Korektorka díl 4.

Na internetu píšou, že je potřeba myslet pozitivně, ale zároveň zapojovat kritické myšlení. Je to trendy a kdo se nesnaží uvažovat tímto způsobem, není vůbec in. Uvědomuju si, že nejspíš přestávám být in, jelikož když zapojím jen ždibeček kritického myšlení, nedaří se mi myslet ani trochu pozitivně.

Do mailové schránky mi přišlo několik mailů od Eda, což mému pozitivnímu rozpoložení zrovna nepřidává. Před týdnem rozjel webové stránky nového projektu a texty se začínají houfovat. Srknu si kafe a otevřu první přílohu: Přeposláno z emailu petulinka14@seznam.cz. Petulinka 14 napsala svůj young adult počin, ve kterém se obrýlená introvertka, studentka gymnasia, ocitne v neznámé říši, načež zjišťuje, že je vyvolená tu říši zachránit proti všepožírající temnotě. Příběh začíná větou: Probrala jsem se z děsivého snu. Pak následuje neobratný a poměrně nudný popis jejího školního kolektivu, ve němž se však vyskytuje tajemný spolužák, který přibyl do třídy teprve nedávno… Knihu jí prý zaplatí rodiče jako dárek k patnáctým narozeninám.

Moje vnitřnosti obejme temnota. Text je koncipován jako každý druhý nacházející se na platformě Wattpad, na němž nevyzrálé puberťačky realizují své vlhké sny, ježto obšlehly z hitů typu Stmívání, Hungery Games nebo Harry Potter a má i podobnou kvalitu. Všichni jsme byli kdysi děti a podobné snění je docela pochopitelné, jenže nás nechtěli protlačit rodiče do tisku. Dnešní doba je ale jiná. Umí vaše vymodlené děťátko zpívat? Vyrobte mu klip a propagujte ho na YouTube, dokáže kopnout do míče, aniž by se přerazilo? Bude z něj slavná fotbalová star. Dokáže zapnout word a vydrží u něho déle než pár sekund? Stane se literární hvězdou. My mu v tom pomůžeme.

Trendem dnešní doby je žít svůj sen. Tak tedy hurá do toho. Narvou-li do toho rodiče prachy…

Ve snaze nespáchat ve středním věku sebevraždu, rozkliknu přílohu číslo dvě. Tentokrát se jedná o deník zlatokopky. Pětadvacetiletá holčina, která se nejspíš hřeje na výsluní nějakého prošedivělého podnikatele s bavorákem a tučným kontem, dodává zaručený recept, jak sbalit prošedivělého podnikatele s bavorákem a tučným kontem. Včetně všech pikantních detailů jak něco podobného uskutečnit. Text obsahuje gramatické chyby zanedbaného třeťáka. Což ovšem vaší kariéře nikterak neuškodí, máte-li silikonové kozy.

Začínám zvažovat, jestli moje dcerunka fakt potřebuje soukromou školu. Zda by jí nebylo lépe na učňáku. Kadeřnickém, kupříkladu. Brala by strojkem uhrovité puberťáky nebo by statné padesátnice přetvářela v nakadeřeného pudla. A zeměkoule by se dále točila okolo své osy.

Vychladlá káva mi projde hrdlem a mezi zuby zakřoupá lógr. Ze zoufalství kliknu na přílohu číslo tři. Než se mi otevře, naliju do rychlovarné konvice novou vodu a nechám ji vařit. Kofein je jediná legální droga, která se dá konzumovat v pracovním procesu. Má však jednu nevýhodu. Myšlení vám na rozdíl od alkoholu příjemně nerozmaže, ale naopak zostří. K tomu se jako bonus dostaví smrtelný srdcebuch a ledový pot na skráních.

Než se voda dovede k varu, zoufale nahlížím do dalšího textu. Tentokrát je však, kromě vydání bestselleru přání až nečekaně skromné: „Chceme, aby lidé zjistili, že jsme také důležité.“

Zaostřím a rozbalím text na plochu. Zadavatelky jsou sestry domácí péče. Takové ty paní, co vaší máti skočí píchnout injekci nebo převázat ránu po operaci.

„Rády bychom, aby si lidi přečetli příběh nejen nás, ale i našich klientek. Stárnoucích žen se zajímavým osudem, jejichž vyprávění nikdo neposlouchá,“ čtu si hned v úvodu.

Na rozdíl od předchozího, mě tenhle text zajímá. Jsou to drobné povídky a postřehy žen, které mnohdy finanční tíseň a nutnost zaopatřit nezletilé děti vede k tomu, aby se staraly o ty bezbranné, o které se nikdo starat nechce. Celou akci zorganizovala jedna malá obtloustlá paní v brýlích. V příloze má foto. Ničím nevýrazná, absolutně šedá myš. Matka dvou puberťáků, kterou opustil manžel. Chce, aby se její synové alespoň vyučili, a tak obstarává potřeby nemocných a bezbranných. Touží svým příběhem sdělit, že i lidi jako ona mají v naší společnosti své místo. Jsou důležití, i když nejsou tak atraktivní jako mladé vysportované influencerky, co lítají po celém světě a pijí kafe s obrázky v pěně.

Usměju se. Tohle mi dává smysl a bude to moje první práce pro Eda. Vdechnout těm neobratným textům nevypsaných amatérek život. Dát domu drive a napětí. Pro čtenáře vytvořit ztotožnitelné hrdiny, ježto by klidně mohly být jejich babičkami, matkami, nebo sousedkami.

„Na vydání nemáme moc peněz, ale složíme se,“ stojí v textu závěrem a mě se chce skoro slzet. Jestli má něco smysl, tak tohle. A pak, že nedokážu být pozitivní…

***



„Tak čím začneš? Ta zlatokopka by mohla mít úspěch. Je plná pikantních detailů,“ mlaská potěšeně Ed, když se usadím naproti němu. Právě snídá vlašák s rohlíkem. I když se všemi prostředky snaží působit jako anglán elegán, svou přízemní povahu neutají.

„Mám dojem, že pár takových slátanin už někdo vydal. A vzhledem k tomu, že o tom nic nevíš, tak to nejspíš takový úspěch nebyl,“ rýpnu si.

„Víš, že já moc nečtu,“ uchechtne se, až mu majonéza prskne na sako. Sotva to zaznamená, okamžitě se bílé flíčky snaží odstranit papírovým kapesníkem. Oblek koupil u Bosse. Stál ho majlant a Ed je škrt. „…jen sleduju trendy a tudíž vím, že jak je někde sex nebo drby, kupuje se to.“

„Vydávej porno,“ ušklíbnu se.

„To je pod moji úroveň. Navíc, co by tomu řekla žena, že jo,“ svraští obličej.

Ed je ženatý téměř třicet let. V tomto nepříliš šťastném svazku setrvává převážně proto, že se svou před Bohem právoplatnou manželkou vlastní ohromnou vilu v Černošicích a případný rozvod by pro něho měl za následek neblahý finanční propad. Navíc jak tvrdí, je ve svém věku na jakékoliv změny už příliš pohodlný. Občas si šoupne nějakou bokovku, tudíž má pro zlatokopky pochopení.

„Ráda bych pomohla na svět knize těch pečovatelek,“ zadívám se mu pevně do očí.

Uhne pohledem, zahodí kapesník do koše a otráveně si odfrkne.

„Pečovatelky nikoho nezajímají.“

„Lidi mají rádi obyčejné příběhy obyčejných lidí, jako jsou oni sami. Jenže obyčejní lidé o sobě většinou nepíšou. Když už něco píšou, tak se snaží z reality spíš utéct. Což mívá kvalitu nevalnou… Ale vezmi si úspěch těch šumavských samotářů. Raději zešílet v divočině, nebo tak nějak se to jmenuje. To se prodává dobře, vychází i další díly. Sama jsem si jeden koupila.“

„To jsou ale rozhovory, ne klasická beletrie.“

„No vida, rozhovory…“ zamyslím se nahlas. „Mohla bych to udělat formou rozhovorů. Jak s nimi, tak jejich starými klientkami. Některé vzpomínky můžou být zajímavé. No řekni, kdo něco podobného zrealizoval? Myslím, že by to mohlo uspět i na nějakém startéru, aby si to nemusely financovat samy. Promluvím o tom s Petrou…“

„Jsi urputná, koukám,“ zavrčí Ed, když rohlíkem vytírá z kelímku zbytečky salátu.

„Dává mi to alespoň minimální smysl,“ pokrčím rameny.

„Dobře, začni tedy těmi hloupými pečovatelkami, ale až to doděláš, pustíš se do zlatokopky,“ zakoulí očima.

„Uvidíme, co nám udělá lepší službu a čeho se prodá víc. Jestli lidských příběhů nebo vulgárního kýče,“ vystrčím bojovně bradu.

„Uvidíme,“ založí si své krátké masivní předloktí na prsou. Pak ale významně zívne. Audience je u konce.



***

„Děláš si ze mě srandu? Pečovatelky nikoho nezajímají a staří lidé už vůbec ne. Svět patří mladým,“ ošklíbá se Petra, když jí osvětluji svůj nápad. Během obědové pauzy se snaží nakreslit obočí na vyškubané zbytky původního porostu. Nohy má hozené na desce stolu a úkosem se baví nad tím, jak Hela sžíravým pohledem sjíždí jejich křivku.

„Ed to schválil,“ odkašlu si významně.

„Cos pro to musela udělat? Přeblafnout ho pod stolem?“ ušklíbne se.

„Na tvoje metody nemám ten správný tvar… obočí.“

Hela se uchechtne.

Petra po ní hodí nevraživým pohledem a pak se otočí ke mně.

„Něco jinýho tam nemáš?“

„Ještě tam mám wattpadový počin nějaké patnáctky co chce zabránit všeobjímající temnotě,“ zatajím strategicky zlatokopku.

„Au.“

„No právě.“

„Tak co tedy po mně přesně chceš?“

„Atraktivní kampaň na startéru, jak to umíš jen ty,“ zadolízám si.

„Ed stárne, všimla sis?“ zamumlá zamyšleně.

Nekomentuju to a snažím se nebrat nijak osobně. Někde uvnitř tomu nápadu věřím. Anebo stárnu taky. No a co.