Myšlenky exkřesťana 4.

Anotace: 3. kapitola - Aspekty odchodu z církve

Sbírka: Myšlenky exkřesťana

Aspekty odchodu z církve
První otázka, která by mohla přijít je, jestli se nevyplatí hledat alternativu v jiném sboru. Rozhodnutí je prostě na každém z nás, kdo církev potřebuje. Ať už to je člověk, co dal slib Bohu a nedokáže si představit duchovní život na vlastní pěst, nebo kdo vidí Boha tak mocného a velkého, který se nenechá omezovat ani vlastní církví, nebo jen chce nahlídnout do centra té záře, pod kterou si svůj obraz boha představuje, či se vrátí do rajské zahrady zapomnění a nevědomí, ze které ho musí had nějakým ovocem poznání vyhnat ven. Je to jen na každém z nás. Ale vzhledem k tomu, že v samotných křesťanských sborech na odchod nikoho aktivně nepřipravují, tak takové rozhodnutí je krokem k dospělosti.
V církvi jsou 3 druhy lidí, první, kteří atmosféru církve přijímají (získávají novou identitu a to jen kvůli tomu, že jejich vlastní identita je příliš slabá), lidé, kteří se atmosféře aktivně brání (rebelové s dostatečně svébytnou vlastní identitou), a lidé, kteří se vlivu brání tím, že nic necítí (jsou těla bez duše, neboli „ztrácejí svoji duši“). Vlivem, který církev v rámci svého společenství má, infikuje své členy a vštěpuje jim svůj systém hodnot. Kdo tedy z církve po nějaké době odchází, tak je tedy stále psychicky infikován (pojmem psychická infikace se vysvětlovalo to, proč Německo uznávalo politiku Hitlera až do stavu, kdy to bylo Německu osudné). Infikace bude stále působit i několik měsíců či let, budou se vracet vzpomínky na to období, budou se porovnávat aktuální postoje s postoji tehdy v církvi a bude se vtírat myšlenka se vrátit, ale najednou to nepůjde. Je to něco podobného, jako návrat do ráje, ale pošetilost je tomuto přeludu podlehnout a do toho ráje se opět vrátit.
Já byl ten první typ, ale stával jsem se oním rebelem a jako takový jsem byl postaven před jasné rozhodnutí a rozhodnutí bylo pokračovat v tom, co jsem získal, ale už mimo církev.

Aspekty odchodu z církve - Různé vlny
Co je to vlna, toto přirovnání používali často hippies a znamená to, že někdo je naladěn na jistou úroveň vnímání a tím je takzvaně na vlně. A kdo není naladěn stejně, je mimo vlnu, je na jiné vlně. Vzájemně to ale vede v rámci společenství k disharmonii. Pak ale záleží na tom, jestli se někdo přeladí, nebo jestli bude jeho vlna respektována. Velmi nepříjemný případ nastává, kdy jednotlivec v rámci církve je na jiné vlně než celá církev. K přeladění dochází, když si někdo vyloží Bibli po svém, nebo Bibli pro naladění své vlny nepoužije vůbec. Dochází ke sporu, který se dřív nebo později začne řešit, a po vzoru charismatické církve se začne řešit radikálně. Setkal jsem se s případem, kdy jedna má kamarádka odešla z církve kvůli tomu, že společenství nerespektovalo její soukromí, nerespektovalo její potřebu být sama se sebou, nerespektovalo její potřebu si najít vlastní cestu křesťanským životem. Společenství neuznávalo její okolí, ve kterém žila, a naopak se jí snažilo vštěpit jemu vlastní představu o okolí, která jí ale byla cizí. Toto hulvátství a popírání osobních zkušeností bylo rozhodujícím krokem k jejímu odchodu z církve.
Moje zkušenost byla podobná, kdy můj sociálně laděný přístup ke společnosti se neshodoval s ideou, kterou mělo vedení církve. Přitom jsem doufal, že můj názor bude podklad k diskuzi, nicméně nebyl. Nakonec jsem to byl já, kdo nesouhlasil, a tedy jsem to byl já, na koho bylo vidět. Moje vlna uznávala i jiné názory, které jsem v té době četl, ale k čemu to bylo, když církev byla zajedno s pastorem, který byl orientovaný jinak (pravicově). Nešlo o tom moc mluvit, protože směr byl daný a alternativní názory byly v tomto smyslu nezvyklé. Církev mě jako společenství lidí přestala naplňovat.
Různé vlny poslouží i jako malý experiment, kdy je možné zažít společenství jako primitivní nestvůru tvořenou jednotlivými členy, která si chrání svůj život prezentovaný svými názory. Podotýkám, že toto není jen fenomén církve, to je fenomén všech společenství, která pozbyla svoji životní energii, ať už se jedná o bankovní instituci, firmu, stát nebo třeba rodinu. Kámen úrazu je vždy: jiný názor. Je to jedna z indicií konce – struktury se stávají pověstnými žábami na pramenu nepřímo ničí život, díky kterému vznikly.

Aspekty odchodu z církve: Hřích-svatost
Otázka hříchu a svatosti se táhne křesťanstvím od svého počátku. Těžko se chápe dualita svatého hříchu – typicky, jak jsem v úvodu uvedl, fenomén podobenství o pramenu s dvojí vodou. Nicméně otázka, jestli byl Jidáš zachráněn nebo zavržen není vysvětlena, i já si nekladu za cíl na tuto otázku odpovědět, protože na ní nebylo s to odpovědět řada učenců v průběhu dvou tisíc let. Ti, kteří se ale pokusili odpovědět a našli jisté způsoby, jak se daným podobenstvím vypořádat, přešly do církevní ilegality a v průběhu staletí byli zapomenuti a jejich díla byla inkvizicí úspěšně ničena.
Hřích je nějaký skutek, nebo rozpoložení mysli, které v souladu s Biblí nebo v souladu se svědomím či na základě zjevení ducha naplní nějaká kritéria. Ježíš dokonce povýšil hříšné smýšlení za hřích samotný. Na druhou stranu je svatost zase rozpoložení mysli, které je v souladu s Biblí, se svědomím a se zjevením Ducha a to se prezentuje svatými skutky. Církví byl ale vymezen názor, že mezi hříchem a svatostí je jasná hranice. Já zastávám názor (a co jsem se dočetl, tak nejsem sám), že ta hranice zase tak jasná není – že svět, ať si to přejeme jakkoliv, není černobílý, není ani šedý – je prostě barevný.
Jako příklad si vezmu chování označené jako: beata culpa (požehnaná vina). O typických případech požehnané viny je možné se dočíst v drtivé většině evropských pohádek. Příklad je třeba otevření zapovězené komnaty, očividné porušení zákazu, které rozpoutá běh událostí, které vedou k napravení původního stavu. Odmítnutí se vydat cizímu králi nebo čaroději, který uvalí na nějaké království kletbu a to království v podstatě umrtví, což zase dá do pohybu běh událostí, které dají povstat hrdinovi, a ten agresora porazí, čímž život vrátí zase do původního stavu, ale kvalitnějšího. Očividně se jedná o rozhodnutí, které z krátkodobého hlediska je pohroma, ale z dlouhodobého hlediska je požehnáním. Taky se tomu říká dobro schované ve zlu. Druhá stránka je zlo schované v dobru. Pohádky mají taky své typické zápletky: příchod macechy do neúplné rodiny, která začne cíleně ničit život otcových dětí. Otec potřebuje, úplnou rodinu, proto pojme v dobrém úmyslu ženu, ale místo rozkvětu macecha začne ničit rodinný život. Dále zápletka provdání královské dcery na králův ledabyle pronesený příkaz: „Dám tě prvnímu žebráku, který půjde kolem!“ A nastává problém, jestli král, ačkoliv dal své slovo, které nemůže změnit, by mohl svůj příkaz porušit za cenu, že přestane být králem, proto se tedy „správně“ rozhodne a dceru provdá. Pak se takový žebrák ukáže být samotným ďáblem, zlým čarodějem, co má jediný cíl: ponížit a cíleně zničit život královy dcery. To je zlo schované v dobrém úmyslu. Ve světle takových příkladů je tedy hranice mezi hříchem a svatostí zřejmá jen v krátkodobém horizontu, ale pak je tedy nemoudré přijímat omezení a rozhodnutí plynoucí z hříšného skutku a to: prokletí (oddělení od Boha).
Takže najednou máme hřích a hřích, jeden hřích je zřejmý a druhý hřích zřejmý není – naopak je schován v dobrém úmyslu – svatým rozpoložením mysli. Kde je tedy hranice mezi zlem a zlem schovaném v dobru? Řešení z mého pohledu je tento černobílý pohled na svět jednou provždy opustit.
Všiml jsem si, že aktivní křesťané mají většinou panický strach z anarchie (žel v tom mylně vidí hulvátský individualismus), což je ale stav, který zde popisuji, ale co je potom ta svoboda, a co je tedy otroctví? Být svobodný v Bohu, to je zajímavý fenomén, který je způsoben podle mě jednou věcí – křesťan z Bible a charakteru Boha ví, jaké má dané rozhodnutí následky a podle toho se může dopředu rozhodovat, jestli to, či ono učiní. To mu dává právem hrdý pocit svobody. Nicméně je třeba říci, že toto má i druhou stránku věci – to samé může mít i nekřesťan. Ve fenoménu beata culpa je poznání též, nicméně největší podíl má vlastní zodpovědnost, osobní svědomí, cit a intuice, protože nekřesťan už nemá ten laciný přístup k pokání, protože opět žije sám za sebe. V tom se anarchie nejvíce podobá tomuto zodpovědnému přístupu k životu – kde absence objektivního řádu (Bohu se to libí/nelíbí) dává více volnosti si život uspořádat, jak je potřeba – na rozdíl od křesťanského pojetí svobody. Stačí jen opustit dělení světa podle kritérií hřích - svatost. V tom mi odchod z církve pomohl nejvíc.
Samozřejmě je třeba se tento způsob života ve svobodě bez nějaké autority naučit. Sklouznout k autoritě je tak jednoduché a též je to výrazem duchovní lenosti a odhozením své osobní zodpovědnosti. Chápu ale to, že pokud má někdo ve fázi svého života problém přijmout svoji svobodu, a křesťanství nebo jiný směr nabízí alternativu a jistotu (takový otcovský dohled), pak by ji měl člověk přijmout, dokud se neposílí natolik, že ji už potřebovat nebude.

Aspekty odchodu z církve - Umrtvování těla
„Milujte bližního svého, jako sebe sama.“ Tento výrok je poměrně známý a často reprodukovaný, nicméně zažil jsem, že jsme spolu s ostatními vyznávali: milujte bližního svého víc než sebe sama. Pokud pominu ten fakt, že Bible něco takového ani neříká, což by mohlo být jako dostačující symptom pomýlení, pak se můžu věnovat tomu, o co v životě křesťana s požehnáním církve šlo nejvíc: umrtvování těla za účelem rozvinutí extrovertního rozvoje.
Podle mě křesťan nemůže vědět, co to znamená ta druhá část výroku: milovat sebe sama. Protože pokud by to věděl, tak by nepotřeboval společenství církve, byl by sám se sebou spokojený – miloval by sám sebe (tento stav prosím nezaměňovat s primitivním egoismem). Věděl by, že už není ve vědomí sám, protože když je vědomí oslabené, zvláště když něčemu nerozumí, tělo mu poskytne indicie, které ho upozorní na to, na co nemyslel: ať už jej zavede na místo, kde mu to někdo řekne, nebo v běžné konverzaci, četbě jej osloví nějaká věta, která předurčí, kam se vlastně jeho vědomí řítí. Možností je hodně. A když tedy poznání přichází skrz tělo, pak tedy má být jedinec právem překvapen, co všechno jeho tělo dovede, a přirozeně by měl být do něj (tj. sebe) právem zamilován. Pak už milování bližního svého, jako sebe sama má smysl tak, jak je, a to vyznání, jak jsem dělával, pak mělo stejný smysl, jako amputace hlavy, což v té psychické rovině opravdu amputací bylo – byl jsem jen okřídlenou hlavou bez těla – tedy umrtven.

Další věc je ta, že jsem se v Bibli dočetl, že tělo svádí ke hříchu, zvláštní je, že Bůh o svém stvoření prohlásil, že je to velmi dobré a tečka (žádná klauzule a výtka na adresu Adama nebyla). Pokusím se podat další pohled. Můžeme své tělo brát jako nástroj poznání? Pokud si navíc uvědomíme, tak jsou dva základní způsoby poznávání, buď racionální poznání studiem informací, nebo poznávání prožitkem. Typické poznávání prožitkem je láska nebo manželství. Tyto přístupy poznání jsou ekvivalentní, pokud ovšem nechceme stranit jednostranným způsobům popisu světa. Samo sebou je mi to jedno, jestli někdo vidí v racionalitě vrchol veškerého poznání, já jsem jednostranný postoj z toho důvodu opustil, protože je škodlivý pro život – alespoň, co jsem zažil.
Člověk odcházející z církve může mít jistotu, že jeho tělesné instinkty jsou a byly umrtvované (naštěstí nejsou úplně mrtvé, protože přece jen odešel). Jednak tím, že Bůh je chválen na základě racionálně zpracovaných a racionálně vysvětlených duchovních faktů a přístup k Bohu, ať je nebo byl prožíván jakkoliv, je nakonec sevřen v mantinelech aktuálního výkladu Bible a nadále prožíván v daných hranicích. Zde vidím přínos charismatických církví, které se alespoň křtem Duchem svatým vědomě/nevědomě učili cítit jiné – tělesné aspekty duchovního života. I když si nejsem jist, jak moc dobře umí s Duchem svatým (spolu)pracovat.
Nejdůležitějším bodem, jak se nejen vyrovnat s odchodem z církve je zpětné obnovení instinktů - oživení těla. Protože v těžké době jako je ta po odchodu z církve, je člověk na instinkt víceméně odkázán, protože prochází neznámou oblastí života – čím víc byl na církvi jako společenství závislý, tím je ta rána (a tedy propad) hlubší.