O přednesu citátů

Anotace: kterak se má správně přednášet a jaké z toho plynou výsledky :-))

Přednášet citáty není jistě žádná legrace, ruce se vám potí z nosu kape a uši se sami od sebe hýbou a vy přesto přese všechno stojíte na stupínku před učitelem (docela možná s fousama nebo učitelkou (docela možná bez) a potíte se a potíte.
Proti vám sedí třicet spolužáků a částečně se na vás dívají anebo se z velké většiny věnují vlastní zábavě.
Zkoušení jako takové bych rozdělil na dvě kategorie pokud: a) nic neumíte
b) přece jen něco umíte
Možnost á je obvykle ta horší, můžete se sice vymlouvat, že jste trémou všechno zapomněli (i se to naučit) ale na to se obvykle rychle přijde.
Výslech probíhá asi takto, přijdete před tabuli, vyučující se na vás mile usměje a povídá: „tak spusť.“
Mlčíte jako hrob
Po chvíli se na vás učitel/ka znovu podívá a řekne: „můžeš klidně mluvit, Pepo.“
Mlčíte jako dva hroby.
Je zajímavé, že přednášíte-li přednášíte pro sebe, ale pokud mlčíte, dívá se na vás celá třída i s vrabčákem za oknem.
Po další chvilce se učitel/ka optá: „ty jsi se na to nepřipravil viď?“
Vy špitnete: „já jsem nemohl.“
„Ale, ale a pročpak?“ zajímá se vyučující.
„Nám prosím přestal zpívat papoušek a museli jsme ho vézt k veterináři abychom zjistili v čem to vězí.“
„A v čempak to vězelo?“ optá se ironicky vyučující.
„Vězelo to prosím v krku,on ten náš neřád, teda žako, měl velké oči a ukousnul si obrovský kus jablka a ten se mu potom šprajcnul v krku a tak skoro natáhnul všechna brka, jako chudinka nebohá Sněhurka...“
Po tomto se většinou ozve „a dost“ a vy si jdete sednout sice s pětkou ale s pocitem dobře vykonané práce.
Následuje varianta b, ta je o něco jednodušší, přesto doporučuji předem se dobře obléct, vycídit a načesat. Pokud je to rozebírání citátu na delší dobu, je vhodně pro ukrojení alespoň malé částky z ní, se uklonit nejprve žactvu potom učiteli/ce a potom i visícímu panu prezidentovi. Další možností je potom se s každým jmenovitě pozdravit, pochválit jeho školní brašnu a učitelce darovat kytičku.
Pak přichází na řadu samotný přednes. Mluvte zřetelně, aby vám bylo rozumět, ale zase ne tak nahlas abyste nerušili spící. Povídejte třeba o citátu „bez práce nejsou koláče“, myslete si sice o něm co chcete ale přednášejte jenom samé povznášející a vzletné věty o tom, kam by svět bez práce přišel a co by se dělalo, kdyby se nedělalo atd. atd...
Ze zkušenosti nutno říci, že takové řeči mají lepší účinek než „hajej dadej otesánku malej...“ pročež je po pár větách nutno obecenstvo probrat z letargie. A to se provede třeba větou: „ znal jsem jednoho námořníka, který si tento moudrý citát vykládal v poněkud jiném znění, ten starý mořský vlk říkal ´kdo hovno dělá, hovno má´.“
To většinou všechny vytrhne z ospalosti, obecenstvo jásá a směje se kolik minut, učitelka nejprve zbělá jako okvětní lístky vámi darované lilie a následně zezelená jako její stonek.
Vy se znovu klaníte.
Nakonec řeknete ještě pár strohých vět, že práce povznáší ducha, ale hanobí tělo, přidáte pár čísel z toho, že práce drží naši ekonomiku nad vodou, projedete statistiky, kolik lidí maká a kolik ne a to všechno ukončíte kotrmelcem ze stupínku, políbením ruky učitelky a zavýsknutím na celou školu.
Do lavice potom odcházíte s krásnou poznámkou – chová se nevhodně při vyučování.