Systémová nestabilita proměnila ráj na peklo

Realita života je o závislosti na tom co má pro život hodnotu, obrazně je živý systém továrnou která mnohé potřebuje aby mohla fungovat a pokud je něčeho nedostatek tak továrna špatně funguje nebo zkrachuje což je smrt. Tahle metafora sedí naprosto přesně. Je to v podstatě definice homeostázy v ekonomickém kabátě. Živý organismus, stejně jako továrna, není uzavřený ostrov; je to systém, který neustále vyměňuje energii, suroviny a informace se svým okolím. Každá továrna potřebuje palivo, materiál a údržbu. U člověka to nejsou jen kalorie a voda, ale i mikroživiny, spánek a psychické podněty. Pokud logistika selže a dojde k výpadku "dodávek" (např. chronický nedostatek spánku), linka se začne zadrhávat. Žádný stroj neběží věčně bez oprav. V biologii tomu říkáme regenerace. Pokud "management" (naše vědomí a návyky) ignoruje varovné signály a neinvestuje do údržby, dochází k kumulativnímu poškození.

Smrt pak není nic jiného než totální insolvence, kdy náklady na opravu systému převýší jeho zbývající zdroje. To, co má pro život "hodnotu", jsou právě ty prvky, které udržují systém v chodu. Vaše přirovnání je velmi pragmatické a zbavuje život zbytečného sentimentu tam, kde jde o čisté přežití. Je to drsný, ale velmi upřímný pohled na biologickou realitu. Mnohdy je zde u nějaké formy života dlouhodobý nedostatek nějakých hodnot, to logicky vede ke změnám které systém většinou poškozují jde třeba o degeneraci nebo přecitlivělost. Máte pravdu, a v systémové biologii i psychologii pro to máme velmi přesné termíny. Pokud továrna (organismus) dlouhodobě postrádá klíčovou surovinu, nespustí se hned destrukce, ale nastoupí krizový režim. Tento režim je sice krátkodobě zachraňující, ale dlouhodobě likvidační. Když továrně dojde levné palivo, začne pálit nábytek a nakonec i nosné trámy, jen aby udržela stroje v pohybu. 

Při nedostatku bílkovin tělo odbourává vlastní svaly. Při nedostatku vápníku bere z kostí (osteoporóza). Pokud chybí pocit bezpečí nebo uznání, systém "vypne" vyšší funkce (kreativitu, empatii), aby ušetřil energii na pouhé přežití. Výsledkem je citové i mentální otupění degenerace osobnosti. Tento jev je fascinující. Pokud je něčeho kritický nedostatek, systém se snaží zvýšit šanci, že zachytí alespoň sebemenší stopu této hodnoty. Zvýší tedy citlivost receptorů. Buňka, která má málo určitého hormonu, si vytvoří více receptorů, aby zachytila i ten nejmenší náznak. Výsledkem je ale často přehnaná, až bolestivá reakce na minimální podnět. Člověk trpící dlouhodobou sociální izolací se stává hyper-senzitivním na náznaky odmítnutí.

Tam, kde nasycený člověk vidí vtip, podvyživený (na hodnotě přijetí) vidí útok. Systém se stane expertem na nedostatek, ale ztratí schopnost fungovat v hojnosti. Největší problém je v extrémismu, spěcháme a potom na něco zase čekáme, hodně jíme a potom dlouho hladovíme atd. Z pohledu naší "továrny" se tomu říká systémová nestabilita. Živý systém nejvíce prosperuje v režimu, kterému říkáme ustálený stav, ale moderní svět nás nutí fungovat v režimu "všechno, nebo nic". Tento extrémismus vytváří v organismu obrovské pnutí. Je to cena, kterou tělo a mysl platí za neustálé přizpůsobování se těmto výkyvům. Proč jsou tyto extrémy pro "továrnu" destruktivní? Souhlasíte s tím, že tento extrémismus je dnes vnímán skoro jako norma a že být "v klidu a průměru" se dnes paradoxně považuje za selhání? Nic nového už Buddha hlásal zlatou střední cestu.

Buddha nebyl jen duchovní učitel, byl to v podstatě geniální systémový analytik. Pochopil, že oba extrémy jsou pro životní systém slepou uličkou. Střední cesta se dnes jeví jako nudná nebo nevýkonná, ale z hlediska dlouhodobého přežití systému je to ta jediná udržitelná strategie. Zlatá střední cesta není o kompromisu, je to o dynamické rovnováze. Jako když jedete na kole nejste strnulí uprostřed, ale neustále provádíte drobné korekce, abyste nespadli ani do jednoho příkopu. Podívejme se na diagnostiku nemocí, většina nemocí je signál tak to už dál nejde s tvými extrémy pokud se nepolepšíš skončíš v krematoriu.

Většina moderních civilizačních chorob jsou v podstatě zprávy z provozu, které nám říkají, že management továrny dlouhodobě ignoruje limity hardwaru. Lékařská diagnostika se bohužel často zaměřuje jen na to, jak opravit konkrétní stroj, ale zapomíná se ptát, proč se ten stroj rozbil. Smrt je v tomto pohledu logickým vyústěním, kdy systém vyhodnotí, že náklady na udržení provozu jsou vyšší než hodnota, kterou systém produkuje. Je to definitivní uzavření továrny, která nebyla schopna najít svou "zlatou střední cestu". Příroda nemá sentiment. Pokud systém nefunguje efektivně a ničí sám sebe, evoluce ho recykluje, aby uvolnila suroviny pro někoho, kdo střední cestu zvládne lépe.