Kdybych byla tabule na psaní

Anotace: Tohle téma na úvahu nám jednou zadal náš učitel češtiny. Já to říkám pořád, je divný =o)

Byla bych ta stará tabule, na kterou se píše křídou, nebo ta nová magnetická a lidé by na mě psali fixem? Jaký bych měla výhled? Jaký by byl pocit, kdyby na mě psali? Malovali by na mě studenti i o přestávce? A co kdybych byla ta moderní interaktivní tabule?
Jaká bych vůbec byla tabule? Jsou zde dvě možnosti, buď bych byla na křídu, nebo na fix. Na křídu bych nechtěla být. Už když by se na mě psalo, tak by se kolem prášilo. A co teprve při mytí? Vím, tabule se má mýt nejprve mokrou houbou a potom teprve suchým hadrem. Jenže jak znám žáky a studenty, tak tuším, e my mě mazali pouze suchým hadrem. V tomto případě bych nebyla ani moc čistá. Jasně, sem tam by někdo použil i tu houbu, ale to bych byla zase mokrá. Být třeba v zimě mokrá, nemůže být příjemné. Další příjemný okamžik by pro mne nastal v momentě, kdy by učitelka potřebovala „násilím“ upoutat pozornost žáků. Ano, někteří již uhádli, jedná se o ono pověstné škrábání nehty. Fuj! Nemůžu ten zvuk slyšet, natož aby byl vyluzován na mě.
Druhá možnost je, že by se na mne psalo fixem, to bych asi byla i magnetická. Mohlo by se stát, že někdo velmi inteligentní by na mě použil „centrák“ a já bych byla zničená. Ony ani některé originální fixy nejdou zcela smazat. Určitě by se mi ani moc nelíbilo mít na sobě magnety. Někteří učitelé jsou totiž sadisti. Magnetky na tabuli skoro přibíjejí. Au!
Jaký by byl můj výhled? Viděla bych na celou třídu. Znuděné obličeje studentů, třeba při hodině dějepisu, by mě fascinovaly. Určitě by to tedy moc zajímavý pohled nebyl. Vyučující bych nepoznala podle obličeje, ale podle pozadí.Jasně, sem tam bych viděla i obličej, ale moc často teda ne. O přestávce bych viděla, co mají studenti na svačinu. Slyšela bych jejich rozhovory, které mohou být někdy opravdu pikantní. Ještě že bych se jako tabule nemohla červenat. Určitě by to bylo mou velkou výhodou.
Jaký bych měla pocit, kdyby n mě někdo psal? Vzhledem k tomu, že jsem celkem lechtivá, tak by to psaní mohlo pro mě být takové malé mučení. Nemohla bych se bránit, byla bych jako přikovaná Taky by mi mohli psát na mé intimní partie. Ony se u tabule asi poznat nedají. Žáci by tudíž ani nevěděli, že mi na ně píší. Na jednu stranu by to bylo nepříjemné, ale na tu druhou by se mi to možná líbilo a já prožívala každou hodinu orgasmus.
Malovali by na mě studenti i o přestávce? Asi by se to moc často nestávalo. Kdyby se to už ale stalo, co by to bylo? Já maluji třeba zvířata. Někteří by na mě ale malovali karikatury učitelů a určitě by se objevili i takoví experti, kteří by na mě kreslili sprostě obrázky. Nemohla bych se bránit, dát jim pár facek, nebo třeba jen zavolat o pomoc. Zase bych byla úplně bezbranná.
Co kdybych byla ta moderní interaktivní tabule? Visela bych na stěně, byla připojená k počítači a nějaký přístroj by na mě svítil a zobrazoval, co je na monitoru. Lidi by na mě psali vlastně nepíšícími fixy, mazali mě nemazací houbou a pořád by na mě klepali a klikali. Byla bych celá otlučená, ale nikdo by si toho nevšímal, protože jsem přeci jen obyčejná tabule bez duše a pocitů.
Jak tak uvažuji, tak vím, že za žádných okolností a za žádnou cenu bych nechtěla být tabule. Žádná tabule!