Haben a Kmín

Postavy:
Haben
Kmín
Psice
Muž

Scéna 1

Scéna je černomodře osvětlena - noc. Po obou stranách jeviště stojí v pravidelném rozmístění několik pouličních lamp znázorňujících ulici, scénu však moc neosvětlují. V pozadí se nezřetelně rýsují stíny stromů. Uprostřed jeviště stojí zády k publiku mladý, cca patnáctiletý chlapec - Haben. Má na sobě volnou bílou košili, volné bílé kalhoty a je bos. Vlasy má nepřirozeně dlouhé, husté a lesklé, spadají mu rozpuštěné až ke kolenům a mají zářivě rezavou barvu. Matný svit pouličních lamp je osvětluje tak, že jsou nejzářivějším bodem scény. Před sebou má Haben malířské plátno, na které přes něj není vidět. Chvíli tiše maluje, chvílemi zafouká vítr, stíny stromů se otřesou v jeho poryvech. Po chvíli vstoupí na scénu malý, cca pětiletý chlapec - Kmín. Na sobě má obdobné oblečení jako Haben - volnou košili a volné kalhoty, tentokrát však v šedých barvách. Vlasy má kratší, tmavé a rozcuchané. V náručí drží velkou bílou krysu, která v průběhu celé hry různě přelézá a šplhá mu po rukou až na ramena.


Kmín: (Přistoupí k obrazu, ledabyle ho přehlédne očima, pak se posadí do tureckého sedu na zem a hladí svojí krysu)
Hrála tam hudba.


Haben: (Nespouští oči z plátna, maluje)
Kde?


Kmín: Tam, kde už nejsou domy.


Haben: (Mlčí, maluje)


Kmín: Hrála tam hudba a stromy se propadaly do moře. Byly to břízy. Na jejich větvích se třpytily ozdoby. Takový ty vánoční, červený. Leskly se a klesaly hlouběji ke dnu. Stromy zůstaly plout na hladině a vlny je hnaly na útes...


Haben: (Nespouští oči z plátna)
A slunce?

Kmín: To tam nebylo. Možná se potopilo s nimi.


Ticho


Haben: Zdálo se mi o modrém orloji...


Kmín: (Zvedne se, přistoupí k plátnu a dívá se Habenovi přes rameno)
To je on?


Haben: Nevím.
(Ticho)
Asi ne.


Kmín: Mohl by být... Je to modré. Má to ostré hrany a velký ciferník.


Haben: Není. Myslím, že to je noc.


Kmín: (Opět si sedá na zem)
Ta je přece světlejší.


Haben: Slunce tam nebylo. Tak jsi to řekl.


Kmín: Světlo může přicházet i odjinud.


Haben: (Otočí se ke Kmínovi tak, že se jeho vlasy ocitnou ve stínu a už nezáří)
A hrála tam hudba.


Haben se otáčí zpět k plátnu, maluje. Je ticho, nikdo nemluví. Kmín nehybně sedí na chodníku, krysa mu usíná na klíně. Začíná pršet. Haben rychlými tahy maluje dál. Obraz na plátně se projasňuje, barva stéká dolů a vytváří kaluž tmavého světla. Déšť neustává.


Kmín: (Přistupuje k plátnu)
Věděl jsem, že to je on.


Haben: (Zběsile maluje, barva stéká dolů a hromadí se v tmavých kalužích, mlčí)


Kmín: Modrý orloj.


Haben: To není...


Kmín: Ale ano! Podívej.


Ticho


Haben: (Odstupuje od plátna, je prázdné, bílé)
A světlo může přijít i odjinud...


Haben jako omámený stále pozoruje plátno. V ruce má štětec a třese se. Kmín ho bere za ruku a jemně ho odvádí pryč ze scény. Haben se nechá vést. Rozrušený a stále jako ve snách se ohlédne na čisté bílé plátno moknoucí uprostřed chodníku. Oba odcházejí ze scény.

Po chvíli přiběhne drobná holčička v panenkovských šatičkách. Je bosa a na hlavě má hnědou psí masku s dlouhým čenichem - Psice. Plátno opatrně sundá ze stojanu, chvíli si jej v dešti se zájmem prohlíží, vezme ho a utíká pryč.


Scéna 2


Scéna je jen slabě osvětlena. Psice leží na ohořelém gauči uprostřed ruiny obrovského domu. O čelo gauče je postavené čisté bílé plátno, na které není vidět. V rohu je malý stoleček s konvičkou a jedním šálkem. Psice má na sobě své růžové panenkovské šatičky, je bosa a na hlavě má hnědou masku psa s dlouhým čenichem. Napůl omítnutá polozbořená cihlová zeď za ní, je zdobená čistě bílými plátny seřazenými tak, že je jasné, že ještě tři chybí. Uprostřed zdi zeje prázdný otvor po dveřích. Uprostřed místnosti je cca metrové jezírko, kolem něj roste vysoká tráva. Během scény se pomalu stmívá, světlo je bledé a slábne. Psice chvíli leží na svém gauči a zdá se, že spí, pak otvorem po dveřích vstoupí Kmín. Na sobě má stejné oblečení jako v předchozí scéně, v náručí svou bílou krysu. Chvíli obchází bílá plátna na zdi a u každého se na chvíli zastaví. Po chvíli Psice procitá.


Psice: Odejdi, za chvíli přijde.


Kmín: (Mlčí, stále obchází plátna na zdi)


Psice: Víš, že bys tu neměl být. Jsou to jeho obrazy.


Kmín: (Zastaví se, otočí se k Psici)
Pláče při vzpomínkách na moře.


Psice: Měsíc?


Kmín: Haben.


Psice: Hmm... aha.
(Vstává, bere bílé plátno opřené o gauč, věší ho na zeď, pak odstupuje a prohlíží si výsledný dojem)
Co myslíš?


Kmín: Ta modrá se vedle té modré nehodí, nemyslíš?


Psice: Není zas tak modrá.


Kmín: Možná by měl malovat raději anděly.


Psice: Hořící makovice a spálené lekníny.


Kmín: Ta cesta nikam nevede...


Psice: Nemocné lodě a zlaté růže...
(Pauza)
Ta cesta vede sem.
(Pohledem a rukou přelétne celou zeď.)


Kmín: Zdá se mu o nich. O andělech a o sněhu. Sníh je potřísněn krví. Pak maluje ulice na dně moře, nemocniční vozíky a auta bez čelních skel. Jsou poseté hvězdami. Nakonec se podívá na nebe a má strach, že spadne.


Psice: (Nechává obraz na zdi, odstupuje ke stolku s konvicí a nalévá do šálku čaj.)
Čeho se bojí?


Kmín: Myslím, že samoty.


Psice: (Nahlas se zasměje, má hlas jako malá holčička)
Haben?

Kmín: A také nebe a dálky a světla a... jiných lidí.


Psice: JINÝCH lidí? Takže je to nakonec člověk?


Kmín: Mluvil jsem s ním.


Psice: O čem?


Kmín: O slunci v hlubinách, o modrých orlojích.


Psice: Ano.


Kmín: O dešti, co osvětluje noc.


Psice: Lidé nemluví.


Kmín: Ano.


Psice: Neumí mluvit o takových věcech.


Kmín: Já vím.


Psice: (Vezme šálek s čajem, donese ho k okraji jezírka uprostřed místnosti a položí ho do vysoké trávy, která ho lemuje)
Vážně bys měl jít, za chvíli tu bude.


Kmín: Haben?


Psice: Měsíc.


Ticho


Kmín: Čeho se bojí on?


Psice: (Zasměje se)
To opravdu nevím.


Světlo v místnosti je už temně modré, na hladině jezírka se začíná rýsovat nezřetelný a slabý kruh bledého světla - odraz měsíce pronikajícího do domu skrz chybějící střechu.


Kmín: Myslím, že by...


Psice: Tak už běž!


Kmín: (Vybíhá ven temným otvorem po dveřích do tmy)


Odraz měsíce v jezírku se zaostřuje a vyjasňuje, Psice si odkašlává a nervózně si uhlazuje své růžové panenkovské šaty. Odraz se rozzáří úplně, dokonale teď kopíruje kulatý tvar jezírka, leskne se jako jeho zářivý střed.


Psice: (Nervózním hlasem)
Vítejte, pane, v mé galerii, doufám, že budete spokojen.

Scéna 3


Scéna je temně osvětlena. Na zemi stojí několik oranžově zářících luceren, scénu osvětlují jen napůl. Ve stínech rohů místnosti stojí nepravidelně rozmístěné sochy z bílého kamene, přes které jsou přehozená prostěradla. Během celé scény se pomalu a nenápadně přisouvají blíž ke středu jeviště – zvuk sunoucího se kamene. Uprostřed sedí na starodávném křesle Haben. Oblečení má stejné, jako předtím – volnou bílou košili, bílé kalhoty a své zářivě rezavé husté vlasy, sahající až po kolena má přehozené přes opěrku křesla. Opět je jedna z luceren osvětluje tak, že jsou nejzářivějším bodem scény. Na klíně drží loutnu a hraje. Během celé scény pomalu popraskají všechny struny, jeho hudba se tak stává jednodušší a chudší, dokud mu nezbyde jen struna jedna. Haben chvíli hraje jakousi melodii, která se podobá středověké hudbě, než vstoupí na jeviště Kmín. Je oblečen stejně, jako předtím – šedé kalhoty a šedá volná košile, žádné boty, tmavé polodlouhé vlasy rozcuchané a v rukou velkou bílou krysu. Kmín se vynoří ze stínu jako jedna ze zahalených soch, Haben sebou trhne a přestane hrát.


Kmín: Myslel jsem, že hraješ.


Haben: (Smutně)
Chtěl jsem si postavit dům.


Ticho


Kmín: Prý kdesi ještě žijí lidé...
(Pauza)
...kteří stavějí...
(Pauza)
...chrámy z vody.


Haben: (Zaujatě zvedá hlavu.)
Pak možná ještě věří.
(Začíná opět hrát)


Kmín: (Chvíli poslouchá, přechází po místnosti a vyhýbá se rozestavěným lucernám)
Víš, co dělají?
(Pauza)
Modlí se. Modlí se k moři. Myjí si ruce ve větru a říkají si jmény stromů. Někdy je cesta zavede až k řece. A pak staví domy a kostely a chrámy. Z její vody. Někdo říká, že nemohou zemřít, někdo jiný, že zemřeli už dávno.


Haben: A co myslíš ty?


Kmín: (Povzdechne si)
Změnili se ve stromy. Mluvil jsem s nimi.


Haben: (Vzhlédne od strun, tiše hraje dál)
Modlit se k moři...


Kmín: Ano.


Haben: A stát se stromem...


Kmín: Ano. To bys chtěl? Dojít až k řece...


Haben: A stavět chrám z vody.
(Pauza)
Asi ne.


První struna na Habenově loutně praská, hraje dál, chuději. Sochy zahalené prostěradly vystupují ze stínů, zvuk sunoucího se kamene.


Kmín: Co tedy?


Haben: Dojít až...
(Pauza)
Dojít až tam, kde není vůbec nic.


Kmín: (Zamyšleně)
V té tmě ti hoří vlasy.


Haben: Jsem pořád posedlý barvami, hmatám po nich, rvu modrou z oblohy a červeň saju z vlastních žil. Ale co když už žádní lidé nejsou?


Kmín: Člověk je tvořen ze světla, barvy a masky. Barvy se liší a světlo vždycky někam ukazuje, ale směr to není. Jde o to, na co se zaměří a co ponechá ukryté ve tmě.


Druhá struna praská, hudba je zase o něco chudší. Sochy pod prostěradly se posouvají blíže ke středu, odsunují lucerny, které jim stojí v cestě, stíny na stěnách se mění.


Haben: Světlo a barva. Viděl jsem je. Lámou hlasy z okolí a tříští se jako sklo.


Ticho, Haben hraje na svou loutnu se čtyřmi strunami, Kmín si sedá do stínu vedle křesla, odhrne Habenovy vlasy, opírá se o křeslo a hladí svou krysu. Vlasy padají Habenovi po obou stranách do tváře a kolem loutny, dotýkají se země a stále jsou nejzářivějším bodem scény.


Haben: Nemůžu přestat...
(Pauza)
Nemůžu přestat malovat.


Kmín: Myslel jsem, že hraješ.


Haben: Chtěl bych si postavit dům.


Kmín: Dům z hudby...


Haben: Dům z obrazů.


Kmín: Chtěl jsi dojít někam, kde nic nezbylo.


Haben: Ne. Tam nikdy nic nebylo...a...
(Pauza)
Možná ani nejde o místo...


Třetí struna praská, sochy se stahují blíže do středu, Haben nepřestává hrát.


Kmín: Co budeš dělat ve svém domě z obrazů?


Haben: V noci si lehnu na zem do louže před ním a budu spát. Nakonec, nechci aby existoval. Nebo myslíš...
(Pauza)
Není vážně nakonec lepší dům z hudby?


Kmín: Je v tom rozdíl?


Haben: Velký.
(Ticho)
Hudba ti nikdy nedovolí být sám, ani abys byl smutný. Plakat se dá jedině do ticha.


Kmín: Tvůj domov je v obrazech.


Haben: Domov já nehledám.
(Ticho)
Domov je jako ten tvůj chrám z vody, vzpomínáš?


Kmín: Takže už věříš? Věříš v moře?


Haben: Ne. Já ho viděl.
(Pauza)
Kdysi dávno.
(Pauza)
Než se lidé proměnili ve stromy...
(Ticho)
Už tenkrát rostly na jeho březích. Byly to břízy. Příliv omýval jejich bledé nohy a rval z písku jejich kořeny. Chrámy tam nebyly. Létal jsem nad ním a můj stín ve vlnách podobal se andělu. A pak, za odlivu, se břízy hnaly na útes a tříštily se o kámen. Listí, co zůstalo plout na hladině, pak za klidných nocí vytvářelo mrtvým siluety křídel.


Čtvrtá struna praská, sochy se přibližují. Ticho, Haben hraje chudou melodii na dvě struny. Kmín vylézá ze stínu za křeslem, poslouchá, obchází sochy a prohlíží si je.


Kmín: Myslím, že bys měl malovat.
(Ticho)
Odrazy střech v loužích.
(Pauza)
Purpurové ohně planoucí na pobřeží.
(Pauza)
Modré orloje...


Haben: A můj dům?


Kmín: Dům z obrazů, vzpomínáš? Hudba člověka neopouští, jen obrazy pomíjejí. Chceš najít místo, kde nic není...?


Haben hraje dál, dlouho mlčí, sochy se přisouvají, praská pátá struna. Haben soustředěně vybrnkává jednoduchou melodii na jednu strunu.


Kmín: Víš... taky jsem ho viděl.
(Pauza)
Moře.
(Pauza)
Vonělo půdou a ticho na jeho břehu znělo jako hudba.
(Pauza)
Létat jsem neuměl.


Haben dlouho hraje a mlčí, Kmín ještě chvíli poslouchá a pak bez jediného slova odchází z jeviště. Haben nespouští pohled ze struny. Sochy se přisouvají tak, že obklopují jeho křeslo. Poslední struna praská. Ve stejnou chvíli všechna prostěradla padají ze soch na zem. Žádné sochy pod nimi nejsou, zůstávají jen prostěradla zářící z šera. Jen jedno prostěradlo odkrývá hmatatelný tvar. Naproti Habenovi cca krok od něj stojí vysoká bříza. Haben pomalu zvedá hlavu od bezstrunné loutny a pohlédne na strom, jako by se mu díval do tváře. Jeho vlasy padají přes opěrku křesla a jedna z luceren je zcela rozsvěcí.
Tma


Scéna 4


Ocitáme se na stejném místě jako ve Scéně 2. Ruina rozbořeného domu – rozpadlá zeď posetá bílými plátny (dvě chybí), temná díra po dveřích, jezírko uprostřed místnosti, ohořelý gauč a na něm Psice. Scéna je slabě osvětlena, večer. Po celé pobořené místnosti roste vysoká tráva, napůl zakrývá gauč i jezírko, stolek s konvicí a šálkem není skoro vidět. Psice spí na svém gauči, na sobě má stejné oblečení, jako předtím – růžové panenkovské šatičky s volánky a masku psa s dlouhým čenichem. Opět se v průběhu celé scény stmívá. Psice chvíli spí, pak temnou dírou po dveřích vchází Haben. Opět má na sobě to samé – bílou volnou košili, bílé kalhoty a je bos. Husté, sytě rezavé vlasy, sahající až po kolena má rozpuštěné a padají mu do tváře. V ruce svírá svou loutnu beze strun. Potichu vchází do domu, šustivě se brodí vysokou trávou a znepokojeně si prohlíží obrazy na zdech. Když dojde k poslednímu, který Psice pověsila ve Scéně 2, tlumeně vykřikne a s dunivou ránou upustí loutnu na zem. Psice se probouzí, sedá si, spouští bosé nohy do vysoké trávy. Haben se k ní otáčí, loutna zůstává ležet na zemi.


Haben: Tys...
(Pauza)
Tys tam byla...!


Psice: (Zvonivě se zasměje)
Takže jsi s ním mluvil?


Haben: Ne.
(Pauza)
Nevím.
(Pauza)
Možná...
(Ticho)
Co říká?


Psice: (Vstává z gauče a zvedá ze země Habenovu loutnu. Je rozbitá. Otáčí ji v rukou)
Mluví o domech, ale není to pravda. Jsou to lidé.


Haben: (Zmateně se rozhlíží po ruině zbořeného domu a prázdných plátnech na zdi.)
Už tolikrát jsem měl ruce od krve.


Psice: (Smutně)
Měl bys pokračovat.


Psice podává Habenovi jeho rozbitou loutnu, ten si ji smutně tiskne k hrudi.


Haben: Bolí to.


Psice: Tak víš, že nejsi sám.


Haben: (Křečovitě objímá svou mrtvou loutnu)
Je pryč.
(Pauza)
Dům z hudby...
(Pauza)
Hudba ti nedovolí být sám...


Psice: Nikdy neodejde, jen obrazy odcházejí. Ztrácejí se ve tmě...


Ticho. Haben si opět prohlíží poslední plátno na zdi, rozbitou loutnu v náručí, Psice se šustivě brodí trávou až ke stolku, kde nalévá do šálku čaj z konvice. Po chvíli se otočí na Habena.


Psice: Říkali, že hudbu ještě nikdo nikdy neviděl. Ti, kdo ji hledali, našli jen sníh na břehu moře. Ticho prý vonělo po soli a všichni byli smutní. Za horkých nocí ho příliv táhl na moře a on zůstával plout na hladině. Za rozbřesku se leskl jako ze skla.



Haben: (Otáčí se od plátna k psici, vlasy mu padají do tváře)
Myslím, že tehdy jsem viděl svůj osud.
(Ticho)
Zdálo se mi, že mě ze břehu pozorují vlčí oči, ale nebyla to pravda. Byl to pes a oko měl jen jedno. Čekal, až přiletím na břeh, když mokrýma tlapama rozrýval tóny, barvy a květiny zahrabané do písku.


Ticho


Psice: Plakal jsi?


Haben: Bolelo to!
(Ticho)
Krev měla takovou zvláštní barvu...


Psice: (Smutně kýve hlavou)


Haben: Jako světlo.
(Pauza)
Jako hrob, kde spí naděje.
(Opět začíná panikařit, objímá rozbitou loutnu)


Psice: (Bere ho za ramena a jemně ho otáčí tváří k sobě)


Haben: (Tiše, smutně)
Pak všechno zhaslo.
(Pauza)
Nebylo vidět vůbec nic.


Psice: Planou tam ohně.


Haben: Já je neviděl.


Psice: Maloval jsi je, podívej.
(Brodí se vysokou trávou až k jednomu prázdnému plátnu na stěně)
Vidíš?


Haben: (Na plátno se nedívá, mluví tiše a smutně)
Oheň jsem nikdy neviděl.
(Odstupuje od zdi až k jezírku, jeho hladina se matně leskne a je prázdná, bez odrazu. Haben odhrnuje vysokou trávu a jemně se dotýká hladiny)
Slyšel jsem, že prý je jako já.


Psice: Oheň?


Haben: Měsíc.


Psice: Ano?


Haben: Čeká na prázdném zbořeném nádraží na vlak, co nikdy nepřijede.


Psice: (Bere šálek s čajem ze stolku a pokládá ho do trávy blízko jezírka)
A kdyby přeci jen přijel?


Haben: Otřesy země by zčeřily hladinu louže v rozpraskaném betonu. Nemohl by zůstat. Nemohl by ho vidět.


Psice: (Povzdechne si)
Ani on s námi nezůstává.


Haben: S ním jsme sami úplně nejvíc.
(Opět se naklání k jezírku)
Nakonec, je to také obraz.


Psice: Není vždy takový. Někdo říká, že se rád schovává v pšeničném poli. Jeho klasy šumí ve větru a slunce je rozsvěcí jako svíčky. Tak to prý říká: pole svíček. Sedí u jejich kořenů a skrývá svůj svit v zemi. Vosk, co z nich teče se vpíjí do půdy a mísí se s jeho světlem. Ty svíčky nezhasínají, hoří navěky...


Haben: Dotýká se mé cesty.
(Ticho)
Vlastně už to tolik nebolí.


Haben se rozpláče, položí Psici loutnu do náručí a tmavým otvorem po dveřích utíká ven do noci. Obrys měsíce vchází na hladinu jezírka, světlo v ruině domku je slabé, skoro tma. Psice rychle věší rozbitou loutnu na jeden hřebík na stěně, ještě jedno místo zbývá. Obrys měsíce na hladině jezírka se zaostřuje, svítí jako jeho zářivý střed. Psice šustivě přichází vysokou trávou až k otvoru po dveřích a uhlazuje si panenkovské šatičky.


Psice: Vítejte opět v mé galerii, pane. Dnes jsme dostali nový obraz a myslím, že budete spokojen.


Scéna 5

Po celou dobu scény hraje píseň Dead can dance – Return of the She-king.
Ocitáme se na starém vrakovišti vlaků. Je večer, šero. Rudé světlo zapadajícího slunce sytě ozařuje zrezivělý vrak vagónu v popředí. Před ním sedí v prachu a spadaném listí na zemi Haben, na sobě má stále stejné oblečení a je bos. Jeho dlouhé vlasy mu padají do tváře, dotýkají se země a rudé slunce je zcela rozsvěcí. V ruce drží suchou větvičku a cosi si do prachu kreslí. V průběhu scény se opět stmívá. Haben chvíli kreslí, několikrát si obraz prohlédne a zase kreslí. V tom přichází na jeviště Kmín.



Kmín: (Několikrát Habena obejde a podívá se na obraz vyrytý do prachu)
Je neuvěřitelné, co všechno jsou lidé schopni udělat pro to, aby byli nešťastní.


Haben: (Prudce zvedne hlavu, jako by se vyděsil)
Lidé?


Kmín: Nejen oni.
(Ticho)
Jednou v neděli přivedli k nám do vrat slepého koně.


Haben: A stín rozpůlil cestu.
(Ticho)
Musel mít krásné oči.


Kmín: To měl.
(Zasněně si povzdechne)
Slunce v tu chvíli nemohlo být vzdálenější.


Haben se sklání ke svému obrazu, Kmín přichází blíž a pokleká do prachu k němu.


Kmín: Kdo je to?


Haben: Ale nikdo...


Kmín: Ne, myslím, že je to tvář.
(Obchází obraz z druhé strany a opět poklekne)
Je taková zvláštní... jako trny zamrzlé do ledu.


Haben: (Smutně sklání hlavu k zemi)
Myslím, že jsem koutkem oka zahlédl čas.


Kmín: To je on?


Haben: Ale ne. Jen lidé potřebují jména, protože nevědí, kdo jsou. Tedy, dokud se nezmění ve stromy.


Kmín: A moře?


Haben: Nevím.
(Ticho)
Nevím, kdo to je.
(Ticho)
Možná věčnost. Jeho nesmrtelnost zanechává stopy v kameni.
(Ticho)
Nebo třeba...

Pauza

Kmín: Neumíráme.


Haben: (Jemně a smutně se zasměje)
Tomu ty věříš?


Kmín: Znáš snad někoho, kdo zemřel?


Haben: Znám.


Kmín: (Smutně se usměje)
Neumíráme.


Haben kreslí dál. Kmín pomalu vstává a dlouze naslouchá. Několikrát zatřese hlavou a zase naslouchá.


Kmín: Slyšel jsem píseň.


Haben: Byla o moři?


Kmín: Ne, ale plály tam ohně. Z ruin obrovských kamenných domů vyrůstaly stromy. Vypínaly se až k obloze a trhaly staré ohořelé zdivo na kusy. Jejich kořeny prorůstaly zbytky omítky a zarývaly se do kamene jako dlouhé rozpraskané žíly.


Haben: (Zasněně)
Přál bych si to vidět.


Kmín: Já taky...


Haben: Přál bych si vidět oheň.


Kmín: Neříkej to nahlas!


Haben: Promiň!
(Ticho)
Ale vážně bych si to přál.
(Ticho)
Jaký je?


Kmín: Je šedý a za chladných větrných nocí se objevuje na pobřeží, kde rozrývá stopy vyšlapané do písku. Mnozí říkají, že je to cár rozervané lodní plachty, jiní, že je to krysí duch. Já ho viděl a připomíná spíše křídla zmrzačené můry.


Haben: A jeho tvář?


Kmín: Žádnou jsem neviděl.


Haben mlčí, neodpovídá, horlivě kreslí větvičkou do písku. Slunce už skoro zapadlo a jeviště je v šeru. Kmín přistupuje blíž, kleká si k zemi a škrtá sirkou.


Kmín: To jsi ty!


Haben: Myslím, že je to měsíc.


Kmín: Znám moc dobře tvou plátěnou zbroj.


Haben: (Odhazuje větvičku stranou a smutně skloní hlavu)
Někdy v noci, ve chvílích nejvyššího ticha slyším, jak ze mě vytéká krev...


Kmín: (Jemně)
Tvůj obraz je moc krásný.
(Pauza)
Tak hluboké oči jsem nikdy v životě neviděl.
(Pauza)
A žádná krev tu není.
(Pauza)
Vidíš?
(Pauza)
Ještě to bolí?


Haben: (Ztraceně, zamyšleně)
Ne.


Oba klečí ve tmě na zemi na vrakovišti vlaků. Silueta vagónu je proti tmavému modrému světlu černá. Kmín stále drží v ruce zapálenou sirku, která zářivě osvětluje hromádku listí na zemi před nimi. Haben do ní pomalu a jemně sáhne a vytáhne lidskou lebku, kterou si chvíli smutně prohlíží a pak si ji pevně přitiskne k hrudi. Silueta vraku hlasitě zaskřípe a její zrezivělé dveře spadnou do prachu na podlaze. Kmín úlekem upustí hořící sirku na zem, kde pomalu vyhasne.
Tma.


Scéna 6


Jeviště je opět slabě osvětleno. Večer. Ocitáme se ve stejné místnosti, kterou dosud obývala psice, místnost se však zdá obydlená a dům v pořádku. Na stropě visí dosud vypnutý lustr s jednou zastaralou žárovkou. Gauč, na kterém předtím spala, je špinavý, starý a prázdný. Stolek, z kterého nalévala čaj, stojí na svém místě. Tráva v místnosti není, podlahu pokrývají zašedlé parkety a uprostřed, na místě jezírka, stojí velká kovová mísa s vodou. Na zdech okolo, kde předtím visela čistá bílá plátna jsou skutečné obrazy – oheň na pobřeží, modrý maják, několik kmenů plujících ve vodě, hořící listí, koňské stopy v blátě. Na místě, kde visela Habenova rozbitá loutna visí malé polámané srnčí paroží.


Na jeviště pomalu vchází drobný hnědý psík s růžovým obojkem. Se značnými obtížemi za sebou táhne čistě vybělenou srnčí lebku. Dotáhne ji pod poslední hřebík na stěně, opře se o zeď a hlasitě zaštěká. Chvíli čenichá po místnosti a pak přistoupí k míse s vodou uprostřed a vzorně si sedne. V tu chvíli se rozsvítí lustr. Jeho světlo se odráží v kovové misce pod ním, psík se rozběhne okolo a hlasitě zaštěká. Do místnosti vchází obtloustlý plešatý muž ve špinavém oblečení.


Muž: Tak copak mi ta moje holčička dneska přinesla?


Muž několikrát otočí lebku v rukou a hodí na zem kus syrového masa. Psík se na něj ihned vrhne a svýma malýma zubama se snaží rozkousat velkou bílou kost, která trčí ven.


Muž: No teda, ty máš ale hlad. Přines mi ještě jednu a dostaneš další.


Pes zmateně nakloní hlavu a vyčítavě zakňučí.