Vznik a historie elitářsko-parazitického systému

 

Jsme jako lidé, kteří ztratili paměť. Ztráta kultury je totéž jako ztráta paměti. Zapomněli jsme příběhy našich předků, našich otců a hrdinů ve jménu biblických námětů a smyšlených prototypů bezmezně věřících židů a křesťanů.

Posledních 2500 let historie lidské civilizace se odvíjí ve znamení moci kněžských kast a elitářsko-parazitického systému (1). Prvním státním útvarem takto zavedeného typu byl starověký Egypt. Konceptuální a ideologickou moc starověkého Egypta měli v rukou hierofantové. Byly to špičky kněžské kasty organizované ve dvou duchovních centrech, v Thébách a v Memfisu. Každé z center čítalo deset hierofantů s jedenáctým veleknězem v čele. K nim se obracela většina faraonů, aby získala božské posvěcení své vlády. Egyptští kněží ovládali celostní vědění o kosmickém řádu a bedlivě si ho střežili. Jak k němu dospěli, zda ho získali od mimozemských předků (2) či jinou cestou, není známo a v této chvíli to není ani důležité.

Polyteismus a vnímání objektivního světa

Egypt platil ve starověku za duchovní centrum známého světa. Sem se chodili učit všechny významné osobnosti starověkého Řecka i Říma. Starověk, včetně helénských filosofů, uznával kosmos jako vyšší řád světa. Touha po jeho poznání a snaha o lidský život odehrávající se v souladu s kosmickým řádem byly výrazem respektu k objektivní realitě (3). Vše, co se skrývalo pod pojmy božské podstaty světa a lidské zbožnosti, bylo právě uznání kosmického řádu jako míry všech věcí a v důsledku pak pochopení kategorie lidského poznání jako vědomého přístupu člověka k řádu Stvořitele. Pouze v daném smyslu lze rovněž mluvit o smyslu člověka pro objektivní realitu. Ano, zbožnost v původním významu toho slova znamenala přijetí a chápání objektivní reality v její pravé podstatě.

Bohové byli ve starověku vnímatelným projevem kosmického řádu. Ponechme opět stranou, zda starověcí bohové byli mytologickou pamětí na dávné mimozemské předky či pouhou personifikací přírodních sil. V každém případě vhled do přediva přírodních sil a celostní znalost o nich představovaly vyšší duchovní moc přináležející zasvěceným. Osvícené kasty kněží nejlépe chápaly hlubší souvislosti začlenění jedince v celku a měly tudíž schopnost s lidmi manipulovat. Otázka prvotního hybatele a stvořitele světa byla pro starověk okrajová. Stvořitel je nepoznatelný, a tudíž nemá smysl nad ním mudrovat. Navíc jeho projevem je kosmos sám, nikoliv nějaká entita, která je součástí kosmu. Polyteismus proto není náboženství v současném významu toho slova.

Přes osvojení objektivní reality k náboženství

Rozvoj výrobních sil a technologických prostředků organizace lidského života umožnil již dávno před historickou érou lidstva koncentraci moci tím, že dal jistým vrstvám společnosti těžit z úsilí druhých, aniž by je tím odsoudil ke zničení. Egyptský elitářský mocenský systém byl toho zjevným odrazem. Těžko posoudit, zda pád člověka pod jařmo elitářských parazitů byl nutným důsledkem technologického pokroku či nikoliv. Já si to nemyslím. Přisvojení části tvůrčí energie druhého člověka ve vlastní sobecký prospěch není v souladu s principem kosmické harmonie, v níž všechny procesy mají svůj nezcizitelný účel i charakter (4). Spíše se přikláním k tezi, že elitářsko-parazitická struktura moci a její globalizační tendence mají již od dob starého Egypta punc řádění temných sil ukrývajících se za tváří uměle vytvořeného Boha vládce, Boha soudce, Boha karatele, Boha všemohoucího. Tím se dostáváme k osudné fázi vývoje lidské civilizace – ke vzniku judaismu, křesťanství a posléze také islámu. Tedy ke všem monoteistickým náboženstvím, jejichž cílem bylo ukotvení moci parazitů v samotném vědomí a posléze podvědomí podrobených lidí.

Globalizace představuje koncentraci moci v rukou vyvolených elit. K tomu, aby vykazovala plně funkční a stabilní charakter, bylo nutné ji podpořit novým systémem hodnot a společenských pravidel ve starověku dříve nevídaných. K ovládání davu je nutné z něho učinit stádo ovcí ochotných jít na porážku, kdykoliv se mocným zachce. Srdnatost, statečnost, vznešenost, ušlechtilost, nezlomná vůle podpořená vysokým sebevědomím a morálním ukotvením v rodovém společenství, to byly nadále hodnoty hodné odsouzení nebo potlačení. Stala se z nich zpupnost, pýcha, povýšenost, domýšlivost, bezohlednost a krvesmilstvo. „Pokora“ původně znamenala stav morálního úpadku člověka poté, co se stal kořistí někoho jiného (srovnej kořit se – kořist). Od nynějška jde o nejvyšší hodnotu lidského charakteru, stejně jako smířlivost, skromnost, odevzdanost a láska ke všem lidem (bližním v Kristu) bez podmínek a žádoucí protihodnoty.

Křesťanský klérus v roli globálního prediktora

Nemýlíte se, mluvím tady o křesťanském hodnotovém žebříčku a systému společenských pravidel vycházejících z křesťanství. Je-li judaismus pokusem o povznesení Judeje na Bohem vyvolený národ sloužící mocenským ambicím židovských kněží a mudrců po vzoru Egypta a navzdory egyptské nadvládě, potom křesťanství představuje implementaci náboženského systému rozšiřujícího moc samozvaných zástupců téhož Boha nad celým lidským pokolením. Takový morální a hodnotový převrat ovšem vyžadoval, aby ideologie předkládaná lidu byla jiná, než vlastní vědění kněžské kasty o kosmickém řádu a poznání objektivní reality, z níž každé řízení státu, tak jako cílená manipulace davu, musí vycházet. Proto se křesťanské učení dělí na esoterické a exoterické.

Esoterické učení křesťanů, o němž běžní lidé nemají ani potuchy, je doménou uzavřených církevních řádů a ze své podstaty je ateistické. To znamená, že uznává přirozenou kosmologii a přírodní řád světa jako objektivní realitu (5), podobně jako naši pohanští předci, a na něm staví metodologii své moci. Exoterické učení je onen deismus známý jako učení Krista, učení Bible a učení církevních kazatelů, jím se vštěpuje do podvědomí lidí jejich podřízený, bezmocný a sebe pokořující charakter, jím se nařizují všechna přikázání zasazující jedince do temnoty nevědění, nevůle a světského utrpení. Staletí křesťanské ideologie zcela změnilo naše myšlení, protože změnilo významy slov samotného jazyka, jímž se dorozumíváme. Proto vliv křesťanství je dodnes silný, i když ona smyšlená a pro zdravý rozum nepřijatelná pohádka o narození Krista spasitele, jeho ukřižování a vzkříšení přestala na většinu lidí působit.

Omračujícím výdobytkem křesťanské globalizace byly středověké monarchie opírající se o dva pilíře moci symbolizované trůnem a oltářem. Moc kléru byla přímým zosobněním vůle Boží, moc feudálních vládců potom posvěcením jejich panování. Křesťanská církev tak umožnila vznik feudalismu (6) a na celé jedno tisíciletí posvětila dosud neslýchané sociální nerovnosti. Přepych a blahobyt světských i duchovních elit byl vskutku nebeský. Jediným sporem mezi světskou a duchovní mocí byla okolnost, že ta první si musela pálit prsty dobýváním světa ohněm a mečem, kdežto ona duchovní se jen vezla v pohodlí svých církevních dómů.

Utěšená výměna vlastníků světské zahrádky

Vše vyřešilo osvícenství a nahrazení moci feudální mocí buržoazní. Věda a rozum mají potenciál rozpoznat svět objektivní reality a naučit se podle něho řídit společnost. Proto zprvu církev vědě házela klacky pod nohy, protože se logicky bála ztráty vlastního patentu na vědění a utajené poznání světového řádu. Brzy se však ukázalo, že kosmos coby řád je velice vzdálen prostému racionálnímu kalkulu, že jeho poznatelnost je mnohem složitější, než se z počátku zdálo. Tak věda a všechen racionální pokrok se postupně holedbaly stále vyspělejšími technologickými prostředky na ovládnutí přírodních sil. K poznání jejich prapodstaty a začlenění do všech souvislostí kosmického řádu má však současný vědecko-technický diskurs stále na hony daleko. Na druhou stranu právě buržoazie a bankovní finanční kruhy ukázaly, jak obrovskou moc dávají elitám do rukou moderní technologie, pokud se jich zmocní.

Církev záhy pochopila, že není již nutné lidem podsouvat do hlavy Bohem posvěcené právo elit vládnout, nýbrž že tyto nové elity samy ovládají božské síly natolik, že jsou schopny zotročit a vyždímat až na kost široké davy nevěřících duší a k tomu použít jich samotných, aby za vyvolené elity dělaly špinavou práci. Tak se zrodila kasta finančních magnátů, kapitalistů a zlatá horda jejich poskoků (politiků, manažerů a právníků), jimž žádná zrada, chamtivost, podlost ani egoismus nejsou cizí.

Jedinou starostí křesťanských církví dnes proto je, jak neztratit svůj podíl na penězích, moci a blahobytu bohatých kapitalistických špiček a přitom nedopustit, aby se z mysli lidu o křesťanech vytratilo zdání obhájců mravnosti a sociální spravedlnosti. Kázání o chamtivosti, přehnané ziskuchtivosti či mamonu je neškodným vířením hladiny ve sklenici vody. Stejně naprázdno vyznívají křesťanské apely ke světovému míru, když jde o zájmy elit a udržení jejich globálních sfér vlivu. Není proto žádných kazatelů z kněžských kast křesťanských církví, kteří by horovali za odstranění finanční oligarchie a její vyvlastnění, aby ji tak zbavili zdroje moci. Byli by tak sami proti sobě.

Sionismus, křesťanství a islám

Podle známých konspiračních teorií je sionismus příčinou současného rozdělení bohatství a moci. To je však jen jedna část pravdy. Sionismus by bez křesťanské ideologie a manipulace lidského vědomí nebyl ani zdaleka tak úspěšný. Právě od křesťanských kněží a velmožů se učil, jak na to. Sionismus a křesťanství jsou spojené nádoby. Bojovat proti takzvanému sionistickému spiknutí a proti moci židů organizovaných v zednářských lóžích, a přitom volat po návratu ke křesťanským tradicím a nové evangelizaci, je stejně krátkozraké a naivní, jako kárat syna a přitom chválit otce, který jej vychoval.

Smysluplným postojem k nápravě současné společnosti je konzervatismus, nebo lépe řečeno paleo-konzervatismus, opírající se o poznání přirozených zákonů lidského života (7) a organického zakotvení jedince v rasově homogenních společenstvích. Jen tak lze rozpoznat vyšším řádem dané meze individuální moci, soukromého vlastnictví a definovat sociální rozměr společenského postavení. Zde můžeme dát za pravdu Aristotelovi, když tvrdí, že nástrojem poznání je rozum a zkušenost. V případě konzervatismu jde o zkušenost společnosti jako celku v dlouhodobém dějinném horizontu, a to ve smyslu objektivního zjištění, co jí prospívá a co jí škodí. Konzervativní postoj je proto nutně prodchnut sociálním cítěním, úctou k ušlechtilosti a smyslem pro spravedlnost.

Stejně mylně jako obhájci křesťanské kultury si počínají ti, kdo dávají muslimům a jejich islámskému vyznání nálepku takřka satanistických fanatiků. Islám je výsledek pokusu o christianizaci arabských zemí. Temné a děsivé postavy křesťanských spiklenců v černých sutanách rozvrátily veškerou víru v přirozený řád věcí po celém jižním a východním pobřeží Středozemního moře. Stály u zničení Alexandrie, její světoznámé knihovny a pokladnice vědění, učinily konec starověké kultuře orientu, který nebyl s to přijmout Krista jako syna Božího. Proto misionáři římskokatolické církve raného středověku implantovali do hlav muslimů herezi křesťanství v podobě islámu (8). Tak docílili podobného výsledku, i když do budoucna zaseli nesvár mezi křesťanský a muslimský svět. Jde ale pouze o spor dvou podobných mocenských struktur, které se před staletími rozhodly jít každá svojí cestou. Z hlediska náboženského vyznání je vcelku lhostejné, zda budoucnost Evropy bude křesťanská nebo muslimská. Jde stále o podobná náboženství, jejichž společný duchovní základ nikdy neposkytne národům Evropy šanci na lepší budoucnost. Pokud jde o konfrontaci etnickou a rasovou, v důsledku pak o genocidu Slovanů a bílé rasy jako takové, to je ovšem mnohem vážnější otázka hodná samostatného zřetele. Islám by nikdy nemohl zničit evropskou civilizaci, pokud by zůstala převážně bílá a rasově homogenní.

Poznámky:

1) Po konci zlatého věku (geologicky jde o konec pleistocénu a začátek holocénu způsobený přírodním kataklyzmatem, k němuž se vztahují legendy o potopě světa a zániku Atlantidy), kdy bohové žili mezi lidmi a každý měl jako „integrální osobnost“ – coby osa mezi nebem a zemí – přístup k vyššímu (kosmickému) řádu, se v historické době vytvořily kasty žreců (volchvů, druidů), které si uchovávaly znalosti a do jisté míry i schopnosti svých božských předků. Zprvu ochranný prvek přeživších rodů „zachránit“ z Tradice „alespoň něco“ v podobě Véd postupně degeneroval v souladu s involučním charakterem dějin a se ztrátou rasové čistoty jejích nositelů (slovansko-árijské rasy) ve „svatá písma“ typu hinduismu, buddhismu a p. Elitářsko-parazitický charakter duchovních kast ovšem zavedl teprve judaismus a posléze křesťanství podle egyptského vzoru, jehož předlohou byla právě Atlantida. Jde o typický fenomén degradace idejí a principů, pokud jsou osvojeny nižší sortou lidí, než u jaké vznikly. Je proto zcela pochopitelné, že christianizace Slovanů musela probíhat násilnou cestou.

2) Nejpravděpodobnější variantou vysvětlení původu egyptské civilizace je exodus obyvatel z Atlantidy. Bájní Atlanťané měli mimozemské předky, od jejichž učení odpadli a své znalosti a schopnosti využívali k tomu, aby zotročili nižší kasty lidí ve vlastní prospěch. Jiné teorie tvrdí, že starší dynastie faraonů a hierofantů byly samy mimozemského původu. Nic z toho ovšem nelze spolehlivě ověřit.

3) Je s podivem, nakolik je v současném myšlení problematický pojem objektivní reality. Existují dokonce směry myšlení, které objektivní realitu popírají. Starověk nerozlišoval subjektivní a objektivní realitu. Ve skutečnosti vše, co existuje a pokud to existuje, existuje objektivně. Jsoucno je objektivní kategorie čili existence existuje a nemá nic společného s omezenou schopností subjektu vnímat její projevy. Jsoucno zahrnuje viditelné i neviditelné jevy jednoho celku, hmotu i její duchovní aspekt. Obrazem existujícího jevu je forma. Tato forma může být vnímatelná z hlediska subjektu či nikoliv. Tím ovšem končí role subjektu z hlediska přístupu k objektivní realitě, tedy k jsoucnu jako takovému. Rovněž subjektivní představa existuje objektivně, nemusí být však ve shodě s objektivní realitou. Každý jsoucí objekt je nositelem informace, která určuje jeho pohyb, změnu a vývoj. Bůh, tak, jak je chápán křesťany, nemá a ani nemůže mít projev v objektivní realitě, proto nemůže být jsoucnem, tudíž neexistuje. Existuje pouze představa o něm, jde tudíž o zavádějící a manipulativní pojem. Naopak vyšší princip určující kosmos, tedy řád světa, je mírou objektivní reality jako celku čili obecně a věčně danou informací a je invariantem veškerého jsoucna.

4) Každý proces v přírodě i ve společnosti má objektivní charakter, což znamená, že probíhá o sobě a nezávisle. Vnější zásah člověka ho může pouze přibrzdit nebo zastavit. Může tedy být pod více či méně úspěšným vlivem vnějšího subjektu. Subjektivní procesy v tomto smyslu neexistují. Je jen subjektivní pohled na procesy a subjektivní snaha je ovlivnit ve svůj nebo obecný prospěch.

5) Na možnou otázku po zdroji této informace je nutné odpovědět jednoduše: Každé vpravdě esoterické učení je proto esoterické, aby se nedostalo k sluchu jiným lidem než zasvěceným. Existují ovšem zprostředkovaná, často nechtěná, svědectví lidí, kteří byli nebo jsou součástí tajných církevních řádů a náboženských sekt zasahujících do veřejného dění.

6) Pojmem feudalismus je zde míněn středověký vlastnický řád výrobních prostředků (především půdy – hrabství, šlechtická léna) a dělba moci mezi šlechtou a církevními velmoži.

7) Přirozené zákony lidského života vycházejí ze skutečnosti, že člověk je přírodní výtvor a součást přírody (universa). Vztahují se proto na něj zákony druhu a všechny zákony universa. Jmenujme alespoň některé: Zákon cyklické obnovy (inkarnace), zákon svobodné vůle (svoboda volby), zákon kauzality (karma), zákon zhmotnění myšlenek v čase (všeho do času), zákon míry (všeho s mírou), zákon jednoty v mnohosti (vše souvisí se vším), zákon reciprocity (něco za něco), zákon selekce (svůj k svému).

8) Původ islámu je opředen mýty a tajemstvím. Z toho jasně plyne, že nebylo v zájmu katolické církve, aby se svět učil o jeho pravém původu. Proto zničila nebo utajila všechny prameny, z nichž by se dalo spolehlivě čerpat. V oblasti vzniku islámu, na Arabském poloostrově, se již dříve rozšířilo křesťanství, o tom není pochyb, a to jak pravá katolická víra, tak i různé heretické proudy, z nichž bylo nejsilnější nestoriánství. Rozhodně nelze vyloučit ani působení různých gnostických sekt. A na tuto scénu přichází autor koránu. Odborníci se dodnes přou, jaký z výše uvedených náboženských směrů měl na vznik Mohamedovy nauky největší vliv. Celá řada z nich poukazuje na židovský původ islámu (Thery, Bonnet-Eymard, Calmel, Koneczny). Historik náboženství Mircea Eliade uvádí, že islám vychází z judaismu a požidovštělého manicheismu. Nelze rozhodně přehlédnout, že islám má z hlediska křesťanů stejný kámen úrazu jako judaismus: božství Ježíše Krista. Korán několikrát opakuje, že Ježíš, syn Marie, není Bůh, a s neskrývaným zápalem se snaží vyvrátit nauku o Svaté Trojici. Mohamed také nejprve za svaté město volí Jeruzalém, teprve později jej mění na Mekku. Někteří považují islám za křesťanskou herezi (Belloc) a nutno říci, že jsou nejblíže k pravdě. Římsko-katolická církev měla eminentní zájem na christianizaci oblasti středního východu a na ovládnutí celého Středozemí. Vyslala tam své misionáře. Ti se však vymkli kontrole a veškerou moc vyplývající z jejich působení si chtěli ponechat sami pro sebe. Řím odsoudil nestoriánství jako kacířské na koncilu v Efezu roku 431 a začal pronásledovat křesťanské diaspory v arabských zemích. Nejlepší způsob, jak se vymknout vlivu Říma a útokům jeho vyslanců, bylo zřeknout se loga křesťanství a založit nové náboženství, jehož podstata i účinek budou stejné, bude více odpovídat místní mentalitě a nebude podléhat moci římských biskupů.