Korektorka díl 5.

Je za deset minut sedm a já sedím v jednom nuselském podniku na hlavní. Nahodila jsem make-up a kostýmek, abych vypadala jako věrohodný manažer nového projektu našeho nakladatelství. Je mi těsný a do břicha mě otravně tlačí. A to jsem si ho koupila vloni na jaře, jelikož jsem ten starý už nedopnula. Velikost XS jsem tiše oplakala před třemi lety. Teď se ňahňám v eMku. Co bude dál?

Objednám si cappuccino bez kofeinu s obrázkem v pěně, abych vypadala světácky a in. Sice stojí skoro stovku, ale jako manažerka si to můžu dovolit. Mám od Eda representační fond. Fond, který sice prozatím skýtá tisícikorunu, a účtenky mám donést, ale popojedeme.

Chvilku se dloubám v mobilu a čekám, až dorazí moje první klientka. Nestihnu si ani přečíst zprávy, a už je tu. Udýchaná a celá rudá. Má na sobě červenou bundičku s opršelým límcem, modré džíny a sešlapané tenisky. Malá očka jí roubí velké brýle.

„Nejdu pozdě?“ stará se. Má docela příjemný hlas, celkově však působí velmi nejistě.

„Jdete akorát,“ usměju se na ni povzbudivě.

Potěšeně přikývne a svlékne si bundičku. Pod ní má zelený sepraný rolák se zatrhanými hrudkami. Je takový menší podsaditý typ s příliš bujným poprsím a vystouplým bříškem. Vypadá, že o sebe téměř nedbá, líčidla nepoužívá, k holiči příliš často nechodí. Petra by ji za to zcela jistě odsoudila, já mám pro to naopak pochopení. Prostě na sebe nemá čas.

„Jmenuji se Zdena,“ podá mi hřející mozolnatou pravici, kterou právě vysoukala z rukavice.

„Já jsem Linda a budu mít váš projekt na starosti. Dáte si kávu, nebo raději čaj?“

„Po kávě takhle pozdě neusnu. I tak mám problémy se spánkem.“

„Tak to jsme dvě, ale mají tu i bezkofein,“ mrknu na ni spiklenecky. Společné problémy lidi sbližují.

„Vážně? Tak v tom případě asi preso, nebo to co máte vy. Já moc posedět do takových nóbl podniků nechodím.“

„Tohle jde na účet podniku. Našeho podniku. Anebo co sklenku vína, na rozehřátí?“ navrhnu, jelikož cítím její nejistotu. Stále přešlapuje na místě, ještě si ani nesedla.

„No, víno bych si dala ráda. Večerní sklenička ještě nikoho nezabila,“ přikývne.

„To zcela jistě ne, takže merlot? Nebo radši bílé?“

„Merlot bude v pohodě,“ posadí se konečně.

„Takže dvakrát merlot, k tomu vodu do karafy a ten dobrý sýr s bagetkou, co tady míváte,“ otočím se na servírku. Znám zdejší nabídku, občas sem zaskočím s nějakou kamarádkou. Ed sice bude skučet jako postřelené prase, ale co nadělám. Alkohol uvolňuje zábrany a lidi se dostanou k sobě blíž. Pochybuju, že by nám stejnou službu poskytlo kafe bez kofeinu.

„Tak jakou máte představu a požadavky na vydání?“ položím otázku, sotva nám na stolku přistanou skleničky.

„…no ona tady měla být ještě Líba a Marie. Jenže Marie má nemocnou mámu a Líba děsně žárlivýho starýho, co jí nechtěl večer pustit. Tak poslali mě, abych to vyřídila.“

„Takže jste jednatelkou vaší skupiny.“

„To zní možná až moc noblesně …jednatelka. Prostě jsem měla jako jediná čas. Kluci už se vohlídaj. Staršímu je šestnáct, mladšímu třináct. Umí zůstat večer doma sami.“

„Mojí dceři je čtrnáct, koukám, že potomstvo máme podobně staré.“

„Vážně? Vypadáte mladě. Člověk by neřekl, že máte vůbec nějaké děti.“

„To dělá ten make-up a tlumený osvětlení. Ve skutečnosti je mi za pár let čtyřicet.“

„Mě čtyřicet bylo letos, ale někdy mám pocit, že mi je snad sto,“ srkne si vína.

„Tak ten pocit moc dobře znám,“ uchechtnu se.

Nevypadá, že by mi věřila. Jsem pro ni slečinka z kanclu v kostýmku, co na rozdíl od ní nezná tvrdou práci. Kdoví, možná to tak je. Každý máme schopnost vidět svoje problémy, jako ty největší.

„Tak povídejte, co pro vás náš projekt HOPE může udělat?“ naznačím přiťuknutí.

„No rády bysme pověděly naše příběhy. Příběhy těch co se starají o jiný. Jaká ta práce je, aby lidi věděli. Koho jsme vykurýrovaly a tak.“

„A bude vám vadit, když k tomu dodáte něco o sobě? Co jste zač, proč děláte tuhle práci a co vám dává?“

„No to nebude. Ale možná by to bylo lepší anonymně. Aby si z nás pak lidi neutahovali. Máme i pár klientek, co by rády pověděly svůj příběh. Jedna bývala baletka v Národním divadle, při jednom představení nešťastně upadla a skončila na vozíku. Je na něm už pětatřicet let. Děti nemá a ráda by se podělila o své vzpomínky. Další strávila dětství za protektorátu a velmi často o tom vypráví a poslední je bývalá novinářka, nyní má rakovinu. Vlastně to byl její nápad, zviditelnit naši práci.“

„A vadilo by vám udělat to formou rozhovorů?“

„No původně jsme to myslely spíš jako povídky, ale rozhovory taky nevypadají špatně.“

„Povídky v dnešní době nejsou ideální formát, rozhovory se prodávají lépe,“ ubezpečím ji. „Navíc povídky musí držet formu, mít nějakou pointu, kdežto rozhovory mohou volně plynout. Přinesla jsem si diktafon. Zkusme ten první rozhovor udělat s vámi. Já tomu pak dám nějaký jednotný styl, vypíchnu podstatné a až to bude hotové, pošlu vám vše k autorizaci. Pokud se vám to takto bude zamlouvat, pustíme se do další spolupráce,“ vylovím z kabelky záznamové zařízení a nenápadně ho zapnu.

„A co když se to nepovede a nebude to dobré, nebo ani trochu zajímavé. Můj život je dost nudný. Ráno vstanu, vypiju kafe, pak lítám od čerta k ďáblu. Nakonec ještě do nákupáku, pro kus žvance těm mejm dvěma hladovejm krkům. Večer pak zpravidla usnu u nějaký blbosti na Nově.“

„No a jak jste se k tomu dostala, k té vaší práci?“ nenechám se odradit.

„Já vlastně chtěla lidi léčit už od mala. Měla jsem ještě tři ségry a bráchu, já byla nejstarší. Péče o jiný byla moje druhá přirozenost. Bydleli jsme v jedný malý vesnici u Příbrami, nechci říkat název, aby lidi nedrbali. To víte, tam se každej s každým zná.“

„V pořádku, prostě jste ze středočeské obce.“

„Jo. Přesně tak. Naši byli hrozně věřící, každou neděli jsme museli do kostela v nažehlených šatech. Mě víra nikdy moc nebrala a ty neděle mě hrozně prudily, šaty kousaly v podpaží a bejvalo tam děsný chladno. Obzvlášť v zimě. Moji rodiče na tom ale trvali. Táta dělal na pile a máma vypravovala vlaky. Večer jsme se museli modlit a poděkovat Bohu. Zatímco oni děkovali za ten chléb náš vezdejší, já se modlila, aby se mi odsud podařilo vypadnout. Strašně moc jsem chtěla na zdrávku a do Prahy na intr. Jenže se mi tam nepovedlo dostat. Zkoušky byly nad moje síly a tak jsem se nakonec vyučila jako kuchařka. On je ten můj život jedna velká tragédie, když se nad tím zamyslím,“ lokne se zhluboka vína a sklopí oči.

„A jakpak jste se překvalifikovala z kuchařky v ošetřovatelku?“ nenechám se vtáhnout do sebelítosti.

„To bylo až mnohem později, když se Pavlovi stala ta nehoda.“

Pozvednu tázavě obočí.

„Když jsem se vyučila, chvíli jsem dělala u nás v školce, ale to mě vůbec nebavilo. Byla to hrozná rutina, navíc všude ty děti. Já chtěla svoje, ale seznamte se ve školce. Tam chodí buď matky pro svoji drobotinu anebo ženatí otcové. Jen těžko tam seženete chlapa. A tak jsem začala pročítat inzeráty. V okolí toho moc nebylo, ale v Praze tenkrát hledali pomocnou sílu do jednoho hotelu v centru. Nabízeli i ubytování. Sice v takovým kamrlíku, kde jsme nakonec bydleli ve třech. Ještě s pokojskou a recepční. Ony taky nebyly z Prahy.

„To bylo docela odvážné, odejít z vesnice do hlavního města, nebo ne?“ snažím se ji povzbudit.

„To víte, byla jsem mladá a potřebovala změnit vzduch. Navíc nám doma začínalo být dost těsno. Sourozenci dorůstali a potřebovali prostor a soukromí. Myslím, že se našim ulevilo, když jsem tu práci vzala. Ale trvalo dlouho, než jsem si tady zvykla. Vlastně ještě dneska si nejsem jistá, jestli se mi to úplně podařilo. U nás jsem, vzala psy nebo ségry a vyrazila s nimi do lesů. Vzduch voněl, ptáci zpívali, stromy šuměly. Tady jenom hučí vozovky. A ten malý parčík, co máme pod barákem, to není příroda.“

„V Praze se vám tedy moc nelíbilo…“

„Nejdřív moc ne. Zdálo se mi o domově, neuměla jsem si tady zvyknout. Zároveň jsem to ale nechtěla vzdát. Vrátit se a poslouchat, že si neumím sama poradit. Občas jsem vyrazila se spolubydlícími někam za zábavou. Ale tady jsou všechny zábavy takový studený, neosobní. Lidi na nich navazují jen povrchní vztahy. Nebo alespoň mě to tak přišlo. Párkrát jsem zašla do kina a taky jednou do Národního divadla na nějaký balet a málem u toho usnula. Nebýt Pavla, tak se tady ukoušu nudou,“ polkne poslední lok.

„Koukám, že už jste dopila. Dáte si ještě jednu?“ mrknu na ni povzbudivě.

„No nevím, abych pak vůbec došla domů… no tak jo.“

„Ještě dvakrát,“ zdvihnu prsty do véčka, když nás míjí servírka. Nějak to do mě padá. Poslouchat příběhy cizích lidí je zajímavé. Když má člověk pocit, že jeho život stojí za kulové, snadno dospěje k názoru, že má být rád, za to co má. A nefrfňat.

„Tak na zdraví,“ pozvednu sklenku k přípitku. Cinkne to a trošku vína vyšplíchne na bílý ubrus.

Zdena po první sklence zrůžověla a je poznat, že se i trochu uvolňuje.

„Tak jak to bylo s Pavlem,“ přisunu se zvědavě blíž.

„Pavel k nám vozil maso. Jezdil s takovým tím chladícím náklaďákem a byl to chlap s pusou od ucha k uchu. Pořád dělal nějaké vtípky a sotva jsem slyšela jeho hlas dole na parkovišti, začala jsem se usmívat taky. To nešlo jinak. S ním se musel smát každý. Vždycky přijel a povídá:

„Slečinko, tak vám tady vezu ty kejtky.“ A začal vykládat zboží. Po nějaké době mi říkal Zdeničko a nakonec mě pozval na diskotéku do Lucerny. A najednou už to tam nebylo takový studený a povrchní, ale hřejivý a sranda. Protancovali jsme celou noc a další den vyrazili do Stromovky. A pak na Letnou a na Petřín. A já Prahu začala mít konečně ráda. Ukázal mi ji jinou. Nádhernou a vzrušující, protože tam byl se mnou. …promiňte,“ zalejí se jí oči slzami.

Nervózně poposednu. Tenhle příběh nebude mít šťastný konec. Chvilku sedím a mlčím. Čekám, až Zdena opět získá kontrolu nad svými emocemi a účastně jí podám papírový kapesníček.

Vděčně se na mě podívá a vysmrká se. Pak pokračuje.

„Po půl roce jsme zjistili, že bez sebe nemůžeme být, a pronajali si malou garsonku na sídlišti. Byla to hezká doba. O víkendu jsme jezdívali k našim. Jim se Pavel moc líbil. Hlavně tátovi. Pořád se všem vychloubal, jakýho bude mít skvělýho zeťáka, až se vezmeme. A tak jsme se vzali. Po roce se narodil Pavlík, můj starší syn. Byl celý táta. Pořád samý úsměv od ucha k uchu. A my ho strašně milovali a sebe taky.

Sotva Pavlík začal chodit do školky, udělali jsme si Tomáše a tehdy přišel Pavel s nápadem na vlastní byt. Garsonka pro rodinu se dvěma dětmi znamenala už příliš malou klec. Souhlasila jsem, jenže hypotéka s jeho tehdejším platem nepřicházela v úvahu. Já byla doma, břicho mi rostlo a vůbec jsem netušila, jak to zařídit, abychom se nemuseli pořád tak hrozně mačkat. Pavel se chudák skoro nevyspal, když Pavlíkovi rostly zoubky nebo ho tlačily prdíky. Ráno pak vstával celý malátný a já se bála, že se někde vybourá. I když si nestěžoval, oba jsme tušili, že takhle to nejde dál.

„Půjčil jsem si od bráchy pár tisíc a udělal si papíry na kamion,“ vrátil se jednou k večeru. Oči mu svítily, toužil po pochvale. Já z toho ale do stropu štěstím neskákala.

„Na kamion?“ zopakovala jsem nenadšeně. Jestli mi někdy Bůh seslal varování, bylo to právě ten den. Až do půlnoci mi z toho bylo úzko.

„Víš, o kolik si polepšíme? Něco konečně i ušetříme a pak požádáme o hypotéku. Myslel jsem, že budeš mít radost,“ pravil zklamaně.

„Budu tu na všechno sama, když ty budeš pryč. Bude se mi stýskat,“ chtělo se mi brečet.

„Je to jen na nějaký čas. Než děti trochu odrostou a ty půjdeš zase do práce,“ přesvědčoval mě. A já se nechala. Co mi zbylo. Bydlení jsme potřebovali. A tak Pevel začal jezdit a my si koupili malý třípokoják ve Strašnicích. Byl to náš první opravdový domov.

Po mateřské jsem nastoupila jako kuchařka do školky, kam chodili oba kluci. Tentokrát mi to ale nevadilo. Už jsem nepotřebovala lovit chlapy. Byla jsem naopak ráda, že mám prcky na dosah. Pavel jezdit s kamionem nepřestal, pořád bylo na co vydělávat. Já si ale zvykla na jeho nepřítomnost. Žili jsme turnusově. Vždycky, když se vrátil, všem něco pěkného přivezl. Kluci se na něho těšili a já taky. Jeho návrat znamenal takový malý svátek,“ promne si čelo nad kořenem nosu. Zřejmě sbírá síly k velkému finále.

Ruce mi zchladnou a v krku vyschne.

„Na Tomášovy osmé narozeniny jsem toho ale už měla dost. Kluci odrůstali, na Pavlíka šla první puberta a začínal mi přerůstat přes hlavu. Cítila jsem, že potřebuje tátu. Tady doma a každý den, ne pořád někde na cestě. Byla jsem pevně rozhodnutá najít si lépe placenou práci a přesvědčit svého muže, aby toho už konečně nechal. Upekla jsem dort a taky kuře s nádivkou, nechala vychladit Bohemku. A čekala, až dorazí. Poslední sms od něho přišla před pár hodinami kousek od Vratislavi. Vezl nějakou cisternu z Gdaňsku. Kluci byli netrpěliví, Tomášek chtěl rozbalovat dárky. V sedm jsem mu volala, ale nezvedal to. Ani půl hodiny nato.

Zapnula jsem zprávy, abych se nějak zaměstnala. A tam nějaká pinda v kostýmku zrovna strohým nezúčastněným hlasem oznamovala nehodu na polské dálnici, kterou nepřežil český řidič kamionu. Prý zranění nebyla slučitelná se životem. Pak následovaly záběry, blikajících aut a na bok převržený cisterny.“

Zdena se dívá před sebe a mimovolně si lokne vína.

„Já mu říkala, ať na ten kamion neleze, ale on si nedal říct,“ zaúpí. Jako kdyby se za to stále obviňovala.

„To je mi moc líto,“ polknu naprázdno. Hrdlo mám jak struhadlo. I já cítím vinu. Za to, že jsem ji donutila se vracet.

„Je to pryč,“ zatřese hlavou, když se ze všech sil snaží zaplašit minulost. „Zbyly jen vzpomínky a fotky. A taky dva skvělí kluci, pro který jsem to nemohla zabalit. Beztak jsem uvažovala o nové práci. Navíc kluci už do školky stejně nechodili. A vracet se do hotelu? S tou pracovní dobou? Vždycky jsem se chtěla starat o lidi, a tak jsem si udělala ošetřovatelský kurz. Rozložila jsem si splátky až do důchodu, trochu mi pomohli naši a tchýně. No a dál tu káru tlačím holt sama,“ pokrčí skromně rameny a ucucne vína.

„Sama platíte hypotéku a živíte dva mlaďase z platu ošetřovatelky?“ vydechnu nevěřícně.

„No ještě uklízím u nás v baráku a taky hlídáme lidem psy, když jedou někam na dovolenou. S tím přišel Pavlík, že se dá takhle přivydělat. On má psy rád, ale já je natrvalo domu nechci. Navíc to stojí i dost peněz. Ty granule, veterinář a tak. Takhle to všechno zaplatí někdo jinej a ještě mají kluci zábavu. No a nedávno jsem začala háčkovat takový malý plyšáky a prodávat je přes Fler, s tím taky přišel Pavlík. Založil mi tam účet. Ono to člověka uklidňuje, to háčkování. Si sednu k televizi a háčkuju. Jen u toho dost často vytuhnu.“

„To se vám nedivím,“ vydechnu účastně. Svět se obdivuje lidem, co vylezli na Everest, uběhli maraton, přešli poušť Gobi, projeli Aljašku na kánoi, fotí si vysportovaná těla na instagramu. Přitom vedle nás žijí malí hrdinové, kteří každodenně bojují daleko těžší boje. Tiše, mlčky, s hlavou sklopenou, protože je ani nenapadne, že by na sebe mohli být hrdí