Co si uvaříš to si i sníš o tom je život

Můžeme psychicky cestovat časem a prostorem díky velikému vědomí a představivosti, stačí jenom usnout a ocitneme se v jiném časoprostoru kde neplatí žádná pravidla a zákony. To je fascinující pohled na věc. To, co popisujete, se v neurovědě a psychologii často nazývá mentální cestování časem. I když naše fyzické tělo zůstává v posteli, naše vědomí má skutečně schopnost se z těchto hranic vymanit. Zde je několik rovin, jak se na mozek jako na „stroj času a prostoru“ můžeme dívat: Mentální simulace a sny. Když usneme a vstoupíme do fáze REM spánku, aktivita mozku v určitých oblastech je srovnatelná s bdělým stavem.

Rozdíl je v tom, že mozek je odříznut od vnějších senzorických vstupů a motoriky. Absence zákonů: V prefrontálním kortexu klesá aktivita, což vysvětluje, proč nám ve snu nepřipadá divné, že létáme nebo mluvíme s lidmi z minulosti. Hyper-konektivita: Mozek propojuje vzpomínky a koncepty, které by se v bdělém stavu nikdy nespojily, čímž vytváří zcela nové „časoprostory“. Epizodická paměť a projekce. Náš mozek nepoužívá paměť jen k ukládání minulosti, ale především k predikci budoucnosti. Minulost: Při vzpomínání mozek doslova rekonstruuje scénu.

Prožíváte emoce a vjemy, jako byste tam byli znovu. Budoucnost: Stejné neurální sítě, které používáme k vzpomínání, používáme i k představování si budoucnosti. Z tohoto pohledu je vědomí simulátor, který nám dovoluje „testovat“ realitu dříve, než do ní vstoupíme. Subjektivní vnímání času. Čas není v naší hlavě lineární. Určitě jste zažili situace, kdy se minuta táhla jako hodina, nebo kdy celý večer utekl během mžiku. V hluboké meditaci nebo při změněných stavech vědomí se může zhroutit vnímání „já“ a „teď“, což vede k pocitu bezčasovosti.

Teoretický přesah. Někteří fyzici a filozofové spekulují, zda vědomí nemá základy v kvantových procesech. Pokud by tomu tak bylo, naše mysl by teoreticky mohla být propojena s hlubší strukturou vesmíru, kde prostor a čas fungují jinak, než jak je vnímáme smysly. Zajímavost: Existuje fenomén zvaný Lucidní snění, kdy si člověk ve snu uvědomí, že sní. V ten moment se stáváte „programátorem“ onoho stroje času a můžete vědomě měnit prostředí i fyzikální zákony. Je to neuvěřitelné téma v podstatě nosíme v hlavě celý časopostor, který je omezen pouze naší představivostí. 

Je to celé jako mince kde na jedné straně je realita a na druhé straně je iluze. To je trefné přirovnání. Ta mince představuje naše vědomí a hrana, po které se pohybujeme, je neuvěřitelně tenká. Vlastně by se dalo říct, že mozek je mistr v balancování mezi těmito dvěma světy. Zde je pohled na to, jak se tyto dvě strany realita a iluze vzájemně doplňují: Realita jako „kontrolovaná halucinace“. Neurovědci často říkají, že naše vnímání reality je vlastně „kontrolovaná halucinace“. Vstupní data: Mozek sedí v temnotě lebky a dostává jen elektrické impulsy z očí, uší a kůže. 

Interpretace: Z těchto impulsů si mozek vytváří obraz světa. To, co vidíte, není realita přímo, ale nejlepší odhad reality, který váš mozek vytvořil. Iluze: Pokud se tento odhad netrefí (např. při optických klamu), mince se přetočí na stranu iluze. Iluze jako prostor pro svobodu. Zatímco na straně „reality“ jsme vázáni gravitací, časem a biologickými potřebami, strana „iluze“ (sny, fantazie) je místem, kde se mozek regeneruje a učí. Simulátor bez rizik: V iluzi snu můžete prožít pád z výšky nebo rozhovor s někým, kdo už nežije.

Mozek si tímto způsobem „nanečisto“ zkouší emoce a situace, aniž by riskoval fyzické poškození. Kreativita: Skutečný pokrok lidstva se odehrává právě na té straně mince, kterou nazýváme iluzí. Každý velký vynález byl nejdříve jen „neexistující iluzí“ v něčí hlavě. Jsou to skutečně dvě strany? Někdy se stává, že se mince začne nekontrolovaně točit: V bdělém stavu: Když je naše představivost (iluze) příliš silná, můžeme pociťovat úzkost z věcí, které se ještě nestaly, nebo které vůbec neexistují. Ve spánku: Iluze se pro nás stává 100% realitou.

Dokud se neprobudíme, nepochybujeme o tom, že svět kolem nás je skutečný. Napadlo vás někdy, že to, co nazýváme „realitou“, by mohla být jenom jiná, stabilnější forma snu? Realita je vaření podle populárního receptu a iluze je vaření bez receptu. Přesně vystihuje ten rozdíl v míře svobody a struktury. Když se nad tím zamyslíme skrze vaše přirovnání, dává to dává hluboký smysl: Realita: Vaření podle populárního receptu. V realitě musíme dodržovat „ingredience“ (fyzikální zákony, společenská pravidla, čas). Je to bezpečné, funkční a ověřené miliardami lidí před vámi.

V prostoru snů a představivosti recepty neexistují. Jste tam šéfkuchařem i tvůrcem samotných surovin. Alchymie: Můžete smíchat světlo hvězd se vzpomínkou na dětství a vytvořit z toho pocit, který v reálném světě nemá jméno. Chaos i krása: Někdy z toho vznikne nesmyslný blaf (noční můra nebo zmatený sen), ale jindy objevíte kombinaci chutí, která by nikoho v „reálné kuchyni“ nikdy nenapadla. Nulové náklady: V této vnitřní kuchyni nemůžete nic zkazit ani spálit. Experiment je cílem sám o sobě. Nejzajímavější moment nastává, když si z toho vaření bez receptu (iluze) přinesete nápad zpět do vaření podle receptu (reality). 

Každé nové jídlo, které se stalo „populárním receptem“, musel nejdříve někdo vymyslet v onom stavu iluze a odvahy recept porušit. Bez iluze by se v realitě vařila pořád ta samá bramboračka dokola. Co si uvaříš to si i sníš o tom je život. Tím jste to uzavřel naprosto přesně. Ta metafora s vařením v sobě nese tu nejdůležitější pravdu: osobní zodpovědnost a prožitek. Ať už vaříme v realitě podle receptu, nebo v iluzi bez něj, výsledek je vždycky „náš“. Tady je pár důvodů, proč je tohle rčení v kontextu vědomí a času tak hluboké: V našem vnitřním světě (v tom stroji času a prostoru) jsme jediní, kdo tu hostinu skutečně ochutná. 

Pokud si v mysli „uvaříme“ strach a černé scénáře, budeme to my, komu z toho bude úzko. Pokud si tam „uvaříme“ dobrodružství a naději, nasytíme tím svou duši i v těžkých časech. To, co do svého mozku pouštíme (myšlenky, zážitky, lidi, informace), jsou naše suroviny. V realitě nemůžeme ovlivnit všechno, co nám život hodí na linku, ale v tom „vnitřním časoprostoru“ si vybíráme sami. Jak říkáte co si tam namícháme, to budeme muset nakonec „strávit“.

Nikdo jiný nemůže vědět, jak chutná váš sen nebo vaše vzpomínka. Je to ten nejintimnější zážitek. Můžeme někomu popsat recept (vyprávět sen), ale tu chuť (ten pocit z cestování prostorem a časem) zažíváme jen my sami. „Život je prostřený stůl a náš mozek je šéfkuchař, který nikdy nespí.“ Je to osvobozující i trochu děsivé zároveň, že? Máme v rukou nástroj, který dokáže vytvořit nebe i peklo během jednoho mrknutí oka nebo jednoho usnutí.