Den 1

19. 1., Auckland, Nový Zéland
Konečně přistáváme. Nový Zéland patří k zemím, kde mají na letištích speciální kontrolu, takzvanou biosecurity. Aby se zabránilo zavlečení nepůvodních organismů, důsledně kontrolují veškerý organický materiál, který cestující přivážejí. Velmi rychle jsem ale zjistila, že tahle kontrola má jednu nečekaně milou výhodu, u vchodu vás přivítá roztomilý bíglík, který vás očichá, než vás pustí dál. Díky tomu každý do země vstupuje s úsměvem a trochu pookřálým srdcem.

Venku lije jako z konve. Hned na letišti naskakuju do expresního autobusu do centra a začínám si zvědavě prohlížet okolí. Jako vystudovaného biologa a geografa mě vždycky fascinoval vzhled krajiny, zvířata a rostliny, které jsou pro dané místo typické. U ostrovů to platí dvojnásob, často se tam vyskytne něco, co jinde na světě nenajdete. Endemité.

Zéland je šíleně zelený. Tolik odstínů a tónů zelené na jednom místě jsem snad nikdy neviděla. Přiznám se, že jsem o Zélandu předtím moc nevěděla a nedokázala si představit, co tu roste a žije. O to víc mě teď těší pohled na výrazné blahočety a rostliny připomínající aloe. Tyhle rostliny mě uklidnily hlavně proto, že napovídají, že ani v zimě tu asi nebude úplně nejhůř a teploty by nemuseli klesat pod 10 stupňů.

Na hostel jsem došla jako zpráskaný pes. Hodila jsem krosnu do kouta a nejradši bych si okamžitě lehla. Jenže mě čekala ještě spousta zařizování. Druhý den jsem si potřebovala domluvit koupi auta. A to byl pořádný stres, měla jsem jen půlden v Aucklandu, a pak mě čekala šestihodinová cesta do Napier. Když auto seženu, pojedu autem. Když ne, autobusem.

Pršet nepřestalo ani na minutu. V devět ráno mi konečně odepsala majitelka vozu, který jsem si vyhlédla předchozí večer. Domluvily jsme si sraz na jedenáctou. Auto bylo levné a rychle jsem pochopila proč. Brzdové destičky byly úplně vyjeté a potřebovaly výměnu. Jenže já neměla čas moc přemýšlet. Po krátké zkušební jízdě jsem auto vzala. Startovalo hezky, motor zněl v pořádku a do kopce vyjížděl bez problému. Už mi chyběla jen registrace nového řidiče a pojištění.

Překvapivě jsem všechno zvládla vyřídit a kolem půl čtvrté jsem se konečně vydala na cestu do Napier. Byla jsem vyčerpaná a trochu jsem se bála, jak to celé zvládnu a co bude dál. Pak jsem si ale uvědomila, že jsem celý den nejedla, a tak jsem si otevřela plechovku tuňáka, kterou jsem měla v batohu. Vyjela jsem z města, pustila si oblíbené písničky a konečně se mi trochu ulevilo. Začala jsem si užívat krajinu, kterou jsem míjela, a přitom jsem si zpívala.

If I leave here tomorrow
Would you still remember me?
For I must be traveling on, now
'Cause there's too many places I've got to see
But if I stay here with you,
Things just couldn't be the same
'Cause I'm as free as a bird now
And this bird you cannot change

Jestli v životě něco miluju, tak je to zaposlouchat se do textů písní. V nich je totiž celá pravda světa a každý si v nich v různých momentech najde něco svého. Někdy až nechápu, jak přesně dokážou textaři vystihnout pocity a situace, které se v životech lidí pořád opakují, a proto se taky jejich písně stanou tak oblíbené. Strašně bych chtěla mít tenhle talent, ale mně zbývá jen poslouchat a obdivovat.

Bye-bye, baby, it's been a sweet love,
Though this feeling I can't change
But, please, don't take it so badly
'Cause Lord knows I'm to blame

Schválně jestli vám při čtení textu této písně vyskočila rovnou v hlavě i její melodie. Protože jestli ano, možná dobře víte o čem mluvím.

Jela jsem pomalu, abych nemusela tolik brzdit. Cítila jsem záblesky svobody a vzrušení. A těšila jsem se na nové dobrodružství.