Návštěvnost
O víře
O víře
Anotace: Události posledních týdnů, kdy několik mých známých mělo vážné zdravotní problémy (ve dvou případech...
Řekl bych, že je to až obsese, ale budiž. Všichni tito lidé však v něco věří a to často poměrně silně. Zajímavé pro mne bylo zjištění, že ve chvílích vážných zdravotních problémů se všichni tito lidé bez výjimky začali modlit k Bohu. Podstatné ovšem je, že najednou všechny teorie, pozitivní myšlení
a životní filosofie byly na nic. Jedna z oněch žen vypadala zoufale, neboť k čemu je snaha o vnitřní klid, když skoro ležíte na smrtelné posteli? Upřímně, moc vám to nepomůže.
Z vlastní zkušenosti mohu říct následující. Prošel jsem ateismem a poté jsem se dostal k buddhismu a následně zvláštní směsi všeho možného, co jen připomínalo něco duchovního, ale smysl a štěstí jsem v tom nenalezl, přestože jsem chtěl a snažil se. Všechny filosofie a nauky jsou na první pohled fajn – harmonie, štěstí, vnitřní soulad. Když však dojde na lámání chleba, jsou k ničemu. Najednou jste na všechno sami…
Znovu se vrátím oslím můstkem k tomu, že všichni z těch nemocných anebo blízcí nemocných se v kritické chvíli začali modlit k Bohu. Je možné začít se přirozeně k Někomu modlit, kdyby taková touha nebyla kdesi hluboko v nás? Když se mi nedostává kyslíku, přirozeně lapám po dechu. Je to instinkt. Když mám problémy a hrozí smrt nebo vážné zdravotní problémy, většina se začne modlit k Bohu. Není to také přirozený instinkt?
Za sebe musím říct, že po dlouhé duchovní cestě jsem zakotvil u křesťanství a jsem v něm už přes deset let. A nehodlám měnit. Zpočátku jsem s tím bojoval, ale neodolatelně mne to táhlo tímto směrem. Přes všechno klopýtání a nejistoty jsem zakotvil v tomto přístavu. Proč? Protože právě křesťanství a vlastně osoba Ježíše Krista dávají jasné odpovědi na nejdůležitější otázky lidského života. Je Bůh anebo není? Co je to smrt? Končí život smrtí nebo máme naději na nějaké pokračování? Proč člověk trpí? Jaký je smysl nemoci a smrti?
Myslím, že každý si někdy musel nutně položit tyto otázky, a pokud ne, tak je to velmi smutné. Zkuste si je sami položit i vy a hledejte odpovědi. Za sebe doporučím Evangelium (v překladu Radostná zvěst) neboli Nový Zákon. Najdete tady odpovědi na mnoho svých otázek. Já jsem je tam našel.
Komentáře (7)
Komentujících (4)
Doporučit
TiskŠpaldiiiiiiiiiiiiiiiii:-)) To je nádhernéé:)
To je zářivýýýýýýýýý:-))
30.11.2017 13:14:30 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
Lépe už to Stvořitel nemohl udělat, a to, že poslal Ježíše v lidské podobě na Zem, kde nám jasně ukazuje co je na světě nejdůležitější.Víte co to je?Láska.
Dovedete si představit, jaké by to bylo krásné, kdyby se ve vaší práci změnili někteří pyšní, arogantní, někdy až zlí spoluzaměstnanci v laskavé a fajn lidi?To by byla Paráda, co?Takže, na prvním místě jak učí Ježíš Je Láska.
30.11.2017 12:59:25 | Jeněcovevzduchukrásného
Milý Honzi, tos řekl nádherně...:) :-) Myslím,že Špaldík bude mít radost:)
30.11.2017 13:56:09 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
:-)
01.12.2017 15:16:09 | Jeněcovevzduchukrásného
Díky za komentář :-)
Zastavím se jen u jedné věci. U té agitace. Když někdo propaguje buddhismus nebo New Age, je to v pořádku. V práci se neustále setkávám s tím, jak někdo mluví o kartářkách nebo věštění či horoskopech. V životě jsem neslyšel, že by někdo řekl, že je to agitace.
Jakmile někdo řekne Ježíš Kristus nebo Bible, ójej, to je hned oheň na střeše. To je agitace, hustění do druhého člověka, někdy i snad agrese...Tomu jsem do nynějška neporozuměl. Proč?
Že někomu řeknu, že mě tohle naplňuje a dalo mi to smysl života, to přece není nic špatného. Někoho naplňuje fitness styl života, jiného práce a někoho prostě křesťanství. Já na tom žádnou agitaci nevidím, člověk se jen dělí o to, co naplňuje jeho život. A upřímně - na slovo agitace jsem už hooodně alergický :-)
08.04.2017 19:00:27 | Špalda
Taky si říkám, proč že svět kartářky atd přijímá a Ježíše nechce znát...
30.11.2017 13:58:39 | ROSA ŽIVOTA ZRAKEM VNITŘNÍM OSVÍCENA
No až na ten agitační konec to je pěkná úvaha. Předpokládám, že ta evangelia jsou poslední literární novinky z Nag Hammadí: např. evangelium podle Jidáše, nebo evangelium podle Marie :-D
Takhle, pokud přijde anděl smrti (v judaistické tradici Gabriel) na návštěvu, pak opravdu se s člověkem stane to, co bych přirovnal k tvrzení: „vše, oč si člověk řekl slovy, si smrt vezme.“ Jenom jen tak, že vážila tu cestu za člověkem. No a co zbyde, je ta hodnota, kterou si člověk bere s sebou – řekněme hodnota duše.
Není to nic jednoduchého, člověk je dost zaskočen (dokonce se předepisují i antidepresiva). Tak si člověk uvědomí svou konečnost a své omezení. „Já“ naopak propadá do paniky, protože nebylo s takovým stavem bytí ještě konfrontováno. Zpravidla pak je nějaké období, kdy se má člověk čas s tím srovnat. Tedy mi to přijde ze strany smrti docela férové, že ti lidi dostali šanci se s aktuálním směrováním života vyrovnat. Takže tu máme nějaký přirozený životní proces a konkrétně nějaká životní zkouška.
Zdůvodnění, odkud se bere ta touha modlení se k bohu - jako instinkt, není přesvědčivé. Co když to byla jedna z těch 5 fází umírání dle modelu Kübler-Rossové? Nebo naopak, co když to ukazuje na samoregulační pokus já, aby se nerozpadlo? V Evropě tu je jistá tradice nazývat bod nejvyšších ideí slovem bůh, a nějakým způsobem s ním komunikovat. (Z úvahy není zřejmé, zdali ti lidé vyznávali své hříchy, či jen smlouvali s neznámou autoritou.) Nicméně udělal by to Eskymák? Udělal by to japonský samurai? Nebo konžský válečník? Či australský Aboriginec? (Uvažuji jen ty nepokřtěné.) Víme, že by se všichni instinktivně nadechli, ale že by se instinktivně modlili k jednomu bohu, tomu moc nevěřím…
To, že to modlení k bohu není tak automatický mě potvrdili v Litoměřickém hospicu, kde obecně nejnamáhavější klientelou jsou právě křesťané (pokud se tam dostanou), kteří najednou, „když už to mají za pár“ začnou pochybovat („jak mi to mohl udělat?“, „trestá mě za hřích, o kterém nevím?“, „Za co?“) a upadat do depresí. No a pak nastává práce sester, které v rámci rychlokurzu sebepřijetí toho člověka nezávisle na víře či doktríně uklidní, aby mohl zesnout v klidu a pokud možno s úsměvem. Tedy, na to, aby člověk mohl smířen se smrtí zemřít, je potřeba jisté mentální přípravy. Je celkem jedno, jestli ji poskytne církev, ašrám či džungle – člověk i v té poslední chvíli je v tom pouze a jen sám za sebe.
04.04.2017 18:49:41 | dead-head