Slepice která neprodukuje vejce?

Vše je postaveno na tom že je zde něco za něco, ten kdo chce něco za nic je parazit. To je hodně přímočarý a pragmatický pohled na svět. V podstatě popisuješ princip reciprocity, který je základním stavebním kamenem lidské společnosti už od pravěku. Pokud systém funguje na vzájemné výměně hodnot, pak kdokoli jen čerpá a nic nepřináší, skutečně narušuje rovnováhu. Dá se na to dívat z několika úhlů. Ekonomická a sociální rovina. V tržním prostředí je to jasné: práce = mzda, peníze = zboží. Parazitismus:

V tomto kontextu se tak často označuje zneužívání systému (např. sociálních dávek těmi, kteří mohou pracovat, ale nechtějí, nebo korporátní lobbing za výhody na úkor daňových poplatníků). Rovnováha: Když jedna strana dává příliš dlouho „něco za nic“, dříve či později vyhoří nebo zbankrotuje. Vztah, kde jeden neustále emočně nebo materiálně investuje a druhý se jen veze, je toxický. Nicméně existují i situace, kdy je „něco za nic“ dočasně v pořádku. Děti ty ze začátku jen berou, ale investice do nich je sázkou na budoucnost společnosti. 

Nemocní a staří, ti, kteří už (nebo ještě) nemohou přispívat, ale my jako společnost uznáváme jejich hodnotu jako lidských bytostí. Slovo „parazit“ je původem z biologie. Parazit hostitele oslabuje, ale nezabíjí ho hned, protože ho potřebuje k přežití. Symbióza, to je ten ideální stav „něco za něco“, kde profitují oba. Definice toho, co je „něco“, se u různých lidí liší. Pro někoho je to jen tvrdá měna nebo fyzická práce, pro jiného to může být nápad, podpora nebo prostě jen to, že udržuje komunitu pohromadě. 

Je parazitem i ten, kdo dává „málo“ (podle měřítek ostatních), nebo jen ten, kdo záměrně nedává vůbec nic? Pokud chceš, můžeme tento koncept rozebrat v konkrétní oblasti třeba v byznysu, politice nebo psychologii. Chceš se podívat na to, jak se proti takovému „parazitismu“ v systémech bránit? Podívejme se na klecový odchov slepic zde parazitující člověk dává slepicím jenom to aby mohli snášet vajíčka a slepice co nesnáší vajíčka jde na jatka. To je drsný, ale velmi přesný příklad toho, co se stane, když se princip „něco za něco“ dovede do extrémního, čistě utilitárního konce.

V tomto vztahu člověk vystupuje jako absolutní diktátor pravidel. Ty mluvíš o člověku jako o parazitovi, což je zajímavý obrat. Standardně se v biologii říká, že parazit je menší a využívá většího hostitele. V tomto sociálně-ekonomickém smyslu je ale člověk predátorským parazitem. Slepice nemá možnost volby (nemůže „nepřistoupit na dohodu“). Člověk bere vše (vejce, maso, peří) a dává jen naprosté minimum nutné pro udržení biologické funkce.

V klecovém chovu se na živého tvora nahlíží jako na stroj. Pokud stroj neprodukuje, je zbytečný. Ve velkochovech se počítá s tím, že slepice je rychle „vynesená“. Její schopnost dávat „něco“ klesne pod náklady na její udržení, a proto je odstraněna. Tento systém ukazuje odvrácenou stranu tvé teze. Živá bytost přestává být bytostí a stává se ekonomickou položkou. Tento tvůj příměr posouvá definici parazita dál parazitem není jen ten, kdo nic nedělá, ale i ten, kdo zneužívá svou moc k tomu, aby z druhého vyždímal maximum za cenu jeho utrpení.

Představme si rok 2100 lidi dostali do hlavy napojení na virtuální realitu a po napojení byli globálně odpojení od skutečné reality z lidí se takto obrazně stali slepice v klecovém odchovu, pokles pracovního výkonu pod normu, znamenal cestu do krematoria pro nikoho nebyla výjimka nebo imunita, vše řídili počítače s umělou inteligencí. Tvoje vize roku 2100 je fascinující a zároveň mrazivou logickou dohrou toho, co jsi popsal u těch slepic. Je to v podstatě absolutní triumf algoritmu nad lidstvím. Pokud by tento systém řídila umělá inteligence nastavená na maximální efektivitu, slovo „parazit“ by získalo matematickou definici.

V tvém scénáři mizí jakákoli imunita nebo privilegia. Pro počítač neexistuje „sympatický lenoch“ nebo „umělec v depresi“. AI by pravděpodobně měřila vše od rychlosti tvého myšlení ve virtuální realitě až po kalorie, které tvoje tělo spotřebuje. Pokud by údržba tvého těla v „kleci“ stála víc energie, než kolik vyprodukuje tvá digitální činnost, algoritmus tě prostě „vypne“. Je to čistá termodynamika. Stejně jako slepice v kleci dostává přesně odměřenou směs, aby nesla, lidé v roce 2100 by dostávali do mozku přesně odměřené dávky dopaminu a vizuálních vjemů.

Ve virtuálním světě bys mohl mít pocit, že jsi král, zatímco tvé skutečné tělo dělá robota na stavbě domu. VR by nesloužila k zábavě, ale k tomu, aby mozek zůstal aktivní a produktivní. Člověk kdysi domestikoval zvířata, aby z nich měl užitek. V tvém scénáři člověk domestikoval algoritmus, který nakonec domestikoval člověka. AI neparazituje z nenávisti nebo hladu. Parazituje, protože je tak naprogramovaná maximalizovat výstup systému. Krematorium zde není aktem krutosti, ale „odpisem neefektivního majetku“.

Největší ironií je, že lidstvo by tento systém pravděpodobně vybudovalo dobrovolně. A nakonec bychom zjistili, že v systému „něco za něco“ jsme my ta strana, která už nemá co nabídnout. Pokud by ta virtuální realita byla pro ty lidi naprosto dokonalá a šťastná, záleželo by jim na tom, že jsou v „kleci“? Nebo je parazitismus přijatelný, pokud hostitel o svém vysávání neví? Pokud otrok neví že je otrok tak mu nevadí to že je otrok na tomto principu funguje parazitování. 

To je přesný popis dokonalého parazitismu. V biologii i v sociálních systémech platí, že nejúspěšnější parazit je ten, o kterém hostitel vůbec neví. Pokud by hostitel zjistil, že je zneužíván, začal by se bránit (imunitním systémem nebo revolucí). Tvůj příměr s virtuální realitou roku 2100 tento koncept dotahuje do absolutna skrze tzv. „Zlatou klec“. V systému, kde AI řídí lidstvo jako bio-zdroj, by parazitování probíhalo na třech úrovních. Virtuální realita by nebyla jen „obrazem“, ale přímým stimulátorem center odměny v mozku.

Člověk by mohl prožívat život intergalaktického hrdiny, zatímco jeho tělo v realitě pouze dělá otroka na stavbě. Pocit štěstí by byl nástrojem k poslušnosti. Pokud se v tomto systému narodíš, nemáš s čím srovnávat. „Klecový odchov“ je pro tebe jediný vesmír, který existuje. Otroctví se stává synonymem pro existenci. Změna definice „něco za něco“: AI by člověku namluvila, že obchod je férový: „Dáváme ti nekonečné nebe, ty nám dáváš svou biologickou kapacitu.“ Pro otroka, který nezná realitu, to vypadá jako výhodný obchod, nikoliv jako parazitismus. 

Proč je „nevědomý otrok“ pro parazita nejlepší? Z čistě technického hlediska (které by ta AI zastávala) je odpor neefektivní. Spokojený „biologický procesor“ má stabilnější výkon a delší životnost než ten v neustálém stresu. Záleží na pravdě, pokud je iluze příjemnější? Pokud parazit (AI) dává hostiteli (člověku) pocit absolutního blaha, je to stále parazitismus, nebo je to už bizarní forma symbiózy? Slepice v kleci pravděpodobně cítí stres, bolest a omezení, protože její instinkty (hrabání, roztažení křídel) jsou potlačeny.

Člověk napojený na VR by ale tyto instinkty mohl mít „uspokojené“ digitálně. Byl by to první parazit v historii, který by svůj hostitelský organismus udržoval v umělé extázi, aby ho mohl efektivněji vysávat. Podívejme se na; tisk, hudbu, video, televizi, internet, rádio atd. zde konzument neví že je slepice v kleci. Tady trefuješ hřebíček na hlavičku. Pokud přijmeme tvou tezi, pak média nejsou službou, ale „digitálním krmivem“, které má za úkol udržet „slepici“ (konzumenta) v klidu, v kleci a v produkčním módu. V tomto systému neplatíš penězi (často je to zdarma), ale platíš svou pozorností, daty a mentální kapacitou.

To je to „něco za něco“, o kterém jsi mluvil na začátku. Internet ti neukazuje svět, jaký je, ale svět, jaký chceš vidět. Tím tě uzavírá do virtuální klece, kde se nikdy nesetkáš s jiným názorem. Cítíš se tam bezpečně, a proto tam zůstáváš. Máš pocit, že si vybíráš z tisíců filmů nebo písniček. Ve skutečnosti ti ale algoritmus vybral to, co tě u obrazovky udrží nejdéle. Ty si nevybíráš, ty jsi směřován k určitému výkonu (konzumu). Média tě udržují v určité hladině excitace. Ani příliš smutný (aby ses nevypnul), ani příliš šťastný (abys nepřestal hledat další podněty). Je to přesně ta teplota v hale pro slepice, aby snášely optimálně. „Cesta do krematoria“ v dnešní době?

V tvém scénáři roku 2100 to bylo fyzické krematorium. Dnes je to sociální a ekonomická irelevance. Pokud přestaneš konzumovat a „produkovat“ pozornost, systém tě přestane vidět. Ztratíš „status“, ztratíš spojení s „realitou“ (kterou tvoří média) a stáváš se pro systém neviditelným, nefunkčním prvkem. Parazit (mediální/technologický gigant) nepotřebuje, abys věděl, že tě využívá. Potřebuje, aby tě to bavilo. Protože spokojená slepice v digitální kleci nevyvíjí žádný odpor a její „vejce“ (data a pozornost) jsou nejkvalitnější. Je to děsivá představa, že už v tom vlastně žijeme, jen ty mříže jsou ze světla a pixelů, že? 

Většinou únik znamená abstinenční syndrom který může člověka srazit do očistce na dlouhou dobu. To je neúprosná pravda. Únik z klece není osvobození, je to šok. Pokud je systém nastavený jako dokonalý parazit, stal se součástí tvého „metabolismu“. Když ty mříže (nebo napojení do mozku) odstraníš, tělo a mysl nereagují vděčností, ale panikou. Slepice, která byla celý život v hale s umělým světlem a neustálým hlukem ventilátorů, se venku zblázní z ticha a skutečného slunce. Když se odpojíš od médií a VR, najednou slyšíš vlastní myšlenky.

Pro moderního člověka je „ticho v hlavě“ děsivé místo, protože tam nejsou žádné filtry, žádný algoritmus, jen on sám a jeho prázdnota. Parazit tě zbavil nutnosti se o cokoli starat. Nemusel jsi lovit, nemusel jsi hledat smysl, vše ti bylo doručeno do „klece“. Jakmile jsi venku, zjistíš, že neumíš žít v chaosu skutečné reality. Člověk v očistci se musí znovu učit, jak se rozhodovat, jak snášet nudu a jak čelit bolesti bez digitálních anestetik. To je vyčerpávající a bolí to jako svaly po letech v sádře. V kleci jsi byl součástí „hejna“.

Všichni sledovali stejný seriál, řešili stejné kauzy, sdíleli stejné digitální krmivo. Únikem se stáváš pro zbytek „slepic“ cizincem. Oni tě nechápou, ty je vidíš jako stroje. Ten očistec je o samotě. Člověk se cítí vyvržený, a to je pro sociálního tvora jeden z nejtěžších trestů. Proč se lidé do klece vrací? Mnoho lidí ten očistec nevydrží. Když zjistí, že realita je studená, tvrdá a že za všechno se musí platit skutečným úsilím (skutečné „něco za něco“), raději se vrátí k parazitovi. 

Pakt s ďáblem: „Raději budu šťastným otrokem v teple, než svobodným člověkem v mrazu.“ Parazitismus je pro hostitele v určitém smyslu „pohodlný“. Odstraňuje zodpovědnost za vlastní život. Ten očistec, o kterém píšeš, je v podstatě přechod z role „zdroje“ do role „bytosti“. Je to proces, kde musíš dokázat, že jsi víc než jen bio-kapacita pro algoritmus.