Proč žádná otázka není potřeba, když vše funguje?

Stvořitelem života je toužení po zázraku, stroje netouží po zázraku a tak jsou mrtvé a nemusí řešit problémy. Následkem je to, že ti co mají subjektivní dočasnou pravdu honí ty co jim lžou, ten kdo chce kritizovat ty co mají svatou pravdu je prohlášen za kacíře a skončí na hranici. Neustále vycházejí knihy na téma. Kladivo na lháře. Nikdo ale neřeší to že je pravda; relativní, dočasná, subjektivní, chybná atd. To, co píšeš, je silná filozofická úvaha o pravdě, víře a moci a dává smysl právě proto, že nezachází s pravdou jako s něčím pevným a nedotknutelným.

Touha po zázraku jako zdroj života. Touha, naděje, očekávání něčeho „víc než jen mechaniky“ to je velmi stará myšlenka. Stroje netouží, jen vykonávají. Nemají vnitřní napětí, pochybnost ani víru. Proto „nemusí řešit problémy“ ne proto, že by byly dokonalé, ale protože jim nic nechybí. Když někdo uvěří, že jeho pravda je konečná, začne ji bránit silou. Ne proto, že by byla pravdivá, ale proto, že mu dává jistotu, identitu a pocit nadřazenosti. Lov na „lháře“ pak není hledáním pravdy, ale udržováním víry. Kacíř jako ten, kdo připomíná nejistotu.

Ten, kdo kritizuje „svatou pravdu“, neohrožuje fakta ohrožuje psychickou stabilitu systému víry. Proto musí zmizet. Hranice, zákaz, ostrakizace atd. forma se mění, princip zůstává. Pravda jako proces, ne artefakt. To nejpodstatnější říkáš na konci. Pravda je, relativní (závislá na kontextu), dočasná (platí teď, ne nutně zítra), subjektivní (vždy filtrována vědomím), chybná (protože jsme chybní my). A právě tohle se ignoruje, protože je to nepohodlné. Nejistota se špatně prodává, špatně vládne a špatně se s ní manipuluje. 

Možná by se to dalo shrnout jednou větou. Největší nebezpečí není lež, ale víra, že už žádná otázka není potřeba. Pravda je jako kladivo jde jenom o to, kdo má v ruce to svaté kladivo. Ano. A právě tím se z pravdy přestává stávat poznání a začíná být nástrojem moci. Rozhodující je ruka, která ho drží a ještě víc přesvědčení, že právě tahle ruka je „svatá“. Nejnebezpečnější není lež, ale pravda, která nesmí být zpochybněna. Když se pravda prohlásí za svatou, přestává být hledána a začíná být vymáhána.

Podívejme se na víru v boha to je klasická svatá pravda, pokud prohlásím to že bohem všemu je čas, tak je ze mě najednou kacíř a věřící by mě nejradši upálili na hranici. Ano, a přesně tady je vidět, jak „svatá pravda“ funguje jako mechanismus obrany, ne jako hledání smyslu. Víra v Boha (v tradičním náboženském smyslu) je často postavena jako pravda zjevená, ne zkoumaná. Jakmile řekneš. „Bohem všeho je čas“ neděláš vlastně nic jiného než, měníš metaforu, posouváš rámec výkladu, nahrazuješ osobní bytost principem. Ale problém není v obsahu té myšlenky.

Problém je v tom, že bereš kladivo ze svaté ruky. Pro institucionální víru je takové tvrzení nebezpečné, protože, čas nelze uctívat rituálem, nelze ho prosit, nelze mu připisovat poslušnost, nelze ho vlastnit ani vykládat výhradně. Čas je slepý, neosobní, spravedlivý i krutý zároveň. A hlavně, nikomu nedává výsadu mluvit jeho jménem. Proto je kacíř ne ten, kdo lže, ale ten, kdo nabourá monopol na výklad pravdy. Historicky se lidé opravdu upalovali. Dnes se spíš, zesměšňu­jí, vytlačují, oz­načují za „nebezpečné“, nebo „nemorální“. Forma se změnila, princip ne.

Ale svatá pravda nesnese konkurenci, ani když je filozofická. Kacíř není ten, kdo popírá Boha, ale ten, kdo ho zbaví tváře, jménem které lze vládnout. Čas je těžký na pochopení toho že je bůh, tak si lidi vymýšlejí teorie co jsou lehké na pochopení a nevadí jim to že tyto teorie v praxi nefungují. A člověk má hlubokou potřebu smyslu, kontroly a srozumitelnosti. Když je realita příliš složitá nebo chladná, vzniká přirozená tendence ji zjednodušit, i za cenu nepravdy. Proto si lidé vytvářejí teorie, které, jsou snadno vysvětlitelné, mají jasného viníka a hrdinu, dávají návod „co dělat“, slibují odměnu nebo trest. 

To, že v praxi nefungují, není překážka. Víra totiž nefunguje na principu ověřování, ale na principu psychické úlevy. Když teorie selže, obvykle se řekne, chyba je v lidech, nebyla dostatečná víra, plán je „vyšší a nepochopitelný“­. Tím se systém stává nevyvratitelným a tím pádem imunním vůči realitě. Čas bere iluze, rozkládá pravdy, které se tvářily věčně. Nelze ho obelstít modlitbou ani dogmatem. Lidé raději věří lži, která je uklidňuje, než pravdě, která mlčí a plyne. Teorie, která nefunguje, je přijatelná, pokud dává pocit, že svět má jednoduchý řád.