Proč mezi námi nejsou spisovatelé

Někdo kdysi napsal, že s námi nejsou dobří lidé, protože na sebe v dětství vztáhnou ruku, aby se nemuseli před nikým sklonit. Když si začínáme vybírat, koho milovat, napodobovat a následovat, směřujeme své touhy už jen ke zboží problematickému. Zbyly pouze trvanlivé výrobky a žádné tiramisu.

Stejná nespokojenost platí i u literatury. Existující texty ovšem nejsou problematické z důvodu automatického nedostatku integrity přeživších spisovatelů, alespoň ne v první řadě. Dobrému textu brání ve vzniku ještě jedna obtížněji překonatelná instance: těsně poté, co je pochopen, vsává pomalu obsah, jejž by nejvíce stálo za to napsat a jedině po němž čtenáři od počátku věků baží, do těl potenciálních budoucích autorů jiné lidi. Vsávání je to ale doslovné: mysl, dosud žijící jinde, pokračuje v těle spisovatelově okupací a dobýváním, jinak bychom nemohli mluvit o zasazení živé bytosti, nanejvýš o pouhém konceptu. Spisovatel, aby byl vůbec schopen dosáhnout vcítění, usmrcuje v zamilovanosti veškeré své původní myšlení, veškerou kontinuitu – uzávorkuje jakoby své tělo se svým mozkem, nad nějž postaví získanou mimiku milovaného objektu. Tato mimika se od korunovace, tj. od momentu zamilování, již jen vyrovnává s tzv. polostrukturami.

Polostruktura je právě intonace věty (již jedinou lze exaktně zaznamenat, a tudíž ponechat relativně nepozměněnou i po odchodu významů slov), mrtvé tělo a mrtvý mozek spisovatelovy, které ze setrvačnosti fungují podle již odvolaného projektu. S tímto mrtvým projektem, zajišťovaným a vynucovaným polostrukturou, musí nový mimický král nejprve skoro totálně kolaborovat. Polostruktuře ale brzy začínají konkurovat minimálně odlišné, mimice o trochu více ustupující dvojenci, čímž se spouští řetězová reakce náhrady všech částí těla od přírody povolných ke změnám – to nutně ústí ve výsledek, jenž je zcela nerozpoznatelný od výsledku transplantace nejkritičtějších částí mozku.