Korektorka díl 3.

Je druhého ledna. Nesněží, neprší. Jen po obloze se potulují tmavé mraky, které zaclánějí slunce. Vánoce a Silvestr za mnou, další rok přede mnou. Vleču se do práce šnečí rychlostí a apaticky míjím anonymní tváře zachumlané v šálách a zvednutých límcích kabátů. Nikdo se neusmívá. Každý trpí novoroční kocovinou, nejsem v tom sama. Kdyby bylo na mě, tak vyškrtnu tohle období z kalendáře a přehodím datumovku na konec března. Nesnáším dny, kdy jde člověk ze tmy do tmy a sluneční paprsky jen letmo vídá za zpola zataženými žaluziemi. Leč nedá se nic dělat, stroj času nevlastním, takže nezbývá než tenhle otravný čas nějak přečkat.

Přiložím čipovou kartu k blikajícímu čidlu a bokem se opřu do dveří smíchovského činžáku, ve kterém se nachází sídlo mého pracoviště - nakladatelství Komora. Vyjedu do druhého patra, projdu chodbou až na konec, zhluboka se nadechnu a vstoupím. V tenhle moment jsou svátky vánoční definitivně fuč a je nutno se přetransformovat do křečka v kolečku, který maká ze všech sil, aby přinesl svému vykořisťovateli na účet misku šošovice.

Ovane mě zatuchlina staré budovy, vůně jasmínového čaje a pach vanilkového deodorantu. Petra i Hela už jsou evidentně tu. Svléknu si kabát, minu skrovnou zasedačku a zapluju ke svému stolu u okna.

„Nazdar,“ pozdravím.

„Ahój, jaký byly vánoce,“ roztáhne Hela svá plná, ústa od ucha k uchu. Povšimnu si v lalůčcích má zabodnuté nové zlaté náušnice se zeleným kamínkem.

„Vánoce, no,“ pokrčím rameny. Tak nějak nevím o čem vyprávět? O tom, že nám na Štědrý den odešlo do věčných lovišť osvětlení na stromek, načež se Aleš vypravil k nejbližším Vietnamcům pro nové, jelikož jinde už měli zavřeno. Následně pak dotáhl blikající cosi, co pištivě hraje Jingle Bells a nejde to vypnout. Nebo o tom, jak jsme na Boží hod neprozřetelně pozvali mou matku i tchyni zároveň a pak mě až do půlnoci bolela hlava. Či jak Bobina strávila Silvestr za pračkou, my usnuli u televize a málem zaspali novoroční přípitek?

„My je měli báječný. Upekla jsem patnáct druhů cukroví, štolu i vánočku a všichni mi ji chválili,“ praví hrdě. „Ségra z Moravy přivezla holčičky a s klukama si parádně vyhráli. Od Martina jsem dostala tohle,“ vystaví spolu s náušnicemi na odiv i svůj býčí růžový zátylek. Mám pocit, jako kdyby se jí přes vánoční volno vymnožila další brada.

Petra naopak nemluví. Vypadá sklesle. Má kruhy pod očima, vlasy zplihlé a působí pohuble. Ta se vánočkami a cukrovím nejspíš neládovala, zato hodně bumbala a nějakou dobu bude trvat, než se opět přepne do pracovního rytmu.

„…já se taky plácla přes kapsu a koupila jsem mu novej mobil od Hajůveje a klukům hroznou spoustu hraček…“ – následuje velmi dlouhý seznam plastových produktů zakoupených v řetězci Pompo.

„Já koupila Nadě zrcadlovku, chce jít na fotografickou školu,“ ucedím, abych ji zarazila.

„Chce být fotografka, no to je paráda. Je to šikovná holčička, ta tvoje slečna,“ cukruje podbízivě Hela.

Petra naopak vypadá, že bude blinkat.

„Zdravím vespolek. Vše nej do novýho roku,“ objeví se poslední ze čtveřice obývající naši skrovnou celu – grafik Bořek. Bořek je téměř čtyřicetiletý tlouštík s pohledem věčného chlapce a dvěma ďolíčky ve špatně oholené tváři. Žije sám, o volnu sjíždí nekonečné řady seriálů a vítězí v mezinárodních kláních onlinovek, na což je patřičně hrd. Zatímco svým vrstevníkům přijde jako přerostlé dítě, on je se svým životním stylem poměrně spokojený. Jediné co mu chybí k absolutní vnitřní nirváně je pravidelný sexuální styk, díky čemuž haraší na všechny světové strany ve snaze urvat alespoň krátký koitus na jednu noc. Nutno podotknout, že bezúspěšně.

„I tobě. Jak to šlo, přežil jsi svátky bez úhony?“ otočím se k němu.

„Byl jsem u mámy. No jako ostatně každej rok,“ sklopí zrak a nejistě přešlápne.

Petra se ušklíbne a sjede ho pohledem plným opovržení. Chlap trávící vánoce u mámy je na nižším společenském stupínku než osamělá singl lady popíjející v garsonce.

„My taky pozvali naše,“ vloží se do toho Hela a prohrábne si natužené zrzavé mikádo. Evidentně se o svátcích přebarvila. V prosinci byla ještě mahagonová. „O vánocích musí rodina držet při sobě,“ zafuní a vyloví z fejkové vuttionky kulatou čokoládku v lesklém obalu.

Nekomentuju to. Že rodina musí držet při sobě je sice hezké, ale v zájmu duševního zdraví všech zúčastněných je lepší, když to probíhá separátně.



„Lindo,“ zjeví se znenadání ve dveřích Ed. Vypadá odpočatě a culí se jako úplněk nad horami.

„Ano?“

„Můžeš na slovíčko?“

„Jo,“ pokrčím rameny.

Ed je šéf a šéfům se neodporuje. Jedná se o žoviálního padesátníka s hustým knírem a zažloutlými zuby, který má slabost pro tlusté doutníky, kvalitní whiskey a mladší ženy Petřina typu. Ačkoliv na první pohled působí jako neškodný usměvavý týpek, ve skutečnosti svůj byznys drží pevně ve svých masitých prackách a když jde o peníze, nezná bratra.

Následuju ho do pracovny, kterou si zařídil v anglickém stylu. Usedne za stůl z leštěného ořechu a mě nabídne kožené křesílko naproti a desetiletou skotskou, do které vhodí dvě kostky ledu.

„Rád bych s tebou projednal jednu věc,“ vycení na mě řezáky.

Sakra. Ať to bude cokoliv, už teď to začíná smrdět. Ed se o své zásoby chlastu se svými nevolníky běžně nedělí. Znamená to jediné. Něco potřebuje.

„Poslouchám,“ usrknu opatrně ze sklenky, abych ho neurazila. Kapalina si zvolna proklestí cestu hrdlem a začne příjemně hřát.

„O vánocích jsem hodně přemýšlel a došel k tomu, že tě povýším. Lépe řečeno, udělám tě odpovědným vedoucím nové sekce.“

„Cože,“ zakuckám se.

„Jsi zodpovědná a odevzdáváš texty bez chyb. Navíc kdykoliv zaskakuješ za redaktory, dokážeš odvést srovnatelně kvalitní práci.“

Mlčím a vyčkávám, co bude dál. Tolik chvály takhle po ránu nemůže být samo sebou. Je to jasné, něco potřebuje.

„O co jde?“ dám podmračeně hlavu na stranu.

Jen se uchechtne, vstane, otevře okno, zapálí si doutník a začne přecházet po místnosti. Prostora utone v oblakách šedavého kouře. Potlačím nutkání se rozkašlat a zvědavě vyčkávám, co má na srdci.

„Vydáváme atraktivní žánry, po kterých je čtenářská poptávka. Detektivky, thrillery, romány pro ženy, literaturu osobního růstu, kuchařky… Přesto nám však jeden zaručeně výdělečný způsob, generující jistý zisk, chybí,“ udělá dramatickou pauzu a nasaje nozdrami vzduch do plic.

„A to je?“ nevydržím to.

Vrátí se ke stolu, prudce odklepne popel do hranatého kameninového popelníku a pak se mi zadívá do očí.

„Jsou to samonáklady.“

„Cože?“ vyvalím bulvy.

„Neříkej, že jsi o tom nikdy neslyšela.“

„Netvrdím, že jsem o tom nikdy neslyšela, jen se podivuju, že chceš do něčeho takového jít. Vždyť si zkazíš jméno. Zatímco dosud jsme vydávali české prověřené autory nebo na mezinárodním trhu fungující překlady, teď chceš jít do projektu pro ambiciózní amatéry, kteří si o sobě myslí, že umí psát, ačkoliv mnohdy nedají dohromady kloudnou větu?!“

„Ambiciózních amatérů je čím dál víc. Skoro každý moula, sní dneska svůj vlhký sen, že z něho bude Rowlingová, Martin nebo King a pomocí psaní udělají díru do světa.“

„Já vím, sleduju to a myslím si o tom svoje. Mnohým chybí sebereflexe. Maminka nebo kamarádka jim pochválili slohovku a oni se díky tomu začnou cítit jako spisovatelé. Sdílí svoje nadšené prvopokusy s podobně postiženými, pár z nich jim to pochválí a oni dospějí k názoru, že svět od nich nutně potřebuje knihu…“

„Přesně tak. A tu jim umožní vydat právě naše nakladatelství,“ zamnul si Ed své tučné dlaně a začal krátkými prsty bubnovat do desky stolu.

„Ale ty pokusy bývají velmi často úplně špatné. Mnohdy se to nedá vůbec číst. Neovládají sloh, tvorbu charakterů, gradaci zápletky. Text se utápí v záplavě nesmyslně dlouhých popisů, kostrbatých vět a gramatických chyb. Díky čemuž má člověk chuť po přečtení jedné stránky prostřelit si hlavu brokovnicí,“ vyhrknu zoufale.

„Vím a právě proto ti to dám na starost. Abys s těmi autory pracovala, ukázala jim co, kde a jak pozměnit a vytvořila z toho neotesaného materiálu vybroušený šperk. No, nebo alespoň korálky na ruku…“ uchechtne se svému nepříliš podařenému vtipu.

„Z hovna šperk nevybrousíš. Vždycky bude mazlavé a bude smrdět,“ založím si odmítavě ruce na prsou.

„Když ho zabalíme do lesklého staniolu a přestříkneme voňavkou, nemusí to být zřejmé na první pohled. Navíc nám autor za všechnu tu práci zaplatí. Ve ztrátě nebudeme.“

„Zničíme si jméno!“

„Ne, když pro tenhle projekt vytvoříme malou dceřinku pod názvem HOPE. HOPE jako naděje pro všechny ty snaživé grafomany, co chtějí držet v ruce svůj text v pevných deskách, s profesionální grafikou na přebalu. Pro začátek v malém nákladu. Těm úplně mizerným vydáme jen e-book, a témata, která by nějakým zázrakem mohla uspět u širší veřejnosti, pošleme do distribuce. Nebudeme jediní, kdo tohle dělá. I velcí hráči na trhu, tohle umožňují. Je potřeba jít s dobou a nenechat povalovat bankovky v trávě. A když autor nebude mít dostatek financí, může se pokusit o jejich získání na nějakém z četných crowdfundingových portálů. To funguje, navíc ho to donutí k propagaci.“

„Špatné knihy ale zklamou čtenáře a následně i samotné autory, když se na databázích dozví, že nejsou tak skvělí, jak si mysleli a sklidí místo pochval jenom hejty,“ namítnu.

„To už ale nemusí být náš problém. Každý je svého štěstí strůjcem. Naším úkolem je generovat zisk, ne se zaobírat emocemi nějakého nýmanda. Někdo uspěje, jiný se ztrapní. Zaplatí nám však oba,“ usměje se samolibě a rozkošnicky potáhne z doutníku.

„Udělat z textu naprostého amatéra něco alespoň trochu vhodného pro tisk bude hrozná řehole,“ zakvílím jako malý bitý psík.

„Já vím a nechci to zadarmo. Až se vše zajede a začne generovat zisk, mám v plánu zvednout ti mzdu o deset tisíc, plus k tomu přihodit provize z jednotlivých kšeftů, poté co budou řádně proplaceny. Nepřijdeš zkrátka, nemusíš se bát. Navíc tě učiním výkonným manažerem nového projektu, což ti zlepší i cívíčko,“ cukruje jako hrdlička.

„Tím projektem ale bude balení hovínek do celofánu,“ hlesnu.

„Vyděláme na tom oba. Nebo ty snad nepotřebuješ peníze? Co když se tvoje dcerka nedostane na státní školu a budeš muset platit soukromou? Nebo ji budeš chtít poslat studovat do zahraničí? Dneska je to poměrně nezbytné, aby se člověk do budoucna prosadil. Můj Leoš byl na půlročním vzdělávacím pobytu v Londýně, a jak ho to posunulo v angličtině. Nemyslíš, že by bylo sobecké, ji o takovou možnost připravit?“ udělá dramatickou pomlku. Ten prevít ví jak na mě. Na které místo zatlačit, aby zvítězil.

„Z pouhé korektorky odpovědnou redaktorkou a manažerkou nového projektu? Co ty na to. Kdybych nebyl přesvědčený, že na to máš, tak ti to nenabízím.“

-Nebo tě s tím Marek, Ondra nebo Adéla poslali do prdele, pomyslím si, nahlas to ale neřeknu. S Edem nemá cenu se přít. Když ho odmítnu, najde si někoho jiného a já přijdu o prachy. A prachy se vždycky hodí.

Má pravdu, když se Naďa nedostane na státní školu, budu muset zaplatit soukromou a chtít peníze po Alešovi se mi příčí. Přece jen to není její biologický otec a ten skutečný ani pořádně netuší, že existuje. O některé věci se musím postarat sama.

„Rozmyslím si to,“ pravím diplomaticky.

Sebevědomě se usměje, protože tuší, že mě dostal.

„Nerozmýšlej dlouho,“ mrkne žoviálně levým okem a típne kubánský výrobek do kameniny. „Jo a ještě jedna dobrá zpráva,“ rozpomene se.

„No?“

„Podařilo se mi k nám přetáhnout nového velmi úspěšného koně.“

„Koho?“ zbystřím.

„Alexandra Kostku,“ našpulí hrdě ústa. „Rozhádal se nedávno s Brázdou, tak jsem ho ulovil. Člověk musí sledovat, kde se co šustne a nahodit udičku, dokud se ryba rozhlíží po návnadě.“

„Kostku?“ zapátrám v paměti. To jméno mi něco říká. Když člověk vejde do knihkupectví, periferně ho vnímá vepředu, hned vedle pokladen.

„Nepíše takový ty povrchní vztahovky pro ženský,“ dám najevo, že jsem v míse.

„Je to sázka na jistotu, má vysoký prodeje, co neklesají ani v krizi. Ženský prostě tenhle druh čtení rády.“

„Já tohle moc nečtu,“ pokrčím rameny. Poslední dobou nečtu skoro vůbec. Při otevření knihy mnohdy zažívám pocity gynekologa, kterému večer manželka pustí porno.

„Já taky ne,“ rozesměje se, až si poprská rozhalenku. „Já to jenom vydávám.“



***



Je večer. Civím do lednice s myšlenkou, že po vánocích je potřeba začít žít zdravě. Hmátnu po mrkvi s úvahou, že by bylo dobré z ní nastrouhat salát. Pak ji však odložím a místo toho vylovím pivo v plechovce.

„Děje se něco?“ povšimne si toho Aleš. Buď je tak empatický, nebo ho pouze znervóznil fakt, že jsem si přivlastnila JEHO pivo.

„Ed mě chce povýšit,“ odtuším nevrle.

„Takže budeme slavit?“ zazáří mu oči. V mojí práci se téměř nevyzná a všemu okolo literatury rozumí asi jako já naftovému motoru.

„Slavit před popravou mi přijde kapánek masochistické,“ ucedím otráveně.

Dříve než na to stihne jakkoliv zareagovat, objeví se Naďa. V ruce třímá jakýsi leták a očka jí planou nadšením.

„Mami, podívej!“ hrne se ke mně a usedne na opěradlo pohovky.

„Co je to?“

„Soukromá umělecká škola…“

Už je to tady.

„Neříkala jsi, že půjdeš na státní?“ zamračím se.

„No…jo… ale ta je hrozně technická. Kdežto, tohle je škola snů. Učí tam celá řada známých fotografů, praxe mají v reklamních agenturách a docela často se tam jezdí i do zahraničí,“ září jako malé slunce. „Cítím se víc jako umělec než jako technik.“

Paráda.

„Umělci umírají často zneuznaní a hladoví. Kdežto technici se uživí vždycky,“ poznamenám věcně.

„Doba se změnila. Van Gogh už je pasé,“ vyplázne na mě jazyk.

Co na to říci.

„Jsou tam i výměnné pobyty v Anglii a Americe. Na to bys mohla slyšet. Pořád tvrdíš, že se člověk musí „vobouchat“ ve světě,“ přimhouří bojovně víčka. Má je zvýrazněné ostrou černí. Vypadá jak Ozzy Osbourne v době, kdy ještě okusoval netopýry.

„Měla jsem na mysli spíš au – pair.“

„Au-pair? Zbláznila ses? Nesnáším děti!“

Podeberu víčko ukazovákem, mlaskne to a z plechovky vytryskne pěna. Ten zvuk mě na chvíli uklidní.

„Rozmyslím si to,“ pravím diplomaticky.

„Jsi ta nejlepší máma na světě,“ přitulí se ke mně způsobem, jako když bývala malá. V tom obětí však už chybí ta dětská bezelstná upřímnost. Naopak se v ní objevilo cosi manipulativně vypočítavého. Jednou takhle bude děkovat svému muži za nové SUV a dovolenou v Karibiku.

„Pokud o tu školu doopravdy tolik stojíš, myslím, že nebude problém to nějak zařídit,“ vloží se do toho Aleš. „Mám poslední dobou docela dost kšeftů. Lidi si zvykli na férový ceny a kvalitně odvedenou práci,“ nafoukne se jako páv. Je to od něho milé. A vážím si toho. Nicméně nerada komukoliv za cokoliv dlužím.

„Jak říkám, rozmyslím si to,“ zopakuju. Ve skutečnosti jsem si to však už rozmyslela.