Království lajků

Ráno začne stejně. Budík nezvoní. Telefon ano. V ruce. První věc, co vidíme, je cizí život. Hle, perfektně naaranžovaná snídaně. Úsměv s opálenými brýlemi, dovolená v Thajsku. My si jen povzdechneme nad vlastní ledovou kávou a ponožkami, co zapomněly najít správný pár. Ale hlavně lajkujeme, protože být pasivní je hřích.

Na ulici lidé chodí s očima v telefonu. Kráčejí jako zombie. Kdo nezastaví, když někdo postne kočku v brýlích, je prakticky bezcitný. Přátelé volají: „Hej, kde jsi?“ ... odpověď zní: „Počkej, posílám story.“ Místo konverzace sledujeme, kolik lidí lajkuje něčí oběd nebo tlustýho holuba. Ve škole, v práci, v kavárně, všichni vytahují telefony, aby zachytili okamžik, který stejně zmizí za pár hodin. Svatební dort? Nejprve fotka, pak kousek do úst. Dítě konečně udělalo první krok? Nejdřív story, pak potlesk. A vy? Sedíte a čekáte, až někdo ocení váš vlastní život.

Každý post je soutěž, kdo je šťastnější, hezčí, populárnější. Diskuze pod příspěvky? Bitva o přežití: „Kdo víc souhlasí, kdo je cool, kdo přidá meme.“ No a ty mezitím zjistíš, že tvoje vlastní pocity nikdo nevidí, protože nejsou „shareable“. Přitom, když se náhodou potkáte někde venku, nikdo neřekne ani slovo. Maximálně se vytáhnou founy a scrolluje se minulostí. Přítomnost prohrává.

Večer přichází největší paradox: všichni jsou online, všichni komunikují, a přesto není v místnosti nikdo. Nikdo nevypráví skutečné příběhy. Všichni jen lajkují, komentují, sdílí. Modré světlo svítí do xichtu. Špatný spánek se stává jen pauzou mezi notifikacemi. Život se přestává dít mimo obrazovku. My jsme jen statistiky, body v nekonečném feedu. Ztraceni tam někde. Sami.

Náš život? Ten čeká na update.

Možná.