Služba na všechno

HLAVNÍ DUO

• Marek – Nadšený snílek, který všechno slíbí, i když nic neumí.
• Honza – Racionálnější parťák, který všechno odmaká a všechno zpochybní.

ZÁZEMÍ

• Barman Luděk – Věčně skeptický majitel baru, který zná Markovy průšvihy.
• Matka Lenka – Honzova až přehnaně hrdá Matka.

ZÁKAZNÍCI

• Amálka – Armádní knihovnice s ukazovátkem, co si ze zakázky udělá výcvik.
• Karel – Vystresovaný zeťák, který se chce pomstít své tchyni obrazem.
• Božka (Paní Božská) – Tchýně z obrazu, šílená diva, posedlá pozorností.
• Papoušek – Ukecaný kafíčkový pták, který se stane platidlem.

VEDLEJŠÍ

• Johana, Hanka – Dámy z čtenářského kroužku, vždy připravené zasněně souhlasit.
• Kohout – Vchází a kokrhá na začátku scén, slouží jako divadelní přechod.

 

 

(Barman sedí za barem a zalévá svůj fíkus. Najednou do místnosti vtrhne energetický Marek.)

Barman Luděk:
A heleme se, můj věrný zákazník Marek. To by mě zajímalo, jestli už má náš Marek nějaký ty prachy na těch osm půllitrů piva, co mi už tři týdny říká, že mi je příště splatí. (Řekne si pro sebe, ale tak, aby to Marek slyšel, aby dal najevo, že by to mohl už splatit.)

(Marek se pomalu posadí na židli.)

Marek:
Ale no tak, Luďku, můj oblíbený barmánčičku. Vím, co jsem říkal, ale snad ještě chvíli vydržíš.

Barman Luděk:
Dej mi jediný důvod, proč bych měl ještě vydržet. Já už držím tři týdny. Tak mě nenuť, ať tě z té vyhřáté sedačky vyhodím.

Marek:
Ale Luďo, věř mi, že můj další geniální nápad zaplatí mnohem víc, než musím splatit. Mám úžasnej nápad! No, jen si to představ. Markova služba na všechno. Už mám všechno vymyšlený, věř mi, že stojíš u zrodu něčeho velkého. Jestli půjde vše podle plánů, tak bych do čtrnácti dnů měl mít obrat třicet tisíc na hodinu, a to i když budu celé dny jen sedět na zadku.

Barman Luděk:
No a jaký že je ten plán? Jsem upřímně zvědavý, protože když jsi naposled přišel na něco podobného, neskončilo to podle tvých představ. A pokud ti to nedošlo, tak mluvím o tom praseti na hledání lanýžů. O tom jsi mi básnil celej den, a nakonec to skončilo s prasetem, který jsi dokázal vycvičit, aby lovilo krtky na zahradě. Ach, Marku, pití ti nedám, ale sedět ti tu nezakážu. Na to jsem až moc dobrej křesťan.

Marek:
Luďo, já věděl, že to pochopíš! Já ani víc chtít nemůžu. Já tu budu v klidu sedět a čekat na svého obchodního partnera.

Barman Luděk:
No, vidím, že to bereš vážně, to se ti musí nechat. Mě už zbývá se jen modlit, aby to zase nebyla nějaká pitomost.

 

(marek se na chvíli odmlčí a poslušně sedí)

Marek:

Dnes máme hezké počasí, viď? To je dobré znamení.

 

Barman Luděk:

To ti jen tak nerozmluvím. Ale stejně je trochu šílené že ho chceš trávit se zakládáním nějaké Služby na všechno namísto hledání normální práce, ale ty, když si něco umaneš tak si jdeš za tím. Přece jen to dokazuje to prase.

 

Marek:

Já vždy říkám buď tak dlouho bláznem, dokud nejseš géniem. A Pepina má jméno, Pepina Krtkoužroutová. (řekne s hrdostí)

 

(barman jen přikývne, najednou pohodovou chůzí vejde do místnosti Honza, Marek se zvedne a dá honzovi pořádný placák na pozdravenou)

 

Honza:

Čau brácho, tak co tě zase napadlo? Co je ten tvůj geniální byznys plán? Chceš snad Pepinu naučit kutat zlato? Anebo vymyslet teplou zmrzlinu na zimu? A nech mě hádat budeme si žít jako miliardáři? (vše říká se špetkem sarkasmu, ale těší se co vymyslí)

 

Marek:

Ale nee. (řekne rychle) Jak bys asi chtěl dát Pepině do paznehtů krumpáč? Ale ta teplá zmrzlina je docela dobrej nápad. (chvíli se zamyslí) Ale kvůli tomu tu dnes nejsme, jsme tu kvůli úžasnému projektu (na chvíli se odmlčí a udělá s rukama představné gesto) Služba na všechno!

 

Honza:

A to má jako obnášet co všechno? Protože tohle mi kámo fakt moc neřekne.

 

Barman Luděk:

Já jsem vzdal všechnu snahu chápat všechny ty geniální Markovy plány od toho incidentu s Pepinou. (po chechtne se)

 

Marek:

Dovol mi kámo abych ti to vysvětlil. Jen si to představ za deset dvacet minut ti začíná směna, ale smůla podařilo se ti ztratit klíče od auta. Naštěstí seš hlava chytrá a víš že existuje geniální Služba na všechno, tak do ruky vezmeš mobilní zařízení a zavoláš na číslo 800 851 824. Tento čin zapříčiní že mi zazvoní mobil a já jakožto pracovitý člen společnosti s tebou již čekající ve vypůjčeném autě od mé matky vyjedeme, a s naším nářadím, univerzálním a na vše pomůžeme našemu klientovi najít klíče! Ale my nejsme jenom obyčejní hledači klíčů mu budeme dělat vše.

 

Honza:

A to jako úplně vše jakože i zpívat kytkám na dobru noc?

 

Marek:

Tak jasně že všechno jinak bychom nebyli Služba na všechno to je snad jasný?

Služba na všechno hledá ztracené věci Služba na všechno opravuje rozbité věci Služba na všechno i ztrácí věci, pokud si to klient přeje Služba na všechno i malý děcko pohlídá neb třeba po ránu peřiny natřepá. Prostě všechno, co jen klient chce, možnosti jsou skoro neomezené. Máme jediné pravidlo, a to že žádosti na nás musí být etické a legální, a ještě máme pravidlo, že neděláme nic s kočkama.

 

Barman Luděk:

A to jako máš něco proti kočkám?

 

Marek:

Ani ne ale jsem na ně alergickej, vždycky mě pak svědí špička nosu.

 

 

 

Honza:

Marku nezlob se, ale já to nevidím moc reálně. Přece jen je to trochu megalomanské a ty si opravdu myslíš že by byl někdo ochotný zaplatit za takovouto službu? To není tak jednoduché musíš si udělat nějakou reklamu musíš si určit ceny musíš zjistit poptávku a nabídku musíš určit místo působení zkrátka se nemůžeš jen tak rozhodnout, že ze sebe uděláš kouzelného mužíčka ze zlaté lampy. Chápeš?

 

Marek:

No to si uvědomuju a právě proto jsem se s tebou dal dohromady. Ty jsi jediný člověk co může zvládnout moje tempo a navíc studuješ obchod ne?

 

Honza:

Nestuduji obchod ale historii otroctví.

 

Marek:

No jak říkám obchod!

 

Honza:

Hele je to zajímavý nápad ale bude to chtít nějaké úpravy. Je důležité si jako první určit čeho chceme vlastně dosáhnout.

 

Marek:
Nad tím už jsem přemýšlel! (Rozloží papír na stůl, až shodí Luďkovi sklenici.)

Takže koukej! Tady máme poptávku – ta je na nejvyšším možném maximu, protože přirozeně každý něco chce! To znamená... asi třicet lidí, když budeme pokrývat celou naši ulici. A nabídka? Ta je nula. To znamená, že jsme jejich jediná možnost!

Barman Luděk: (suše)
A nebo stačí neztrácet klíče.

Marek: (ignoruje ho)
Myslím, že to je nepravděpodobné.

(Odmlčí se a zamračí se na svůj graf.)

Marek:
Teď jsem zapomněl, co jsem chtěl říct...

(Dramatická pauza.)

Jo už vím! Takže když je poptávka na maximu a nabídka jsme jenom my, tak si myslím, že 500 korun na hodinu je úplně reálný. Jako... mně to dává perfektní smysl.

Honza:
Dobrá, počítejme s tím, že bych do toho šel... Přeci jen poslední dobou nemám co dělat. Ale chce to drobné úpravy.

Zaprvé – snížil bych cenu.

(Marek přeškrtne cenu a napíše 499 Kč.)

Honza:
No, už se blížíme... ale ještě trochu.

(Marek přepíše cenu na 489 Kč.)

Honza:
Víš co? Na chvíli mi půjč tužku.

(Honza popadne tužku, škrtne původní cenu a přes ni velkým písmem napíše 50 Kč.)

Marek: (šokovaně)
Cože?!

Honza:
Tohle odpovídá schopnostem naší práce. Samozřejmě, tohle nezahrnuje náklady – tohle je jen poplatek za to, že vůbec přijedeme. Pak budeme počítat čas strávený prací, náklady na práci... a taky si pořídíme sklenici na dýška.

Tímhle způsobem by to mohlo dokonce i fungovat. I když, upřímně, jsem pořád dost skeptický.

Marek: (zkroušeně)
No tak jako... představoval jsem si to líp. (Chvíli se odmlčí.) Ale... dá se.

Až si uděláme víc poboček a staneme se velkou firmou, už to půjde...

Honza: (ironicky)
Jo, jasně. Kámo, bude to dlouhá cesta. Ale musíme vydržet. A hlavně, neskončí to jako s tím kebabem!

Víš co? Do zítřka si něco připravím, dáme si sraz u mě doma a pořádně to promyslíme. Musíme to brát zodpovědně a nic nepodcenit.

A ty se taky neflákej! Musíme makat, makat, MAKAT! (Najednou trochu agresivně.)

Tak na co ještě čekáš?! Co tady furt vysedáváš?! Práce je před námi!

Zítra ve dvě u mě doma. Chci vidět výsledky. Je to jasný?! TAK DĚLEJ!

Marek: (rychle vstává)
No tak... já už radši jdu. (Trochu nervózně.)

Tohle bude velký, kámo... naprosto úžasný!

Tak zítra ve dvě.

Honza:
Tak čus. A MAKEJ!

(Konec scény.)

(Scéna se přesune do Honzova pokoje. Honza už netrpělivě čeká. Všude kolem jsou rozložené papíry s grafy, poznámkami a propočty. Najednou přes scénu proběhne kohout, zastaví se uprostřed místnosti, zakokrhá na znamení začátku scény a s důstojností zase odejde do zákulisí.)

Honza: (zíráním na grafy postupně přechází do naprostého zoufalství)
Tohle nemůže vyjít… Je tu až moc možností, jak by se to dalo posrat. (Hlavu si opře do dlaní.)

Snad... snad se nám poštěstí. Snad se najde nějakej pravidelnej ztráceč klíčů, ze kterýho bychom mohli běžet... Snad někdo takovej existuje, snad jo, ne? Snad je někdo ochotnej vzít ten mobil do ruky a zavolat... snad jo... (skoro omdlévá vyčerpáním)

(Z dálky se ozve hlasitý křik Honzovy matky.)

Matka: (zpoza dveří)
Honzíčku můj, ty čekáš návštěvu?!

Honza: (podrážděně)
A kdo jiný, mami?! Máš snad jinýho Honzu, o kterým nevím?!

Matka: (klidně, ale trochu škodolibě)
Ooo , tak já ho pošlu za tebou… Ale moc nezlobte!

(Otevřou se dveře a v nich se objeví Marek. Sebevědomě vejde dovnitř, rozhlédne se po grafy zaplaveném pokoji a usměje se.)

Marek:
Honzo... Musím ti říct, že tvoje máma je vážně zlatíčko. Přivítala mě tak nadšeně, až to skoro vypadalo, že jsem tvůj jedinej kamarád. (Usměje se a začne si nenuceně prohlížet grafy.)

(Honza pobíhá po pokoji, zmateně listuje ve stozích papírů, přepisuje čísla a mumlá si něco pro sebe. Má kruhy pod očima, je viditelně nevyspalý. Marek ho chvíli pozoruje, než se rozhodne zasáhnout.)

Honza: Vidíš to, Marku? Grafy. Je jich čím dál tím víc. Přeperou nás. Oni jsou silnější. Oni mě sledujou. Celou noc.

Ty čísla nesedí! Jsou nesmyslná! Takhle to nepůjde! Musíme to předělat.

(Marek vidí, že Honza je na hraně šílenství. Klidně k němu přistoupí, položí mu ruku na rameno a chvíli čeká, dokud Honza nezačne znovu normálně dýchat.)

Marek: Honzo, zpomal. Zpomal.

(Počká, až Honza trochu přestane panikařit.)

Jako první bych se zeptal – co je to vůbec za grafy?

(Honza se zhluboka nadechne, přikývne a začne ukazovat na jednotlivé papíry.)

Honza: Takže, dívej.

• Tady máme míru srážek v amazonském pralese v roce 2016.
• Tady je průměrný počet hobby horsistů v průměrné čínské čtvrti.
• Tady máme počet snězených stébel trávy německým ovčákem na Srazu skotských pejskařů za poslední desetiletí.
• A tady... ehm... něco o rychlosti francouzských politiků na silnici. Nebo něco takovýho.

(Marek na něj zůstane chvíli nevěřícně zírat. Pak si protře spánky.)

Marek: Počkej... takže tohle jsi dělal celou dobu?

Honza: No... jo.

(Marek si povzdechne.)

Marek: A... proč?

Honza: No tak... ať mám všeobecnej přehled.

Byl by přece strašnej trapas, kdyby se někdo zeptal a já to nevěděl.

My chceme přece být kvalitní podnik.

(Marek si promne obličej, zavře oči a zhluboka se nadechne.)

Marek: Honzo.

Honza: Ano?

Marek: Jdi se prosím vyspat.

Honza:

Ha tobě asi už úplně přeskočilo! (máchá rukama) Teď nemůžeme spát musíme přepočítat ty francouzské politiky jinak to pak bude potupa.

Marek:

Honzo, to nemusíme. Na to se v životě nikdy nikdo ptát nebude takže na to prosím zapomeň.

Honza:

Dobře, tak já to zkusím. Hmmmm hmmmm. (heká a chytá se za hlavu).

Já Jsem… Já jsem… Konečně volný!

(naprosto klidně a rozvážně)

Aaaa to mi vážně bodlo je mi mnohem líp fakt že jo.

Marek:

To je dobře moc dobře. Ale ty grafy dám radši pryč.

Honza:

Aaaaaa!!

Ehm promiň ja jsem si vzpomněl na ty grafy. (grafy řekne s nechutí)

Marek:
Dobrý. (Mezitím sundává grafy a objeví minimalistické logo.)
Honzo, co je tohle?

Honza:
Naše logo. No… nejnovější verze našeho loga. Pracoval jsem na tom tři hodiny a dvacet tři minut.

Marek:
Ale… to je jen velkej nápis „Služba na všechno“.

Honza:
Ano! Minimalistická estetika. Čistá, jednoduchá, nadčasová.

Marek:
Jako jo… Jen mě udivuje, že jsi na tom strávil tři hodiny.

Honza:
Tak víš jak… výběr správnýho fontu...

(Chvíle ticha.)

Marek:
No nic, musíme se posunout dál. Trochu se bojím zeptat po těch grafech, ale… jak se o nás lidi dozvědí? Já osobně bych třeba dal reklamu do rádia nebo pronajal billboard.

Honza:
Ale to má jeden problém.

Marek:
Jakej jako?

Honza:
Nemáme peníze… (na chvíli se odmlčí).

Marek:
Tak co budeme dělat?

Honza: (chvíli přemýšlí)
Už vím. Započneme masivní letákovou kampaň. Budem chodit po ulici a schovávat je do schránek, rozdáme je všem našim známým a věřím, že by se snad nějaká zakázka mohla ozvat.

Marek:
To je ten Honza, kterého znám! Už se zdáš být i docela v pořádku. A ty letáky jsou zatraceně geniální.

Honza:
Dobře, přejděme k designu. Chce to, aby to zaujalo hned na první pohled. Jako facka do ksichtu. Co takhle tam prostě dát velký logo, který jsem udělal?

Marek:
Potřebujeme to mít jednoduché, ale zároveň aby to zaujalo.

Honza:
Tak něco jako:
„Ztratili jste klíče? Potřebujete pomoct v domácnosti? Nebo si chcete jen pokecat? Tak právě pro vás je tu Služba na všechno! Volejte...“ (doplní telefonní číslo).

(Marek všechno zapisuje a začíná pracovat na letáku.)

Marek:
Jo, to je dobrý. (chvíli něco čmárá) Myslím, že to mám. Dívej.

Honza: (podívá se)
Fakt dost dobrý, ty ses vytáh! Ono to možná nakonec i půjde. (usměje se a dá si ruce v bok)
Ukaž, dej mi to, dám to nakopírovat.

(Vezme si papír a dává ho do kopírky, jako kdyby pod stůl. Najednou do pokoje vletí trochu moc energická matka s koláčky.)

Matka Lenka:
Ooo, hoši, tady vám nesu něco dobrého! Ale co to je za papíry tady všude? Ach ne, že vy jste se dostali do nějakého nelegálního byznysu?! Ještě není pozdě skončit, ještě můžete přestat!

Honza:
Mami, ne, to ne.

Matka Lenka:
Honzo, já se nezlobím na tebe, ale na toho, kdo tě do toho dostal. Takového ošklivého člověka nesne...

Honza: (skočí jí do řeči)
Ale mami, ne! My tu zakládáme něco velkého a plně legálního.

Marek: (s úsměvem)
Paní, dovolte mi, abych vám představil úžasnou Službu na všechno! Ptáte se, proč je tak úžasná? No přece proto, že je na všechno! Revoluční. Moderní. Chtěná.

Matka Lenka:
Ooo, tak to se mi ulevilo, hoši. Tak vy jste takoví šikovní, jo?

Honza:
Mami, je mi 17…

Marek: (šeptá Honzovi)
Honzo, buď trochu přívětivý. Tohle je šance rozšířit o nás povědomí. Tak buď ticho, nebo se snaž být milej.

Honza: (s přehnaným úsměvem)
Dobře. Ano, mami, my jsme takhle šikovní.

Marek:
A paní, pokud byste měla zájem o nějaké naše služby, tak se nebojte zavolat!

Matka Lenka:
Jo, já... tak já kdybych chtěla pomoct, tak řeknu mému Honzíčkovi a on už mi pomůže. Ale můžu se poptat na čtenářském kroužku.

Marek:
No paní, to byste nám opravdu pomohla, za to bychom byli opravdu vděční! Víte co, tady máte letáky, můžete je rozdat. (vezme štos letáků a vymění ho za koláčky)
Ukažte, ty koláčky si vezmu. (proběhne výměna)

Matka Lenka:
Tak se, hoši, dobře bavte! Papá! (odejde)

Marek: (s plnou pusou koláčků)
No, Honzo, tohle už se začíná rozjíždět! Pojď, jdem rozdat ty letáky.

Honza: (povzdechne si)
No tak jdem na to...

(Vezmou letáky a odejdou ze scény. Po chvíli se Marek vrátí, aby si vzal zbytek koláčků, a zase zmizí.)

Marek:
Málem bych zapomněl!

 

(skupina dám si každá vezme židli poskládají kruh a tak vytvoří scénu odejdou a zůstane jen jedna sešlá knihovnice Amálka s brýlemi, doutníkem a vražednou jiskrou v očích, dále přichází ostatní dámy vždy se posadí)

 

Johana: Ahh, ahooj Amálko to jsme se dlouho neviděli co?

Amálka: (pro sebe si agresivně a s rukama v boku mumlá) Takže týden je teď dlouho jo? No budiž….

(příjde další dáma a taky se posadí)

Hanka: Jeee, čauky holky no vám to sluší.

Johana: Děkuji drahá.

Amálka: Pche (uchechtne si stále má ruce v boku)

(a pak energeticky vlítne honzova matička)

 Matka Lenka: Ježiškuuu, vám to zase tak strašně sluší mi někdy musíte říct, jak to děláte.

Johana: Ale jdi ti drahá. Vždyť ty naprosto záříš.

Amálka: No tajemství mé věčné krásy je klid a dobrá kniha. Ch-ch-chr. (zakašle si a hned si potáhne z doutníku)

 

Hanka: Tak co říkáte na tu Babičku? Já to přečetla za jeden večer to se čte samo.

Amálka: Svatá pravda.

(ostatní jednohlasně opakují „svatá pravda“)

Hanka: Ale musím vám říct že ji obdivuji ona toho dělala tolik. (zamyslí se)

Johana: No to je vlastně pravda, ne jen že se starala o Barunku nejen že jí dělala matku ona se i starala o statek, vařila a dokonce i vyšívala a zahradničila.

Amálka: Pche to zvládnu taky.

Matka Lenka: Ale dámy to není nic speciálního to dělá denně každá z nás.

Hanka: No to je vlastně pravda, minimálně většinu musíme zvládat.

Matka Lenka: Ale co kdybyste nemuseli zvládat „úplně všechno“.

Amálka: A jak to jako myslíš? (odplivne si)

Matka Lenka: No holky představte si že ten můj šikovnej Honzíček rozjíždí s kamarádem byznys.

Hanka + Johana: No ti jsou šikovní.

Johana: Ale co že to vlastně dělají, snad domácí mejdlíčka?

Matka Lenka: No, jak se to vezme. Protože jsem to pochopila tak, že dělaj všechno.

Amálka: To bude nějakej piramidovej byznys. (odplivne si)

Matka Lenka: Ale co tě nemá. Poctivej obchod. Vy jim prostě zavoláte řeknete co chcete a oni si určí cenu a už to nějak zařídí.

Johana + Hanka: Ale to se občas náramně hodí!

Matka Lenka: No jen se podívejte oni už pracují i na marketingu. (podá každé dámě v místnosti leták)

Johana + Hanka: Ach kdyby tak moje dítě taky bylo tak šikovný. (zasněně nakloní hlavy od sebe)

(Amálka si to chvíli s brýlemi na nosu čte z půlmetrové vzdálenosti a zamyšleným výrazem)

Amálka: A výš ty co já to možná nakonec zkusím. Che. Uvidíme jestli splňují to co slibují.

Ale nemysli si že budu nějaká miloučká jen protože je to tvůj syn já za své peníze chci dobře odvedenou práci.

Matka Lenka: No to skvělé budou nadšeni až dostanou zakázku. A holka vůbec se neboj Honzík je kluk šikovná.

Amálka: Ale teď už zpátky k tý knize. Takže za mě je ta Babička přeceňována já jsem stokrát úžasnější a o mě nikdo knihu nenapsal. Pche.

(dámy už jen mimikujou mluvu a máchají rukama Amálka si občas popotáhne. Marek s Honzou vejdou na scénu, aniž by si všímali dam. Jsou v pracovním módu, mají hromadu letáků.)

Marek: Tak co Honzo? To to po nich jen tak hodíme?

Honza: Ty snad máš čas každého obcházet? V tomto máme jen jedinou možnost?

Marek: Jakou?

Honza: Zkus přemýšlet.

(Chvíli přemýšlí)

Marek: No tak to po nich prostě hodíme! (řekne s nadšením a začne házet)

Honza: No tohle jsem nemyslel ale vlastně proč ne? (přidá se v házení)

Marek: Vážení a milí, Služba Na Všechno s.r.o. vám přináší revoluci i ve vaší ulici!

Honza: Co že děláme? No přeci všechno!

Marek: Opravy, hlídání dětí, nákup rohlíků, deratizace krtků, sehnání kaštanů do školy… No prostě VŠECHNO!

Marek: Vy, madam, vypadáte, že potřebujete Službu na všechno! Vezměte si!
Honza: A vy tam vzadu, jo, vy! Neříkejte, že se vám někdy nehodilo mít pomocnou ruku!

Marek: Nebo rovnou čtyři!

Honza: Jo, málem bych zapomněl a stý zákazník dostane deseti procentní slevu!

(všechno do rozdávají)

Marek: Tak a co teď?

Honza: Teď. (chvíli přemýšlí) Tak teď budem asi jenom čekat.

Marek: Tak snad si nepřesedíme zadky.

(posadí se na dvě židle v pozadí vidíme Amálku co se snaží zprovoznit mobil ale neohrabaným způsobem a dosti neelegantně)

 

(začne hrát Markovo zvonění)

Marek: Honzo buch ticho máme zakázku. (zvedne mobil a nadšeně začne)

Dobrý den u telefonu Marek teda, Služba na všechno. Co pro vás můžeme udělat?

Mhm…

Ano…

Určitě…

No tak záleží…

Ano neshledanou…

(položí mobil a podívá se smutně k zemi)

To byl omyl Honzo, to byl Arabský princ.

Honza: No tak budeme čekat o něco dýl.

(v pozadí je Amálka která už to vzdala s mobilem a zahodila ho do pryč, místo toho na chlapce hodí dopis a trefí Honzu do hlavy)

Honza: Au (chytí se za hlavu a pak zveden dopis a otevře ho)

Marku Amálie si nás žádá.

Marek: Ne ta Amálie, ne?

Honza: Ano ta Amálie ta potrhlá knihovnice.

Marek: A co že vlastně chce?

Honza: Žádá si naši přítomnost a absolutní poslušnost

Marek: Ach jo (povzdechne se) tak aspoň něco, tak jedem. (Marek si vezme volant z pod židle a najednou oba začnou dělat zvuky auta – brum brum brum brum Atd. Marek zmateně kroutí volantem)

Honza: Pozor kočka! (ukáže před sebe v každém případě vždy zazní zvuk zvířátka)

Marek: Kočka nekočka musíme jet dál klient si nás žádá!

Honza: Kachna!

Marek: Jedem dál!

Honza: Velbloud!

Marek: Jedem dál!

Honza: T-rex!

Marek: Neva jedem dál!

….

No vlastně už nejedeme jsme tady.

(Najednou na sebe hodí vážnější tvář a rozvážnější ton hlasu)

Honza: Kolego vystupujeme čeká nás práce.

Marek: Ano kolego pojdmě.

(Zvednou se a vykročí si to k Amálce která si mezi tím připraví teleskopické ukazovátko a elegantní armádní čepici)

Amálka: Výborně. Tak oni opravdu dorazily.

Honza: Ano naším klientům se vždy snažíme vyhovět, pokud je to možné.

Amálka: Ticho. Tady mluvím já a výhradně já.

(Marek hlasitě polkne)

Amálka: Poozor!

(Honza hned pochopí a postaví se rovně markoví to dojde až po chvíli až poté co se podívá na Honzu)

(Začíná Amálčin monolog celou dobu pochoduje kolem chlapců)

Amálka: V knihovně jsou výtržníci. A je jich mnoho. Někteří dělají oslí uši knížkám jiní si do knihovny nosí jídlo, a pak tu jsou ti nejhorší z nejhorších kteří knihy po půjčení nevracejí. Z těch je mi blbě pche. A já, já si po vás žádám boj s takovýma lidmi. Ale nejen v tuto chvíli ale pokaždé když něco takového zmerčíte tak ho ohněte, jako oni ohýbají ty stránky! Avšak to nepůjde bez dobrého výcviku velice krásné a zkušené ženy, takže si jeden menší vícviček uděláme.

Honza: Ano paní všemu rozumíme!

Amálka: A co ty hochu? Ty tomu rozumíš? (nebezpečně blízko se nakloní k Markovi)

Marek: Já? Mmmm. Asi jo asi rozumím. (řekne velice vyděšeně a nejistě)

Amálka: Hmm. Jenom jestli hochu. Začněme, začněme pěkně zlehka. Jen si to představte vidíte dítě s rohlíkem. Co uděláte?

Marek: Mmm kousneme si?

Amálka: Ne naprosto a úplně špatně, rozběhnete se za ním a vyvedete ho z knihovny.

Honza: Ano rozumím. (a začne běhat po celé scéně)

Amálka: Ty nebudeš nejostřejší tužka v penálu co? (opět se až moc blízko nakloní k Markovi) Prej Služba na všechno. No tak dělej ukaž že si zasloužíš můj respekt! (pleskne ho teleskopickým ukazovátkem)

Marek: Au. (ale už mu všechno dojde a dá se do běhu)

Amálka: Rychleji!

(oba trochu zrychlí)

Amálka: Ještě rychleji!

(oba zrychlí)

Amálka: Ten Pepíček z první A se sám nechytí!

(Honza zrychli ale Marek začne lapat po dechu)

Marek: Honzo já to nezvládnu na tohle nejsem tělesně přizpůsoben.

Honza: Marku drž se neděláme to pro sebe děláme to pro peníze!

Amálka: Špatně děláte to pro ty knihy!

(nechá je ještě chvíli běžet pak začne)

Amálka: Stop a poozor! (Marek i Honza se postaví vedle sebe připraveni na další disciplínu, avšak Marek ani takovýto úkol nesplnil hladce)

Máme zde další situaci už jste málem chytily toho Pepíčka s rohlíkem, ale on na vás vychytrale zchodí poličku, zní to sice absurdně ale je to častější, než si můžete myslet. A právě pro tuto situaci musíte mít silné ruce, jako já.

Honza: Vše je mi jasné. (začne klikovat)

Amálka: Ale ne ne. Snad si nemyslíš že to budeš mít tak snadné. Je snad tvá váha ekvivalent poličky? (Amálka vezme polštářek dá ho na záda Honzovi a pak si na něj sedne)

Honza: už cítím váhu té poličky!

(Amálka se zveden)

Amálka: to je dobře hochu a vypadáš že to zvládáš. Ale co tady tvůj vyjuklej kolega?

Marek: Já se omlouvám ale tohle nezvládám, když jsem přišel se službou na všechno myslel jsem něco jako zalévání kytek, a ne vojenskej vícvik. Já už nechci být Služba na všechno já chci být služba na něco málého. A nic proti vám paní vždycky jsem stál o přítomnost nějaké milé ženy, ale takhle jsem si to nepředstavoval!

(Marek uteče ze sceny a jde si jako kdyby sednout do kulkisy auta)

Amálka: Sakra jak je možný že teď mu to běží?

Honza: Paní, já se moc omlouvám ale musím za ním a za toto fiasko ani nemusíte platit.

Amálka: No tak aspoň ty ses držel hochu.

(Honza se klidně jde sednout za traumatizovaným Marekm)

Honza: Chlape nic si z toho nedělej tohle bylo fakt divný a to jak si na mě sedla se mi fakt nelíbilo.

Marek: Dík že to chápeš ale co jsem si myslel Služba na všechno? Lidé jsou divní lidé chcou po lidech aby dělali divný věci. Já já už dál prostě nemůžu z tohohle budu mít doživotní trauma.

Honza: A pak že vojna byla nehumánní.

(Na chlapce přiletí další dopis od Amálky)

Marek: Doufám že to není další potrhlá babka. (Vezme dopis a čte nahlas)

Milá službo na všechno i když váš výstup nesplňoval to co jste slibovali nemůžu říct že jsem se náramně nebavila. Naprosto upřímně bylo fajn mít pod sebou nějaký ty podlézali. A tak jsem se i tak rozhodla vám něco hezkého dát. A navíc se bojím že by jste mě mohli zažalovat snad vás tyto dary od tohoto dění odradí.

Honza: Co tam je?

Marek: Celý dvě stovky a dvě hašlerky!  (řekne velice nadšeně) Ty peníze, teda dary mi daly naprosto nový pohled na věc už zase chci být služba na všechno už zase chci budovat obrovské impérium, klidně lidem budu líbat nohy jestli za to dostanu zaplaceno pro tento pocit cokoli!

Honzy: Jsem rád kámo že už nechceš skončit ale to s těma nohama jsi snad nemyslel vážně ne?

Marek: Záleží.

(pomalu se v pozadí začne chystat další scéna mezitím probíhá následující rozhovor)

Honza: Ale stejně ta ženská byla docela šílená ale nic nezvládnutelného ne?

Marek: Víš já bych to možná i zvládl ale když ona mi připomínala mou matku.

Honza: Proto jsi úplně vypl mozek?

Marek: No to tak trochu samo.

Honza: A co ti matka udělala tak hroznýho?

Marek: Výš má matka byla kapitánka vojenské úderné jednotky. To by ani nebyl problém ale ona ze mě chtěla bojovníka pro vlast, nejlépe abych dělal pod ní ať mě má pěkně na očích. Ale já jsem vizionář, a navíc docela slabej což nefunguje. Víš co jsem musel dělat na recitační soutěži asi v druhé třídě?

Honza: Co?

Marek: Já jsem chtěl recitovat text o Emilovi a kouzelném míči. Ale ona řekla že takhle na nikoho dojem neudělám a tak mě nutila recitovat vojenskou přísahu. Upřímně se mi pak docela vysmáli. A bylo toho víc ale tohle mám v paměti nejživěji.

Honza: Tak to už všemu rozumím. Ale co bylo bylo, teď nám zbývá jen čekat na to co bude a to je další zakázka.

Marek: vlastně už čekat nemusíme volá nám klient!

Dobrý den u telefonu Služba na všechno. Pokud jste jako moje matka můžete rovnou zavěsit, v opačném případě se zeptám co pro vás můžu udělat? Ano za chvíli tam budem.

Hozna: Tak co jedem? (nadšeně řekne)

Marek: Vlastně nemusíme půjdem pěšky je to hned dům vedle.

Honza: Aha… Tak v tom případě jdeme! A aspoň si procvičíme lejtka!

(vydají se do již připravené scény vzadu kde již čeká nová postava - Karel stále vystresovaný a vše dělá na poslední chvíli, je  to mimo vše i manžel Johany)

Marek: Dobrý den jste vy ten jež si říká Karel a žádá si Službu na všechno?

Karel: Jooo no skvělý že jste tady už jsem trochu ve skluzu takže rovnou začneme, a a jak je to s cenou?

Honza: Tak záleží teprve se rozjíždíme takže moc drazí nejsme.

Karel: To je dobře.

Marek: Ale do budoucna bychom chtěli vytvořit systém předplatného a působit třeba i v jiných ulicích !

Karel: Tak jo kluci to asi můžete. Ale nestíhám musíte pro mě udělat obraz. Divejte tady jsem pro vás přichystal nějaké barvičky. (vezme plát vodovek v hrozném stavu)

Pak tady tady máte to plátno na to mi to nakreslíte ( vezme plátno a poté s ním mrskne o stůl plátno je jen starý list kalendáře přebarven na bílo)

Mám pro vás i nějaký pastelky a tak dále a tak dále.( vezme polámané miny pastelky a roztřepené štětce)

Honza: A co že vlastně budem kreslit pane?

Karel: Dívejte tuto ženu (vezme obrázek starší ale stále docela hezké ženy dá jí chlapcům do rukou) Ale kluci zvládnete to?

Marek: Ano pane samozřejmě jsme přeci služba na všechno!

Karel: Vážně? Má docela dost složitých záhybů jak se tak na ní dívám.

Marek: Nebojte se jsme služba na všechno my umíme všechno a docela dobře jinak bychom to přece nemohli dělat!

Karel: To je asi pravda.. No nic já se už musím jít přichystat nechám vás tady a kdyby jste něco potřebovali tak počkejte až přijdu. No nic já už fakt musím a pohněte si tlačí nás docela čas! (neupravený Karel zaleze za scénu a nechá tam chlapce)

Honza: Nevěděl jsem že umíš kreslit.

Marek: Taky že neumím.

Honza: Aaaha, tak proč jsi Karlovi řekl že to hravě zvládneme?

Marek: No doufal jsem že ty umíš kreslit.

Honza: Já a kreslit jo? Z výtvarky jsem dostával čtyřky.

Marek: Když ty tvoje grafy byly fakt hezky udělaný…

Honza: Ty jsem dělal v Excelu! (řekne už trochu naštvaně)

Marek: No nic nedá se nic dělat, už jsme to vzali. A možná nám ot půjde líp když máme peněžní motivaci? Možná?

Honza: Ach jo tak co nám zbývá. (vezme fotku a dívá se na ní) Tak co tu máme?

Mhm. Mhm.

Marek: Tak co zvládnem to?

Honza: Asi ne ale je to docela kočka.

Marek: Uka. (podíval se honzovi přes rameno) Ty brďo fakt že jo…. Stop tohle nesmíme vždyť je jí tak čtyřicet.

Honza: Jo máš pravdu pojď jdeme tvořit. ( Marek si postaví za obraz) Výš ti co já ti budu říkat co máš dělat a ty to jenom uděláš.

Marek: Tak jo jak mám začít?

Honza: Vem si štětec.

Marek: (Vezme kartáč na vlasy) Tohle ani není štětec. (Vezme již správný štětec) Dobře mám.

Honza: Tak zatím moc dobře teď by bylo asi dobrý udělat čáru.

Marek: Dobře ( udělá velkou černou čáru přez plátno) A proč zrovna čáru ta žena mezi očima nemá obří černou čáru.

Honza: To máš asi pravdu… Ale každé velké dílo začalo čárou

Marek: No… třeba vězeňský tetování.
Honza: Anebo zebry.
(pauza, podívají se na výsledek)
Marek: Víš, jestli to přežijem, otevřeme si výstavu.
Honza: V čekárně u psychiatra. Ale ještě ani zdaleka nekončíme tohle je jen začátek. Teď jí udělej takovou vajíčkovou hlavu. Máme tělovou?

Marek: (Dlouze se přehrabuje v potřebách) Ne.

Honza: Neva použijem žlutou. Tak vem tu žlutou a udělej vajíčkovitou hlavu.

Marek: (začne kreslit) Ty brďo ty ovály jsou fakt docela náročný. ( říká naprosto zoufale)

Honza: Kámo to dáš! Do toho! Do toho! (Skanduje)

Marek: Uf myslím že to mám. (setře si pot z čela)

Honza: Jo dobrý na to žes to dělal ty.

Marek: Ale tady Honzíček by to určitě zvládl líp co?

Honza: No jo už mlčím. Dobře máme obří černou čáru uprostřed a vajíčkovitou hlavu. Co dál? Jasně očička. Nakresli jí očička.

Marek: Jak?

Honza: Prostě takový vykulený který ti pohlédnou přímo do duše.

Marek: Asi chápu. (začne čmárat) Ale teď máme jiný problém já se toho teď bojím. Nechceš mě vystřídat?

Honza: Kámo jako rád bych ale takhle už to docela funguje takže bohužel nemůžu. Možná když jí uděláš pořádnou pusinku?

Marek: Jasně. ( začne čmárat)

Honza: Pořádně našpulenou jasný?

Marek: Jasný kámo

Honza: No a teď ještě nějaký ty vlásky.
Marek: Myslíš jako fakt vlasy? Nebo jenom takový ty čáry jak na slunci?
Honza: Nooo... udělej něco mezi. Aby to bylo jako... umění.
Marek: (nakreslí pět čar jak slunce na dětským obrázku) Hotovo.
Honza: Ty jo, začíná to vypadat jako něco mezi mimozemšťankou a žampiónem.
Marek: Super, takže jsme na správné cestě.
Honza: A teď poslední věc. Rám.
Marek: Rám?
Honza: Jasně. Každý velký obraz má rám!
Marek: Nemáme žádný dřevo.
Honza: Ale máme kolínka. Tak je prostě nalep kolem.
Marek: (rám bude již před připravená kulisa která se jen nasadí) Takhle?
Honza: Jo… a je to. Dokonáno. (pauza)
Marek: A teď to schováme a zdrhnem, než se Karel vrátí.
(v tu chvíli se vynoří již upravený Karel)
Karel: Hotovo?
Honza a Marek: (ve stejnou chvíli) NE!/JO!
Karel: (vezme obraz do ruky, prohlíží si ho... dlouhé ticho)

Honza: Omlouváme se uvědomujeme si že je to příšerné.
Karel: Ale kluci co vás nemá! Vždyť je to je úžasné.

Marek: Vy asi máte rád moderní umění co?
Honza: Počkat cože?
Karel: Je to… tak krásně… upřímné.
Marek: No… jako jo, my jsme do toho dali hodně emocí.
Karel: (zaskočený dojetím) Je to přesně ona! Takhle přesně ji vidím…
Honza: A kdo to vůbec je, jestli se můžem zeptat?
Karel: Moje tchýně. Má narozeniny. Nenávidí mě. To jí naprosto zkazí den.
(pauza)

Honza: Kámo on to není propadák!

Karel: Kluci za tohle vám dám klidně tisícovku.

Marek: No ty vole… Mmm pardon. Chtěl jsem říct že to berem. (Rychle vytrhne peníze než si to rozmyslí)

Karel: Tak skvělý kluci možná si vás najmu zase za rok! Ale teď už jděte já už musím.

Marek + Honza: Služba na všechno se s váma pane loučí!

Marek: Do službomobilu! ( oba se rozběhnou směrem do auta kde se pohodlně usadí)

Marek: To bylo docela nečekané.

Honza: Ale myslím že já bych ten obraz nakreslil lépe.

Marek: Myslet nic neznamená. Já nemyslím nikdy a žiju si bezvadně.

Honza: Možná bychom měli nakreslit ještě něco.

Marek: Proč? Mě po tom docela bolelo zápěstí…

Honza: Mohlo by to být jedonduší něž služba na všechno. Tak výš ne? Moderní umění.

Marek: Jako je pravda že v dnešní době už ani nemusíš mít talent abys mohl být umělec.

Honza: To je pravda.  Vlastně ti stačí izolepa zeď a banán.

Marek: Výš kde budou zdi? V naší centrále. Už to vidím zdi pokryté uměním všechny s našimi iniciály a pravidelně po psích dostihách v hlavní hale bude následovat dražba naších veledíl.

Honza: Jenou možná ale pro dnešek budem rádi za to že nám někdo zavolá.

Marek: Původně jsi byl dosti skeptický ale jsme teprve na začátku a už jsem se zbavil všech dluhů.

Honza: A navíc máme ty dvě hašlerky od té šílené knihovnice Amálie.

Marek: Ale budeme muset žít z minima.

Honza: Proč? Já si chci za svůj podíl koupit něco hezkého. Třeba kaktus.

Marek: To je snad jasný ne? Musíme přece začít stavět tu naší centrálu.

Honza: Jen jednu jo? (velice sarkasticky)

Marek: Nebuď megalomanskej. To ti nebude stačit náš soukromý zámek?

Honza: Ale dneska asi budeme spát v autě a ne v zámku.

Marek: Západ slunce Honzíčku není to romantický? (začne naklánět hlavu k Honzovi)

Honza: Pro dnešek by sis měl asi jít lehnout. (uhne Markovu gestu)

Marek: Asi máš pravdu. Už začínám dělat blbosti.

Honza: Oprava, větší blbosti. A mě už po dnešku taky bolí nožičky.

(Oba se uvolní a zavřou oči)

…

…

…

Marek: Honzo spíš?

Honza: Ano. (řekne trochu podrážděně)

 Marek: Aha.

…

Marek: Tak jak to že mluvíš?

Honza: Ne já spím.

Marek: Dobře. Už mlčím.

(Přiběhne kohout a začne mezitím se v pozadí dívá tchýně na obraz co dostal, trefí jí z toho šlak a doplazí se do postele její papoušek na to přihlíží)

Kohout: Honza ten večer usnul, a Marek nakonec taky. Za dobu co spali se podařilo otevřít 3 586 zavařovaček s okurkama přičemž polovina z toho až s pomocí silného muže. Dále se ve vzdálené galaxii stihlo proměnit slunce na černou díru, mimozemšťané si rozmysleli naší návštěvu, a paní Zdeně Novotné vypršelo předplatné Netflixu. Lidově řečeno spali celou noc. Ale já jsem jen kohout já toto přece nemohu vědět, takže jako bych tu nebyl. (zaběhne za roh)

(můžeme vidět jak se tchýně snaží dovolat Službě na všechno to se jí i povede ale vzbudí dřímajícího Marka)

Marek: Ahh. Ehh? (vezme mobil a v polospánku řekne) Litujeme psi nám došli. (až teď se plně probudil) Jejda pardon. Jak že to je? Jo, dovolali jste se na Službu na všechno co pro vás můžeme udělat? Dobře budem tam za tři minuty. (položí mobil)

Honzo, Vstávej!

Honza: Kolik je hodin?

Marek: Tři slepičí.

Honza: Ach ty vtipálku, (protáhne se) já spím výhradně do dvanácti.

Marek: Já bych taky ještě spal ale máme zakázku.

Honza: Mmm tak jedem no, a pro příště přidáme i čas působení nejsme čínský obchod abychom jeli furt.

Marek: Ale chceme snad bejt bohatí ne?

(začnou zase mimikovat jízdu v autě dělají zvuky auta)

Honza: Jsem zvědavej co po nás bude chtít když nás volá v 6 hodin.

Marek: To nevím ale zněla dost nepříjemně, až trochu výhružně.

Honza: Dneska na tý silnici není ani jediný zvíře, ne jak posledně.

Marek: Je 6 hodin i slepice ještě spí.

Honza: V takovýchto situacích bych chtěl být slepice.

Marek: Mysli na své děti, myslíš že pro ně bude lepší žít v blahobytu milionáře a nebo v kurníku?

Honza: Když já si rád pospinkám.

(chvíli jenom jedou pak vystoupí)

Honza: Nezapomeň zamknout.

Marek: Jasně. (otočí se  a pípne imaginárníma klíčema)

Honza: Dobrý den hrdě vám oznamujeme že dorazila Služba na všechno.

Marek: Jediná služba co dělá skutečně všechno.

Papoušek: A kafíčko udělá pro krrráasného opeřence?

Tchýně: To je dost že jste dorazily. Víte jak dlouho potřebuju natřepat polštář?

Papoušek: A to kafíčkoooo.

Honza: Ano paní. Posaďte se prosím. (začne jí natřepávat polštář)

Marek: A co že po nás přesně chcete?

Tchýně: No všechno.

Papoušek: A k tomu to kafíčkoooo.

Tchýně: Úplně všechno po včerejšku nejsem schopna základních úkonů.

Marek: A co se stalo tak hrozného že nic nemůžete? Nemusíte nám to říkat pokud nechcete.

Tchýně: To vám bylo tak, já si slavím své narozeniny jím chlebíčky piju černý neslazený čaj. A pak… Pak přišel můj zeťák jako vždy pozdě. Táhla z něj levná kolínská a v rukou nesl na jeho poměry velký dárek zabalený ve vánočním papíru. A tak mi ho dal a řekl mi ať si ho otevřu v soukromí. Já jsem ho poslechla protože jsem ten večer nechtěla být znechucena.

Papoušek: Posledně dostala štětku do záchodu.

Tchýně: A tak jsem si ho v soukromí otevřela a uviděla jsem hroznou obludu. To by mé srdce ještě zvládlo ale pak jsem si přečetla přiložený vzkaz „Boženo to jsi ty!“. S vykřičníkem. A on mě z toho chytil šlak.

Honza: To je příšerné. Můžeme ten obraz vydět?

Tchýně: Prosím vás zbavte mě ho dejte ho od pryč já pohled na něj nestrpím.

Marek: (vezme a podívá se na obraz) A sakra.

Honza: Co je? (nahlédne Markovi přes rameno) A sakra.

Marek: Paní my ten obraz odneseme.

Božka: Ach ano prosím.

Papoušek: Ale vraťte se s kafíčkeem.

Honza: Brzo se vrátíme. (oba se vydají do auta aby tam uschovali obraz)

Marek: Ještě není stoprocentně jisté že za ten šlak můžeme my. Je přece možné že někdo přesně okopíroval naše dílo a dal ho své úplně jiné tchýni. Ne?

Honza: Kámo to si moc nemyslím. Můžeme za to.

Marek: Ale co budeme dělat?

Honza: Ona se to nesmí dozvědět. Ale pro klidné spaní jí dáme slevu.

Marek: To by asi šlo. Takže jako by nic. Klidná hlava. (vrátí se, najednou jsou na tchýni o dost milejší)

Honza: Tak jsme vás Boženo zbavily toho obrazu.

Božka: Výborně, ale prosím říkejte mi Paní Božská.

Marek: Dobře Paní Božská.

Papoušek: Ale kafíčko nemají co?

Božka: Ach nevšímejte si ho v mládí se bouchl do hlavy a teď ej poseldý kafíčkem.

Papoušek: Sama seš posedlá.

Marek: Leí se vám dobře? Nechcete něco?

Honza: Třeba znovu natřepat polštář? To my docela šlo.

Papoušek: Kafíčko chce!

Božka: Ale žádný kafíčko. Já chci masáž chodidel.

Marek: Dobrá tedy jen si zajdeme pro náčiní. Honzo dělej sám to nezvládnu. (šťouvhá do něj z boku)

Božka: To platím aby jste tu nebyly?

Marek: Ne to vůbec ne jen potřebujeme minutku. (zajdou za roh marek trochu táhne Honzu)

Marek: Já jí nechci šahat na nohy.

Honza: Pamatuj že to děláš pro peníze. A navíc jí to dlužíme.

Marek: Ach jo svědomí jedno omezující. Asi budem muset…

Honza: Tak té nebohé ženě jdem namasírovat nohy. (vrátí se)

Božka: Kde máte to nářadí?

Papoušek: A to kafíčko?

Marek: No víte já se spíš musel psychicky připravit.

Božka: Ale jděte. Mých noh se bát nemusíte.

Papoušek: Já bych se bál.

Honza: Ale ne to vůbec, Marek se jen dnes špatně vyspal.

Božka: Tak začněte kluci. (Oba chlapci se došourají k nohám )

Honza: Mohla by jste je trochu vytáhnout paní Božská?

Božka: Tak dobrá chlapci. (Chlapci se natáhnou pod peřinu a vytáhnou silikonové nohy od pany které jsou přidělané pomocí látky k peřině, tyto nohy vytáhnou z pod peřiny)

Marek: Ty brďo ta má dlouhý nohy.

Božka: Ale jemně kluci jemně!

(začnou masírovat)

Božka: Chlapci přidejte vždyť já skoro nic necítím.

Honza: Je to lepš Paní Božská? (Oba zaberou trochu víc)

Božka: Ještě kluci.

Honza: A co teď paní Božská?

Božka: Ještě!

Papoušek: Ještě kafíčkooo!

Marek: (vezme kladivo co se tam jen tak válelo a začne mlátit do silikonových nohou)

Božka: No konečně!

To mi dělá tak dobře na duši!

Áleluja!

Chlape nepřestávej.

Ale ty druhej ty pojď za mnou tobě to nejde.

(Honza se zvedne a přijde k ní blíž)

Božka: Budeš mi povídat pohádku.

Honza: Tak dobře. Ale jakou chceš?

Božka: Nějakou hezkou.

Honza: Dobře. Nějakou hezkou povídáš. Nějakou hezkou. Už to mám! Takže za hezkou horou v hezkém království žil hezký drak s hezkou hromadou kostí, hezký drak ovšem nebyl vzorným členem hezkého království a tak si ho předvolal hezký soud. (Božka se celou dobu zmateně tváří)

Božka: Co to meleš ty hezkej pošuku?

Honza: Když víte já mám striktní rodiče co mě nikdy pohádky neříkaly.

Papoušek: To je jedno když mi uděláš to kafíčko.

Božka: Je vůbec něco co umíš?

Honza: Vlastně ano mám spoustu znalostí co se týče nepotřebných informací.

Tak třeba pokud by vás zajímalo jaká byla míra srážek v amazonském pralese rkou 2016 tak vám to řeknu. Spoiler je to 2500mm.

Papoušek: Krá 2500 kafíček.

Honza: Nebo třeba jaký je průměrný počet hobby horsistů v průměrné čínské čtvrti? Je to asi 0 až 0,0001.

Božka: Co to je hobby horsing?

Marek: Na toto jsem čekal celý život. (přestane „masírovat“ nohy a dá je zpátky pod peřinu)

Hobby horsing… No, to je takovej sport, kde lidi skáčou přes překážky s koňskou hlavou mezi nohama. Ale ne jakože fakt kůň, to by bylo drahý a nelegální. Tohle je kůň z tyče. A hlavy jsou většinou plyšový, někdy dokonce s řasama. Celý je to jako parkur, jen bez koně… ale s koněm… ale ne koněm. Chápete, ne? Je to vlastně něco mezi jezdectvím a imaginací na steroidech.

(chvilka ticha)

Ale ne že bych se díval… teda jednou jsem se díval… čirou náhodou, když jsem hledal video o tom, jak se vaří instantní guláš v mikrovlnce. No a najednou koukám – a tam dívka skáče přes překážky a křičí 'Hejááá!' a přitom drží koňskou hlavu na klacku. A já si řekl: Marečku, svět je větší, než sis myslel.

Papoušek: Choří lidé.

Božka: Mě se to vlastně docela zamlouvá. Asi to zkusím. (akčně vyskočí z postele)

Ta masáž mě fakt uzdravila.

Marek: Dobře odvedená práce. (řekne spokojeně)

Božky: Tyč jsi říkal jo?

Marek: jo tyč.

Božka: Já mám jen koště, ale nevadí (sedne si na koště a odjede do zákulisí)

Hijé hebký kožíšku! (odjede do zákulisí Marek a Honza se jen dívají na její kousek)

Honza: Taky si myslím že z toho obrazu dostala i demenci.

Marek: Tu už neuvidíme.

Honza: Asi ne.

Marek: Ale ona nám nezaplatila.

Honza: Tak si vezmem toho papouška. (Honza vezme papouška a odejde s ním do zákulisí)

Papoušek: Vy mě chcete dát kafíčko?

Marek: Já bych asi udělal kafíčko z něj.

Konec

Následuje náběh všech herců, ukloní se a potlesk.