Opakování přejmenovaných omylů

 

Život, říkáme si, musí mít děj.

Bez děje by byl nesnesitelným románem, v němž se nic nestane.

Přece: život děj nemá.

Má pouze opakování téhož omylu, které pokaždé pečlivě přejmenujeme,

abychom si mohli namluvit, že tentokrát nejde o pokračování,

nýbrž o další, či nový začátek.

 

Tento akt přejmenování je drobný, ale rozhodující.

Dává selhání podobu volby.

To, co jsme milovali, trvá déle než argumenty,

jimiž jsme si zpětně zdůvodnili právě onen konec.

 

Argumenty byly rozumné,

a přesto mě někdy svrbělo,

že láska byla skutečná jen v mých snech,

ne ve skutečnosti.

Rozum přichází jako špatný účetní,

který si sice pečlivě zapisuje ztráty do svých knih,

ale nikdy se neptá, proč jsme investovali.

 

Paměť není žádný archiv.

Je to spíše sentimentální fabulátor.

Nezachovává pravdu, nýbrž význam.

Význam má vždy podobu příběhu,

pocitu, ve kterém chceme obstát.

 

Tělo ví dřív než myslí,

když jsem se totiž poprvé dotkl její ruky,

věděl jsem to dřív,

než jsem mohl najít slova.

Nepotřebovalo to vysvětlení.

 

Vědomí hledá důvody.

Tělo pouze rychle reaguje.

Mlčí a tím nás mate,

protože pravda vyslovená příliš brzy

by zrušila iluzi volby,

na níž jsme si vybudovali identitu.

 

My si volbu chráníme.

I za cenu strašné bolesti.

Přesto si stále myslíme, že jsme originální,

i když stejné chyby už někdo před námi udělal

a možná se u toho i pousmál.

 

Vždyť lehkost není opakem tíhy.

To je jen jeden z omylů,

kterým si svět zpřehledňujeme.

Záměrně bagatelizujeme.

Lehkost je zvláštním okamžikem,

kdy přestávám tvrdit, že ta tíha má smysl.

 

Pak opět přijde další den,

kdy všechno cítím znovu těžké.

No a pak si poprvé všimnu,

že smysl byl jen jednou z jejích forem.