoustovku. Bodejť by nadávala.

Dříve jsme chodily spolu. Nejdřív na animáky, pak na fantasy s princeznami a čarodějnicemi a nakonec na young adult žánr, který mi sice ježil hřbet, ale to sdílení bylo bezva. Člověk se u toho vracel do mladistvých let. Nyní nastává fáze osamostatnění a já si s tím budu muset nějak poradit.

Naďa má kámošky, Aleš auta s fotbalem. A co mám já?

Z nedostatku fantazie jdu naplnit pračku a pak luxovat.

Z činnosti mě vyruší až telefonát mojí máti. Chvíli váhám, jestli to zvednout, protože tuším, že pokud to udělám, zbytek dne bude zkažený. Nakonec mi to nedá a přejedu ukazovákem po displeji.

„Chvála bohu, že jsi to zvedla,“ ozve se nakřáplý a taky trochu vyčítavý hlas z druhé strany drátu.

„Ahoj, co potřebuješ,“ odvětím úsečně.

„No, přišel mi do schránky leták z Penny…“ začne opatrně.

Poleje mě ledový pot. Znamená to totiž jediné…

„…a mají tam ve slevě vajíčka, máslo a prášek na praní. Tak mě napadlo, jestli by ses tam třeba nechtěla stavit a vzít mi to.“

„Pokud vím, tak jsem ti minule koupila celé plato,“ zavrčím.

„To nevadí, vajíčka se neztratí, v televizi říkali, že jsou zdravá. Navíc jsme se dlouho neviděly.“

„Viděly jsme se v úterý.“

„No právě a je konec týdne.“

„Je sobota.“

„Nic ti to neudělá, bydlíš od Penny kousek.“

„Uklízím.“

„Tak až to doděláš, nemusí to být hned.

„Nepočká to do dalšího úterý?“

„Ne, to už všechny věci v akci budou vyprodaný.“

„Budou tam jiný věci v nový akci.“

„Nebuď neochotná. Víš, že když jsi potřebovala, tak jsem tě u sebe nechala bydlet i s malou. Vychovala tě. A když od nás táta odešel, postarala se o to, abys měla všechno…“ nasadí plačtivě vyčítavý hlas.

Ve spáncích mi začne tepat. Když to zavěsím, zavolá znovu a pak znovu. Nedá pokoj, dokud nedosáhne svého. Umí být otravná jako vosa, co člověku krouží okolo piva. Je jen jediný způsob, jak se toho zbavit.

„No dobře, pověsím pračku a zajedu tam,“ vzdám se bezmocně.

„To jsi hodná. Pán Bůh to vidí a nezapomene na to, až ho budeš potřebovat. A vezmi i pudink a mléko, cibuli a brokolici. V televizi říkali, že je zdravá…“

Promnu si oči nad kořenem nosu a poslouchám výčet věcí, které mám koupit, protože v televizi, říkali, že jsou zdravé. Pak zavěsím. Cítím se vyčerpaná. Povinnosti se na sebe vrší jedna za druhou. Každý něco potřebuje. Bezohledně zapíná vysavač, aby ze mě vytáhl poslední zbytky energie, nabíječkou však nikdo nepodá.

Vylovím z pračky prádlo. Trenýrky, ponožky, trička, džíny, sukně. Zítra to budu žehlit. Abychom vypadali jako vyžehlená rodina. Vyžehlená, nakrmená rodina s vyluxovaným kobercem.

„Jedu nakoupit máti,“ poznamenám v obýváku, v němž se Aleš právě rozvaluje u pořadu o autech. Jeremy Clarskon tam jezdí ve sportovní audině dokolečka a muži svítí očička.

„Vezmi mi na večer, prosím, tři pivka,“ otočí se ke mně, ovšem jen tak napůl, aby mu něco neuteklo.

Přikývnu jen tak napůl a zamířím do předsíně.



***



O hodinu později, kterou jsem strávila bloumáním mezi regály a postáváním ve frontě, si odemykám u mámy. Překročím přepravku na jablka, odsunu židli se třemi polštářky a vztekle odkopnu krabici od bot se slupkami od cibule, kterou zákeřně narafičila do cesty. Jí tahle „past“ na případné zloděje nejspíš dodává pocit falešného bezpečí, mě ale pravidelně dovádí k šílenství.

Projdu do předsíně, minu sušák na, kterém žádné prádlo nevisí, zato na něm stojí bedýnka s vanilkovým cukrem a práškem do pečiva. Zaskřípu zuby a vstoupím do malého obýváčku. Máti sedí v odřeném ušáku, jak jinak než u televize a sleduje TV Noe.

Odkašlu si.

Trhne sebou. Vypadá rozespale. Má na sobě noční košili a župan.

„Lili,“ vydechne. Nesnáším, když mi tak říká.

„Nakoupila jsem ti,“ hlesnu.

„To jsi hodná,“ probere se a začne dolovat nákup v donesených taškách. O věci má zájem vždycky. O věci a o Boha. Jinak ji nezajímá už skoro nic. Vždycky byla dost jiná. A od té doby, co jsem se odstěhovala, se to pomalu zhoršuje. Táta od ní utekl, když mi bylo deset. Její fanaticky věřící povaha ho vždycky rozčilovala a často se kvůli tomu hádali. Až jednou zmizel.

S o dvanáct let mladší kolegyní, které udělal tři děti. Načež je opustil po deseti letech společného soužití. Mám dojem, že můj fotřík je schopný vztahu po desetiletí. V pubertě jsem ho za to nesnášela a jeho novou ženu Pavlínu nenáviděla. Dneska jsem s ní schopná zajít na kafe, kde ho obě pomlouváme. S alimentama na její děti to má úplně stejně, jako s těma, co měl platit na mě, takže máme společné téma. Máma Pavlínu nenávidí dodnes, i když už dneska táta žije sám v pronajaté garsonce a o ženských nechce ani slyšet.

„Párkrát se člověk vožení a život v prdeli,“ tvrdí, když ho navštívím. Vždycky z toho na mě jde deprese.

„Vážně sníš tolik vajíček?“ neodpustím si jízlivost, když umísťuju nákup do ledničky. Je přecpaná. Většina zdejších potravin je naštěstí poměrně trvanlivých.

„Neměj starost. To se zdělá,“ odsekne.

Jsem bezmocná. Mámin byt je křeččí doupě, kde je všeho moc. Toustovačů, mixérů, rýžovarů, leštěnek na sklo, mopů, oblečení, kabelek, bot, jídla… O to méně je tam místa, vzduchu a prostoru, ve kterém by chtěl člověk trávit jakýkoliv čas navíc.

„Tak já už půjdu,“ oznámím, když všechno vybalíme.

„Počkej, sedni si. Popovídáme,“ chytne mě za rameno.

Nechci si povídat, toužím po návratu domů a zaslouženém sobotním odpočinku. Venku už je tma a já se ještě nezastavila. Zavírají se mi oči a tepe mi ve spánku nad pravým okem.

„Nemám moc času…“

„Ty na mě nikdy nemáš moc času,“ vyčte mi. „Jsi jako tvůj otec, ten taky nikdy neměl čas.“

Už je to tady.

„Pořád někam spěchal. Nejspíš za tou svojí flundrou, kvůli který nás opustil.“

„Buď v klidu, opustil i tu flundru a dneska má víc času, než by možná chtěl. Je osamělý stejně jako ty.“

„Já nejsem osamělá, mám Boha, na rozdíl od toho bezvěrce,“ zvedne hrdě bradu.

„A kdo je ten tvůj Bůh? Nákupní košík v supermarketu a krámy, kterými se celý život obklopuješ?“ rýpnu si.

„Nebuď zlá. Člověk musí být připravený na všechno. Tahle bezbožná civilizace může kdykoliv krachnout a jen ti, kteří jsou dobře zásobení, přežijí.“

„Je ti skoro sedmdesát a zatím nic nekrachlo,“ poznamenám věcně.

„Každá civilizace si myslela, že nekrachne. Než krachla,“ stáhne moje máti přísně ústa.

Co na to říci.

„Když jsem si brala tvého tátu, měli jsme krásnou velkou svatbu. Bylo na ní tolik lidí, a když ses narodila, vypadal tak šťastný. Věřila jsem tomu, že budeme šťastní navěky. Nikdy by mě nenapadlo, že nás opustí. A vidíš, přesto nás opustil. Od té doby nevěřím nikomu a ničemu,“ skřípne její hlas. Žilnatou dlaní se opírá o lednici a zlomeně zírá před sebe.

Jsou tací, kteří dostávají od osudu jednu ránu za druhou, zvedají se a neustále bojují dál. A pak jsou tady tací, kteří po jedné podpásovce zůstanou navždy ležet. Mojí máti se k bojovníkům bohužel nikdy zařadit nepovedlo