Rozjímání nad reklamní rodinou

Rozjímání nad reklamní rodinou

 

Reklamní rodina – fenomén dobře to známý všem televizním divákům. Vynořuje se, nečekána nezvána, na našich obrazovkách a nikterak jí nevadí, že máme něco rozkoukané. A když už se vynoří, nedá jinak, než že nám sehraje nějakou povedenou scénku ze svého života, než se zase odporoučí. „No sláva, konečně jsou pryč, otrapové,“ zabručíme si pod vousy, jenže stačí chvíle nepozornosti a už jsou vynoření zas! No a protože nás reklamní rodinka tak úporně provází našimi životy, podrobil jsem ji zevrubnému zkoumání a s výsledky bych nyní rád seznámil i veřejnost. Pojďme tedy na to.

Reklamní rodinka vykazuje striktně patriarchální strukturu. Její hlavou je vždy tatínek, ovšem upřímně řečeno, je to hlava značně problematická… ve shodě s tím, jak je dnes prezentován bílý, heterosexuální muž, je i tatínek líčen jako takový celkem hodný, ale trochu přihlouplý trumbera – takové velké malé děcko. To vidíte třeba už jen na tom, jak si hraje se svými dětmi – s těmi on si totiž nehraje jako dospělý, rozumný člověk, on si při tom hraní počíná, jako by byl sám děcko. Reklamní tatínek je prostě takový pošetilý popleta, který neustále tropí nějaké hlouposti, takže ženští členové domácnosti ho musí neustále opravovat. Nejčastěji ho srovnává do latě manželka, ale v době její nepřítomnosti za ni občas supluje i dcera. Synky pro tyto účely bohužel užíti nelze – synkové jsou spíš takové malé věrné kopie tatínka – takoví roztomilí, malí, tupí lemplové, dočista jako otec. Ti tatínkovi věru neporadí, že prádlo se vypere nejlíp v pračce, nebo, že na vysávání je nejlepší vysavač. Reklamní tatínci jsou zkrátka odkázáni jen na poradní činnost svých žen a dcer a kvitují je za to uznalými pohledy plnými lásky (to když jsou pérováni manželkami), nebo vlídné rodičovské pýchy (to když dostávají čočku od dcer). Není ovšem divu, že je tatínek takto drezúrován. Vždyť ten člověk je jinak naprosto nemožný: když si hraje s dětmi, je ještě rozjívenější než ty děti. Když se pustí do jakkoliv primitivní manuální činnosti, vrátí se špinavý, jako byste ho vyváleli v hnoji. A když si půjčuje peníze, tak můžete vzít jed na to, že ten pitomec suverénně nakráčí k tomu nejodpornějšímu lichváři v kraji, takže to pak zas musí vzít do své rozumné ruky maminka, která ho pošle zadlužit se k nějakému mladému, hezkému a vysmátému lichváři, který sice z tatínka taky sedře kůži, ale my díky reklamě víme, že to aspoň učiní „férově“ a s „péčí, kterou si zákazník zaslouží“.

Takže ano, tatínek je tak trochu idiot, ale my současně vidíme, že v jádru je ten hoch hodný a v kolektivu oblíbený. Skutečně nebezpečný je ten člověk vlastně jen tehdy, když se pustí do kutilství. Je totiž manuálně naprosto nemožný a současně si ani neumí zjednat odbornou firmu. To ve výsledku vede k strašlivým koncům: kachlíky v koupelně ten hlupák nalepí tak, že by to líp zvládl i velbloud. Poličku přivrtá způsobem, z něhož je zjevné, že k němu ještě nedolehla informace o vynálezu vodováhy. Čistí-li odtok, spolehlivě přitom vytopí svůj dům, město i okres. Také si libuje v sestrojování všemožných obludných přístrojů, pomocí nichž pak chce provádět běžné domácí práce, na které je přitom již hezkých pár století vynalezen nějaký notoricky známý přístroj. Tatínek to ale asi neví a nedá jinak, než že bude svým vynálezem tu prát, tu vysávat, tu dokonce odvětrávat rodinné WC, což je, soudě dle reklam, neuvěřitelně smrduté místo, hemžící se rejem smrtonosných zárodků – něco jako hromadná latrína v koncentráku. To pak zase musí hezky rychle naběhnout maminka, aby tomu svému debílkovi vysvětlila, že na praní je pračka, na žehlení žehlička a do wc, aby z něj zase mohli jíst, se musí nalít žíravina, po jejímž užití bude toaleta vonět jako květ a vše živé, od WC až do moře, bude spolehlivě mrtvé. To je totiž reklamní představa hygieny, vycházející z přesvědčení, že zdraví se nejlépe zajistí syntetickými prostředky, absolutní sterilitou a agresivními chemikáliemi. Pojďme ale zpět k našemu milému blbečkovi tatínkovi.

Navzdory své třeskuté neschopnosti je tatínek zaměstnán. Co přesně dělá, to je tak trochu záhadou, ale jistě to bude něco důležitého. V zaměstnání ho totiž vždy vidíme, jak v okruhu spolupracovníků něco veledůležitě ukazuje, nebo jak veledůležitě naprázdno otvírá pusu a okolí mu uctivě naslouchá. Z toho můžeme vyvodit, že tatínek bude v práci asi nějaké tuze velké zvíře. Tím se také zároveň o tatínkovi dozvídáme cosi nečekaného.

Vypadá to totiž, že umístíte-li tatínka mimo zhoubné prostředí rodiny, stává se z něj takřka svéprávný člověk. V takových chvílích se pak dokáže i sám oholit, navonět, či použít sprchový gel s tím správným pH pro citlivou mužskou pleť. Když jde tatínek něco zařídit sám, bez kibicování dcer a ženy, chová se, jakoby náhle dospěl. V té chvíli ho opouští i klukovské vzezření a stává se z něj chlapák k pohledání. A má k tomu pochopitelně i zatraceně dobrý důvod: tatínek nám tu totiž vstupuje do role živitele a to prosím není žádná legrace. V těchto okamžicích plných chlapské mužnosti je tatínek schopen opatřit si nejen voňavku, či pěnu po holení, ale především pro rodinu dokáže zařídit životně důležité věci. Zejména pak tu nejdůležitější: PŮJČKY! V této posvátné chvíli se i trumbera tatínek mění v zodpovědného muže, jenž si uvědomuje, že nejsvětějším posláním každého správného manžela a rodiče je zabezpečit rodinu. No a jak ji lépe zabezpečit, než pomocí dluhů a půjček, aha? Nebo vy víte o něčem lepším, čím by šla rodina zabezpečit? Reklamní rodina tedy rozhodně ne. Snad i proto se chová, jakoby tatínkovo zadlužování bylo něco jako maturita, jejíž úspěšné složení je vlastně jakási slavnostní událost. To by vysvětlovalo, proč od úspěšné půjčky vidíme naši rodinku odjíždět v autě (které je nejspíš také na dluh) a všichni přitom září samým štěstím a  tváří se, jakoby se jelo k moři – šťastný tatínek je zjevně pyšný, jak rodinu skvěle zaopatřil, šťastná maminka na něj obdivně hledí, šťastný pejsek mává šťastně ocáskem a šťastné děti se radují, že mají takového bezva tátu, co zadlužil nejen sebe, ale s velkou pravděpodobností i je. No prostě, teprve teď, když jsou všichni zadlužení na několik dalších generací, konečně poznali, co je pravé štěstí.

Totéž pochopitelně platí, i jedná-li se o rodinku nastávající. V tom případě vidíme nejdřív nastávajícího tatínka, jak u přepážky triumfálně sjednává půjčku a až pak se nám otevře prosluněná scénka, v níž vidíme následky takového činu v syrové realitě: v ní se v přepychové domácnosti povaluje na supermoderním kanapi šťastná nastávající maminka, kterou v životě evidentně tíží jen jediná starost – jak si vleže co nejlépe hýčkat své bříško s miminkem. Oj, a teď se jí na tom bříšku zahnízdil i náš čerstvě zadlužený tatínek a přikládá k tomu bříšku ucho. A nastávající maminka se na hnízdícího tatínka zamilovaně dívá a přímo z ní čiší, jak moc je ráda, že si našla takového bezva chlapáka, na kterého se vždycky může spolehnout, že rodinu pomocí dluhů, půjček, splátek, insolvencí, exekucí a vytloukání klínu klínem spolehlivě ochrání před všemi úklady.

Po tak perném dni si reklamní tatínek zaslouží odměnu. A kde jinde ji nalézt nežli v hospodě. Zatímco v práci tatínek naprázdno otvírá ústa důležitě, s kamarády v hospodě je naprázdno otvírá kamarádsky. V hospodě nám totiž panuje taková ta správná chlapská, kamarádská sounáležitost. A co je jejím hlavním tmelidlem? No chlast, co jiného! A tak tatínek neponechává nic náhodě a v průběhu večera absorbuje tolik hektolitrů „piva pro pravé chlapy“ a tolik panáků „jedenáctkrát destilované whisky pro pravé muže“, že o jeho chlapáctví a mužnosti nelze mít v žádném případě pochybnosti. Ani zde ale tatínek neztrácí zájem o rodinu a tak, jakmile se pomocí nápojů pro správné chlapy vnoří do té správné mužnosti, pílí kymácivě ke svému vozu, aby jím došněroval domů, protože již silně touží pohrát si s dětmi. A že se při tom bude zase chovat jako děcko? Ale prosím vás, kdo by se mu v tomhle stavu divil?

A vida, střih a už jsme doma. Mezitím, co chudákům dětem nezbývá, než si pěkně hrát s piclým tatínkem, mamince zase nezbývá, než ukuchtit večeři. A tak ji chuděrku vidíme, jak se v kuchyni plichtí s nějakou reklamní potravinou. A protože reklamy znají pouze nezdravé potraviny, můžeme vzít krk na to, že půjde nejspíš o nějaký polotovar s „vyváženým poměrem složek“. A k tomu se pochopitelně hodí i nějaký kvalitní nápoj, taky „s vyváženým poměrem složek“, tedy hodně cukru plus nějaké ty „vysoce kvalitní přísady“, no a nakonec se to zakápne „pramenitou vodou z lůna přírody“ (a jelikož je z „lůna“, nepochybně obsahuje i další vyvážené složky, jako antibiotika, mikroplasty, narkotika, rezidua pesticidů, hormony, atd.) A když děti celou tu nálož zdraví z Posázaví spořádají, můžou po večeři i dezert: třeba ohromnou porci „kvalitní čokolády“, nebo kopec „mňammňam zmrzlinky“ pro ta naše obézní, ale inzulín stále ještě produkující zlatíčka. Každá reklama totiž šíří poselství, že koupíte-li si nějakou zbytečnost, získáte tím nějakou opravdovou hodnotu. Takže například, koupíte-li si žíravinu do WC, získáte tím zdraví. Zakoupením žvýkačky, či sodovky zase automaticky získáváte partu oddaných přátel. No a pořízením sladkostí, či půjčky získáte spokojenou rodinku, která k vám bude oddaně vzhlížet, to dá rozum. Však na to taky “máte nárok“ a „zasloužíte si to“, no ne?

Když rodinka zbaští večeři, usadí se na gauč a navodí si pocit rodinné pospolitosti. Projevuje se tak, že celá rodinka leží v jednom šťastném chumlu na gauči a čemusi se všichni naprázdno smějí, jako idioti. Když se dosmějí, je čas jít na kutě. Ještě předtím ale do koupelny. Umýt, učesat, zuby. Tatínek se „jedinečným strojkem s osmi břity“ pěkně dohladka oholí (ano, i tam dole), zuby si přejede „inteligentním kartáčkem“ a pak přijde zlatý hřeb večera – to se tatínek obtočí bílým froté ručníkem a kvapí za maminkou do postele. Maminka ho tam už nedočkavě vyhlíží a tomu my se nedivíme, protože… no páni… vždyť ten nešikovný, po uši zadlužený mazavka má nádherně vypracované, opálené tělo. No teda! Konečně chápeme, proč toho pitomce maminka už dávno nevykopla z baráku. A namakaný tatínek uléhá k mamince a začíná to vypadat pěkně šťavnatě. Ale nebojte se, neuvidíte vůbec nic. Jak totiž tatínek dokončuje přilehávání, maminka s bezvadným načasováním zhasíná noční lampičku, takže zavládne absolutní tma a posléze i další reklama, takže žádné pikantnosti neuvidíme. Ale my jsme přeci dospělí lidé a máme přeci nějakou tu fantazii, takže si jistě dokážeme představit, co bude asi následovat: jistě, maminka bude určitě tatínkovi celou noc vytýkat, co během dne udělal špatně.

Tímto oslím můstkem se dostáváme k opravdové hlavě rodiny, čili k mamince. Hlavním životním posláním reklamní maminky je rodina, sport, kosmetika, praní prádla, žehlení prádla a žehlení problémů způsobených infantilním tatínkem. Reklamní maminka je nejvíc ze všeho příkladná profesionálka – vždy krásná a perfektně upravená a nikdy, ani doma, ji nepřistihneme jen v teplákách a vytahané mikině. A nikdy taky nemá špatnou náladu, neustále se směje a nikdy nemá kečupem pokecaná kaťata. Máme-li ovšem velké štěstí, můžeme maminku přistihnout v okamžicích obrovské únavy, migrény, stresu, menopauzy, či vaginální suchosti, ale to opravdu jen vzácně – takové lapálie totiž maminka vždy zavčasu řeší tradičním mazáním proti únavě, migréně, stresu, menopauze a vaginální suchosti.

Maminka, stejně jako tatínek, pracuje. A i ona, stejně jako tatínek, jezdí do práce jen a pouze autem. Do MHD ani nepáchne! Výjimku činí pouze tehdy, namaže-li si podpaždí deodorantem. To pak do MHD naopak páchne a jednomu každému v tom MHD pak to své podpaždí strká pod nos, aby si všichni mohli ověřit, že fakticky nesmrdí. Kde ale přesně maminka pracuje a co vlastně dělá, to je, stejně jako u tatínka, tak trochu záhada. Obvykle však maminku vidíme, jak posluhuje nějakému od pohledu vrcholně protivnému šéfovi, který na ni patrně neustále řve (řvaní samozřejmě neslyšíme, vidíme jen hněvivé otvírání pusy naprázdno a stoicky nadřazený úsměv maminky). Maminka tedy sice svému sociopatickému šéfovi čelí příkladnou profesionalitou, ale nás po tomhle extempore věru nepřekvapí, když nás hned následující reklama zpraví, že maminka trpí obrovským stresem a únavou, na což ovšem, jako každá emancipovaná, moderní žena reaguje tím, že do sebe neustále háže kvanta tabletek s vitaminy, antioxidanty a omega tři mastnými kyselinami (apropó, víte o tom, že právě nabízíme výhodná prémiová balení, kde jsou ty omega kyseliny dokonce čtyři a perfektně odmaštěné?) Proč to maminka dělá? Inu, musí přeci doplnit energii! Soudě dle reklam, maminka je totiž něco jako parostroj. Na jedné straně do maminky vhodíte pár lopat pilulek s energií a z druhé strany vám z maminky vypadne vykonaná práce. Po dodání pilulek nám tedy maminka přímo srší energií a to je jedině dobře, protože, jak již víme, její muž je debil, děti parchanti a všichni dohromady neschopná verbež, která by bez maminky do vteřiny bídně zašla. Ale teď, když maminka doplnila svůj reaktor, má dost energie, aby celé to své ZOO hravě zvládla. Svoji půjčkami poháněnou domácnost teď dokáže levou zadní udržet ve stavu nejvyšší uklizenosti a to dokonce i bezprostředně po příchodu z práce! A když je domácnost takhle vypiglovaná, proč si za odměnu rozkošnicky nevychutnat „svoji chvilku“. „Svoji chvilku“ si maminka vyrábí pomocí „špičkové kávy z našeho chytrého kávovaru“ a k tomu se samozřejmě musí sezobnout i něco sladkého, to je jasné. No a maminka tedy zobe a zobe. A obvykle toho sezobá hnedle celý vagón. Kdo by se jí taky divil? Vždyť chuděra celý den ďobala jen zdravé jogurty „s kulturami“, aby si přivodila tu nejkulturnější stolici na trhu a komu by po něčem takovém nevyhládlo? Jenže ouha, ono když se na posezení sežere vagón sladkostí, tak to se pak musí jít i sportovat, nechce-li se ovšem vypadat jako čuně. A to maminka věru nechce, neboť večer, až se k ní zase přivalí náš zadlužený, ožralý tatínek v obligátním froté ručníku, tak chce být sexy. No a tak co má tedy chudák dělat? Tady holt ke slovu musí přijít sport! Sportu se maminka oddává s velkým zápalem a obvykle pěstuje 3 módní sporty: běh, posilovnu a jógu, postarší maminky do tréninkového plánu někdy zařazují i kolo. Samotná sportovní aktivita reklamních maminek je ovšem podivná: spočívá jen v tom, že maminka, náležitě vymóděná pro příslušný sport se usmívá do kamery a sáhodlouze vykládá, jak jede na maximum, jak je ambiciózní, cílevědomá a emacipovaná a jak je pro ni nesmírně důležité cítit se dobře. No zkrátka, když to tak člověk poslouchá, nemůže se zbavit dojmu, že celé tohle maminčino slavné sportování se odehrává jen ve slovní rovině.

Maminka je tedy ženou vícero tváří. Když ji vidíme v práci, při sportu, při sprchování, či při umývání vlasů, vidíme silnou, moderní, ambiciózní, emancipovanou profesionálku. Při rozkošnické konzumaci sladkostí vidíme maminku hédonistickou a poživačnou. Uprostřed své rodiny je maminka obětavá, starostlivá a milující. A večer v ložnici, když se před ní zjeví ten její debílek, ožralý jak zákon káže, zadlužený až po uši a s froté ručníkem kolem pasu, to se z ní pak stane nenasytná dračice. Ovšem, to samosebou jen mimo chvil, kdy pro sebe zrovna nevyžaduje to nejlepší a nepotřebuje se cítit bezpečně a sebevědomě – nu zkrátka, když zrovna nepotřebuje kvalitní dámskou vložku s ochranou proti protečení.

Nu a co tu máme dál? Inu, děti přece. Co by to bylo za rodinku bez dětí? Děti, to je přeci základ státu a v naší reklamní rodince se tyto invazivní mnohobuněčné organismy povalují hned v několika typizovaných odrůdách. Nejmladší exempláře přebývají ještě u maminky v bříšku. To pak následují scény plné něhy a ochranitelství. Tatínek ještě není blbec a nastávající maminka je dívka s těhotenským bříškem. Ale to bříško přátelé, to je zatím skutečně jen bříško. Ještě to není ten ohromný, žilnatý, rudý měch se striemi. To už by bylo příliš pozdě. Na co pozdě? Inu, nastávající rodinka přece musí vybavit domácnost, pořídit výbavičku pro dítě, no zkrátka, musí se nachystat spousta věcí. A to všechno se řeší ve fázi hezkého bříška a kde jinde než u lichváře, ale to my už vlastně víme.

Nedlouho po úspěšné návštěvě lichváře se v domově reklamní rodinky objevuje miminko. Vykazuje binární chování: buď brečí a tváří se, jakoby mu někdo kroutil záda, nebo se šťastně směje bezelstným dětským smíchem. Druhý stav je žádoucí a nastává tehdy, natankujeme-li dítě sunarem od divného pána, který tvrdí, že "za spokojenost děťátka ručí vlastním jménem“ a instalujeme-li na dítě plenu, o níž jen maminka a výrobní koncern vědí, že je pro maličké to nejlepší. Výše uvedeným postupem se z miminka vyrobí andílek, který neřve uprostřed noci, takže není divu, že na něj jeho reklamní rodiče shlížejí pohledy plnými něhy.

Když miminko povyroste, stane se z něj předškolák a posléze i školák na prvním stupni. V tomto údobí života dosahuje reklamní dítě inteligenčního peaku a jeví filozofické sklony. Jeho oblíbenou zábavou jsou pak filozoficky koncipované dotazy formulované sice dětským jazykem, ale mířící překvapivě k jádru věcí. Tito malí Markové Aureliové svými moudrými sentencemi ukazují, jak nekonečně je bezelstný dětský svět nadřazen cynickému světu nás dospělých. Jsou přitom, ti malí rozumbradové, tak roztomilí, že se až zalykáte dojetím – nejraději byste je všechny pohladili po těch jejich chytrých hlavinkách a pak je všechny, jedno hezky po druhém, pěkně zmlátili. Čas ale nemilosrdně běží dál. Když reklamní děti dorostou do věku cca 10 - 15 let, opadne jim roztomilost i inteligence a stanou se z nich nenápadné organismy, které v reklamách živí jen tím, že přihrávají důležitějším postavám. Jinak ale nikoho nezajímají – nás tedy rozhodně ne – fakticky o nich v tomto věku nic nevíme a vědět ani nechceme.

To se však prudce změní, když dítě dosáhne věku 16 let. Dosáhne tím totiž hodnosti adolescenta a ten se vyskytuje hned ve dvou důležitých provedeních: jednak jako adolescent domácí, který, jak již jméno napovídá, obývá domácnost reklamní rodinky a zabývá se tím, že se stále někde jen povaluje, hraje si s mobilem a kroutí očima k nebi pokaždé, když mu reklamní tatínek, či maminka něco řeknou. Krom toho taky neposlouchá, nepomáhá, neučí se, odmlouvá, dělá bordel a je tak nějak celkově na zabití. Naštěstí my, milující rodiče, víme, že tohle je jen taková póza související s věkem a neztrácíme naději, že dá-li bůh, jednou se ten nevděčný parchant snad osamostatní, odtáhne z baráku a život bude zase k žití.

Přemístíme-li však tohoto nesnesitelného domácího adolescenta do party, odehraje se s ním překvapivá metamorfóza: vzniká nám adolescent stádový. Stádový adolescent nabývá, podle pohlaví, buď titulu „cool týpka“, nebo „sexy kosti” a jak „cool týpek“, tak „sexy kost“ jsou atraktivní a vysportovaní mladí lidé, což je s podivem, protože je prakticky vidíme konzumovat jen potraviny, z nichž by se dietolog osypal. A po každé konzumaci něčeho nezdravého se celá parta cool týpků a sexy kostí zběsile, se zakloněnou hlavou, rozesměje, což má patrně evokovat atmosféru mládí a nespoutanosti. Průvodním znakem stádového adolescenta je stádo, neboli parta. Parta, to je genderově vyvážená skupina sexuálně přitažlivých cool týpků a sexy kostí, kteří jsou všichni evidentně single. Celá parta, hojně zásobená vysoce zpracovanými potravinami „s vyváženým obsahem složek“, je připravena vrhnout se do víru života a my je pak můžeme sledovat, jak jezdí na skatu na U rampě, neustále se něčemu se zakloněnou hlavou smějí a tu a tam si zpomaleně vběhnou do vln. Zpomalené vbíhání do vln je oblíbenou kratochvílí reklamní mládeže – ti mladí lidé zřejmě nosí plavky pořád někde u sebe v kapse, spolu se skatem a s U rampou, aby byli kdykoliv připraveni se vrhnout do vln. Jenže ani zpomalené vbíhání do vln nemůže konkurovat zábavě hlavní: balení opačného pohlaví! Reklamní adolescenti jsou totiž přímo mistry ve svádění: neustále na sebe zálibně pomrkávají a reklamní sexy kosti na všechno to světácké dvoření cool týpků ochotně reagují ohnivými pohledy a smíchem se zakloněnou hlavou. Cool týpek a sexy kost pak spolu obvykle velmi rychle vzájemně chemicky zreagují a jedná se skutečně o velmi rychlý proces! Vždyť pro reklamního cool týpka není problém zreagovat s nádhernou reklamní sexy kostí i během dvouminutového spotu a než ten skončí, je už bývalá sexy kost ve fázi hezkého bříška a bývalý cool týpek přičinlivě shání lichváře ku zaopatření rodiny. Tak rychle to jde!

Povinné členy reklamní rodiny bychom tedy už měli, ale reklamní rodina může mít i členy volitelné: babičku s dědečkem a domácí zvířátka. Zvířátkem bývá pejsek, kočička, či rybička. Rybička je moudrá a jeví sklony k stoické filozofii (co jiného jí taky v jejím mrňavém, kulatém akváriu zbývá?), kdežto kočička je hédonistická a egoistická. Pejsek nemluví. Nepotřebuje. Na rozdíl od kočiček a rybiček dokáže všechna hnutí mysli vyjádřit obočím. Pejsek je vždy roztomilý, přátelský, hravý a mladý. Je zajímavé, že všechny posuzované reklamní rodinky zaměstnávaly pouze mladé pejsky módních, čistokrevných plemen. Co se však děje s těmi staršími a nečistokrevnými? Bez obav, podnět na úřad pro ochranu zvířat jsem už posílal.

Zbývajícími volitelnými členy naší úžasné reklamní rodiny jsou dědeček s babičkou a i ti jsou pozoruhodně variabilní. Většinou disponují obrovským mladistvým elánem, zvlášť když spolykají reklamní pilulky a namažou se reklamními mastmi. Když se totiž penzisté takto impregnují proti stáří, jsou všemi mastmi mazaní a mohou se pak oddávat zážitkům nespoutaného, léky prokrmeného a řádně namazaného stáří, takže opět mohou běhat, plavat, cestovat, zahrádkařit a tu a tam si dokonce mohou i vběhnout do vln, ale pozor, tam mohou vbíhat jen normální rychlostí – zpomalené vbíhání do vln je totiž vyhrazeno jen cool týpkům bez kyčelních implantátů a sexy kostím bez inkontinenčních plen!

Ale uf, ach ta zatrolená práce! Občas se nám tu ozve věk! Ozývá se hlavně ve chvíli, kdy dědečkové dávají kufr na skříň, což je adrenalinová aktivita, jíž se reklamní dědečkové věnují kromobyčejně rádi. A vždycky to přitom dopadne tím, že jim loupne v kříži. Dědeček se pak prohne jak luk a s bolestivou grimasou si mne bedra. Ještěže babička ví, co pomůže. Na palec tlustá vrstva masti na věčné mládí bolístku hravě vyléčí! Ale ani reklamní babičky nemají tak docela na růžích ustláno. Zatímco dědečkové jsou na slovo vzatí odborníci v dávání těžkého kufru na skříň, babičky jsou zase světové přebornice ve vyjíždění zubní protézy. Protéza jim během dne vyjede nesčetněkrát z úst a děje se tak, k pramalé radosti okolí, hlavně při jídle. To pak musí zase zakročit nějaká ta předškolní vnučka s IQ 150, která babičce poradí, že by si ty zuby do vrásčitých úst měla nejlíp přilepit nějakým kvalitním lepidlem. A určitě s ním nešetřit!

To všechno jsou ovšem jen drobnosti, které lze velmi snadno napravit pomocí hodného farmakologického průmyslu a husté sítě lékárenských řetězců. V reklamním světě je to totiž tak zaonačeno, že díky medikamentům a pohádkově trpělivým lékárníkům je stáří plně reverzibilním stavem, jenž lze snadno (a bez předpisu) zvrátit na slavný návrat do adolescence. Akorát cool týpci jsou i pak holt už trochu scvrklí a sexy kosti o dost méně sexy.

Ale pozor! Zdravotní stav, vzhled i svěrače stařečků se nám prudce zhoršují v okamžiku, kdy se senior octne v kruhu rodinném. Stejně neodvratně, jako se v rodinném prostředí stává z tatínka blbeček a ze sebevědomé kancelářské profesionálky maminky na hlavu padlá hospodyňka s vlčím hladem, ze stařečků se v přítomnosti rodiny bleskurychle stávají trosky. Náhle kulhají, pajdají, stárnou, pokrývají se šedinami, ztrácejí libido. Dědečkové se bleskově transformují v boubelaté staroušky a babičky na laskavé stařenky s milujícími vnoučky u nohou. Tím se koloběh života reklamní rodinky uzavírá, neboť smrt reklama nezná a to je samozřejmě ohromná škoda, protože tím přicházíme o spoustu legrace. Škoda!

Bohužel ale, smrt není to jediné, v čem nás reklamy nechávají v  nejistotě. Nejasností je spousta! Těch otázek… Například… jsou členové naší reklamní rodiny věřícími, či ateisty? A jsou-li věřícími, jak moc a v koho všeho věří? Jak přistupují k dualitě těla a mysli? K jakému filozofickému systému tíhnou? Vnímají svět spíše v kontextu logického pozitivismu, či spíše ve smyslu fenomenologickém? Přiklánějí se ke Spinozovi, Nietchemu, či k Akvinskému? Jaký je vlastně jejich vztah k materialismu? A jaký k okultismu? A jaký k okultnímu krvácení ve stolici? To vše je zatím zahaleno v mlhách. Ujišťuji však všechny zájemce o tuto fascinující problematiku, že se těmto otázkám intenzivně věnuji a s výsledky veřejnost již brzy seznámím. Máte se věru nač těšit.

(Věnováno mé mámě, nejskvělejší, nejhodnější, k narozkám)

Milan Plšek 6.5.2025