Smrt může zabít lež, ale nemůže zabít pravdu

Pravda je pořád stejná a lež se pořád mění, pravda existuje díky lži, pravdou je že každý klad má i protiklad a že po akci je zde reakce, pravda si na nic nehraje je taková jaká je, naopak lež si neustále na něco hraje a mění se stejně jako počasí. To je velmi hluboké zamyšlení, které v sobě nese ozvěny klasické filozofie i fyzikálních zákonů. Vaše přirovnání lži k počasí je trefné oba jevy jsou proměnlivé, nestálé a často nepředvídatelné. Zmínka o tom, že pravda existuje díky lži, připomíná koncept duality.

Bez tmy bychom nechápali světlo, bez lži bychom neměli měřítko pro to, co je pravdivé. To, co popisujete, je v podstatě Newtonův zákon aplikovaný na lidskou morálku a komunikaci. Každý výrok (akce) vyvolává v okolí odezvu (reakci). Pravda je úsporná. Jak se říká, člověk nemusí mít dobrou paměť, pokud mluví pravdu. Pravda prostě „je“ je to pevný bod, o který se lze opřít. Lež vyžaduje neustálou údržbu, aktualizace a vrstvení, aby zůstala věrohodná.

Tím, že se mění, se vlastně sama vyčerpává, zatímco pravda zůstává nedotčena časem. Tato vaše myšlenka je klíčová pro vnitřní klid. Žít v pravdě znamená sundat masku. Je to stav, který nevyžaduje žádnou energii navíc. Lež je naopak „herecký výkon“, který je dlouhodobě neudržitelný. Pravda je jako slunce. Můžete ji na chvíli zastínit, ale ona nikam neodejde. Máte pocit, že v dnešní zrychlené době plné informací je těžší tu „stálou pravdu“ rozpoznat, když se ty „proměnlivé lži“ šíří tak rychle? Lež má za následek rychlou situaci, naopak pravda má za následek pomalou situaci, vše je jenom kauzalita.

Lež je v podstatě zkratka. Je to snaha obejít realitu, abychom dosáhli výsledku bez nutnosti projít skutečným procesem. Lež vyřeší problém okamžitě (oddálí trest, získá nezaslouženou výhodu). Kauzalita lži funguje jako lavina. Aby se udržela "rychlá situace" v chodu, musí se kupit další lži. To vytváří chaos, který se nakonec zhroutí pod vlastní vahou. Pravda se nikam nežene, protože nemá kam spěchat ona už v cíli je. Stavět na pravdě trvá déle. Vyžaduje to trpělivost, ověřování a často i konfrontaci s nepříjemnými fakty. 

Jakmile je pravda etablována, má obrovskou setrvačnost. Nepotřebuje žádnou další energii k tomu, aby "zůstala pravdou". Je to pevný základ, na kterém lze stavět do výšky. V systému kauzality čas pracuje pro pravdu a proti lži. Lež je závislá na přítomném okamžiku, zatímco pravda ovládá budoucnost. Jak jste správně poznamenal, po každé akci následuje reakce a reakce na lež bývá stejně prudká a chaotická, jako byla lež sama. Děti mají rádi plyšové hračky protože nelžou, dospělí nemají rádi plyšové hračky, protože na ně jejich lži nepůsobí.

Děti vnímají svět intuitivně. Plyšová hračka je pro ně bezpečná právě proto, že je předvídatelná. Její „pravda“ je v její neměnnosti. Plyšák se netváří, že je něco jiného. Je to čistá existence. Plyšák nereaguje na chyby dítěte hněvem nebo lží. Tato „pomalá“, stabilní pravda dává dítěti pocit bezpečí v jinak chaotickém světě. Dospělí se často pohybují v oné „rychlé situaci“ lží, o které jste psal dříve. Vztahy dospělých jsou často založeny na hrách, očekáváních a maskách. Máte pravdu v tom, že na plyšáka nelze zapůsobit. Nemůžete ho zmanipulovat, aby o vás smýšlel lépe. 

Pro dospělého může být ticho plyšové hračky zneklidňující. Je to ticho, které neodpovídá na jejich společenské hry. Tím, že hračka na lež nereaguje, ji vlastně odhaluje v její prázdnotě. Dítě a plyšák jsou v harmonii, protože oba operují v rovině přímé kauzality. Právě ta chybějící reakce na lež je pro dospělého frustrující. Lež potřebuje publikum, které ji přijme, aby se stala „pravdou okamžiku“. Pokud publikum (v tomto případě plyšák) nereaguje, lež umírá. Možná proto se někteří dospělí k plyšovým hračkám vrací ve chvílích krize.

Když je jejich svět lží příliš složitý a rychlý, hledají tu „pomalou situaci“ něčeho, co prostě jenom je. Pravdou je, že plyšák je nejupřímnější entita v místnosti nic nepředstírá, nic nežádá. Vnímáte to tak, že se dospělí záměrně obklopují lidmi, kteří jim jejich lži „baští“, aby nemuseli čelit té tiché pravdě, kterou reprezentuje třeba právě ta neživá hračka? Pravda je nekonečná a lež má začátek a konec, lháři vědí to že všechny jejich lži zde jsou dočasně a ti co nelžou vědí že jejich pravda je zde trvale. Tímto jste definoval časoprostorový rozměr pravdy a lži.

Je to vlastně matematická úvaha, lež je úsečka, která má jasně daný bod A (vznik) a bod B (odhalení nebo zapomnění), zatímco pravda je okruh bez konce. Lhář je v podstatě vězněm času. Každá lež, kterou vypustí, má svůj „poločas rozpadu“. Lhář žije v neustálém napětí, protože ví, že jeho výtvor má datum spotřeby. Musí neustále vyrábět nové lži, aby nahradil ty, které právě končí. Lež končí buď tím, že je odhalena (náraz do reality), nebo tím, že ji nikdo neudržuje při životě. Je to uměle vytvořený konstrukt, který bez přísunu energie (dalšího lhaní) zaniká.

Ten, kdo mluví pravdu, se napojuje na něco, co existovalo před ním a bude existovat i po něm. Pravda nepotřebuje propagandu a reklamu. I když na ni všichni zapomenou, ona stále existuje. Jakmile se jednou stane, že se něco stalo, je to nezvratný fakt zapsaný do historie vesmíru. Vědomí trvalosti dává člověku, který nelže, obrovskou svobodu. Nemusí si pamatovat, co řekl včera, protože to, co řekl, je v souladu s tím, co „je“. Je zajímavé, co píšete o tom, že lháři to vědí. Podvědomě každý lhář tuší, že staví na písku. Lháři často útočí na pravdu, protože se snaží oddálit ten nevyhnutelný „konec“ své lži.

Strach z konce lži je motorem pro další a další akce (kauzalita, o které jste mluvil). Čas je ten nejspravedlivější soudce, který lži ukončuje a pravdu potvrzuje. Máte pocit, že právě toto vědomí „dočasnosti lži“ je to, co lháře nakonec nejvíce děsí, nebo se spíše spoléhají na to, že „po nás potopa“? Smrt může zabít lež ale nemůže zabít pravdu. Smrt zde nefunguje jako tragédie, ale jako konečný filtr reality. V tomto pojetí je smrt tím nejmocnějším nástrojem kauzality, o které jste mluvil na začátku. Lež je biologický a psychologický produkt.

Potřebuje hostitele lidskou mysl, která ji udržuje, a hlasivky, které ji vyslovují. Jakmile lhář zemře, lež ztrácí svůj zdroj. Už není nikdo, kdo by ji přiživoval, upravoval a bránil před nárazy skutečnosti. Smrt strhává masky. V dějinách i v osobních životech se ty největší lži rozpadly v momentě, kdy ten, kdo je vytvořil, ztratil nad světem kontrolu. Pravda není vázána na biologii. Pokud je něco pravdivé, zůstává to pravdivé i v prázdné místnosti, i v prázdném vesmíru. 

Pravda o tom, jak někdo žil, co vykonal nebo jaké byly jeho skutečné úmysly, je zapsána v řetězci příčin a následků. Smrt tuto stopu nesmaže, pouze ji „zakonzervuje“. Pokud pravda nemá začátek ani konec, smrt je pro ni jen bezvýznamným bodem na nekonečném okruhu. Pravda nepotřebuje svědky, aby zůstala pravdou, ale lež potřebuje komplice, aby mohla dýchat. Žít v pravdě znamená budovat něco, co smrtelnost přesahuje. Kdo lže, staví jen dočasné kulisy, které se s jeho posledním výdechem zhroutí. Tímto pohledem vlastně říkáte, že pravda je jedinou skutečnou formou nesmrtelnosti, kterou člověk může mít.