Pes'srá aneb O opičí lásce k pejskům, o divokosti tanečních krokův nemluvě

Anotace: Určitě se vám to stalo taky. A možná, jen možná, netvrdím, jste třeba měli ještě mnohem pomstychtivější myšlenky než já...

Pes'srá
aneb
O opičí lásce k pejskům, o divokosti tanečních krokův nemluvě

Řeč bude dosti často i o proklínání.
Nejdříve stanovme si tedy jasně vymenezou dobu, kteráž může být protkána usilovným a srdečným proklínáním. Přemýšlení nás dojista zavede k šírání. Nejen, že je to doba všemožných dobrých i nedobých zázraků, ale navrch je to doba, kdy lampy zhasínají či ještě nesvítí. Potom samozřejmě noc, neboť ani toho světla pouličních lamp není pohříchu zase až tolik, aby bylo možno zaplesati.
Sama doba nemůže za nic a je tedy vrchol nevychovanosti proklínat jmenovitě a přímo ji, máme-li ve své krutosti zajít až tak daleko. Nicméně jde o to, že výše zmíněné doby jsou význačné a nepřehlédnutelné tím, že v nich není jaksi dostatečně vidět. Máme-li do nich potom vyjít, ať už jest cíl náš jakýkolivěk, myšleno druhem i kvalitou, vydáváme se všanc nebezpečenství, že nás pojednou posedne kruté šílenství, mam a zastření všech momentálně dostupných smyslů. Flagelantské běsnění naši nebohou tělesnost uchvátí do spárů jako Charybda papírový parníček, není nám zkrátka žádné pomoci.
Takový tanec svatého Shita
Najednou je tu důvod k proklínání jako malina, tedy ve vší slušnosti, vo prdeli ani muk. Stačí jen několik kroků tam, kam nezalétne zlatisté světlo štíhlých pouličních lamp, starostlivě pomrkávajících noční tmou, stačí jen nechat náš zrak, možná již unavený, matně a nivě rozostřit do rovin přemýšlení a snění.
Čvacht..., čvacht?, plesk!, máz-šoupity-šoupy-šoup, dupy-dupy-dup.
To je taneční krok, co? Nevídané! Kam se, panečku, hrabe čardáš i flamenco. Je to takové nové, neokoukané a tak vášnivé, že se snad dá mluvit až o ohnivosti v takové míře, že by nás rolníci s úzkostným křikem odháněli od stohů a seníků.
A jak směšně málo nám stačilo k naší aspiraci na místo novodobého Freda Astaira.
Malá nenápadná, skromně se krčící hromádka.
Merdae vulgaris.
Hovno obecné.
Snad bychom se nad ním na štítivě zvednuté podrážce mohli zadumat s tichým přemítáním ve stylu slavné básně Jaroslava Vrchlického, nicméně my nepotřebujeme sáhodlouze zkoumat, kdože nám tu ono lejno přemilé zanechal. Je nám pohříchu úplně jedno, jestli to byl Baryk, Punťa, Fifi nebo Zabiják (pomiňme možnost, že to byl Fridolín Vopička, místní nechvalně známý vágus), neboť jsme se stali jeho hostitelem a dopravním prostředkem, aniž chtěl kdokoliv znát naše stanovisko, což je velmi nečestné. Bráníme se tomuto smlouvou ani nepodloženému darebáctví seč můžeme, poskakujeme po chodníku jako střelení do brňavky, belháme se po patách jako bychom chtěli stepovat, nevěda však jak začít, a podrážkou šoupeme tak procítěně a usilovně o všechny obrubníky, jako bychom se pokoušeli naučit chodit po jejich hraně, abychom za to mohli vybírat vstupné, či neúspěšně nacvičovali moonwalk.
Zanechme však postavu sakrující a směšně poskakující jejímu neradostnému osudu, v němž budou nezastupitelnou roli hrát hrsti trávy a všemožné klacíčky, které se tak často lámou v nejnepříhodnější okamžik a samozřejmě naše oblíbené kletby, a pojďme spíše ke kadlubu problému.
Staňme se neviditelnými.
Pozorovateli, nenápadnými jako lovec v džungli, jako cafrnatou travou osázený osamělý odstřelovač na nepřátelské linii, jenž si s okem přilepeným na optice něžně říká „Eště krůček, eště jeden kročejíčínek, hošku!“. Stačí jen chvilku počkat.
Támhle je!
Nenápadná postava se hrbatě, pokrouceně a plíživě sune z domovních dveří krabím krokem, ač klepeta jí schází. Na chodník vypustí zvíře. Není to ani slon africký, ploštěnka mléčná, ani mník jednovousý, ne, omyl jest téměř najisto vyloučen. Je to takové prostřední smutné zvíře, které nedočkavě poskakuje kolem svého nenápadně se tvářícího páníčka. I když v té nedočkavosti je patrné jakési nepříjemné a tajemné pnutí, jež nutí nebohé zvíře držet zadní nožky když ne překřížené, tedy alespoň hodně blízko u sebe.
Netrvá to nikdy příliš dlouho.
Psisko obecné vyrazí na vodítku (v lepším případě) před páníčkem a na prvním rohu zvedne nožku.
Nebuďme takoví hnidopichové – však to uschne!
Hleďme dál.
Několik dalších metrů a pejsek se zdá být k smrti znaven. Tak strašně znaven, že si musí alespoň na chvilku sednout na bobeček. K tomu jeho vzorný majitel samozřejmě svolí neboť ho má rád a sleduje svého čtyřnohého kamaráda s tichým souhlasem a hřejivým pochopením pravého lidumila. Tedy my ten souhlas nevidíme, neboť je ještě téměř tma, ale cítíme ho z každého laskavého gesta, jímž páníček svého miláčka pobízí, volaje na něho polohlasným popuzeným šepotem: „Dělej! Honem!“.
Oj! Jejda! No kakramente!
Snad jej k odpočinku a dřepíkování pobízel až moc, to jináč není možné.
Ono totiž něco z pejska propadlo! Jémináčku, že toho ale je. Tak on si nepotřeboval jen odpočinout, filuta, on potřeboval kakat! Jejdamane, koho by to bylo jenom napadlo, takováhle divoká teorie. Nicméně páníček není vůbec překvapen jako my, neděsí ho nic toto nenadálé rozuzlení, stále jen s pochopením hledí na čtvernožce jenž se s tichým funěním pokouší obrátit naruby. Páníček je profík, řekneme si. Toho nerozhodí nic, neboť je na vše připraven. Hrdina!
A náhle je dokonáno.
Pejsek se opět vzpřimuje a zase se jednou cítí jako... pes.
Jakási kontrolka v mozku se nám aktivuje. Chystáme se k pozorovacímu pošušnání. Za chvilku už to bude! Čekací gyroskop se roztáčí a naše netrpělivost roste.
No tak, udělej to!
Už!
Teď!
Nemáme na to celý den.
Jaké však rozčarování, jaká zloba!
Čekali jsme úlevné zašustění pytlíku, jenž bude pečlivě vyloven z kapsy, jsa nacpán něžnou nádivkou několika papírových ubrousků. Čekali jsme, jak se běl papíru zaskví v rukou páníčkových, jenž se skloní jako k polibku, aby se natáhl a něžně nový movitý majetek, jenž nabyl, ještě teplý zvedne, zavine jej do ubrousků a opatrně sváže uzlíček z igelitového pytlíku.
Jen tak je to správné. Holt majetek je majetek.
Tento popis snad vyznívá tak, jako bych celou situaci zlehčoval. Ale úsilí uvědomělého pejskaře se nedá jakkoliv zlehčit. Takový páníček-sběratel, to je svého druhu opravdu hrdina. Nestydí a nebojí se vzít hezky za práci a poté úsilí svého mazlíka odnést do nejbližšího odpadkového koše, aťje třeba ještě dvě stě metrů vzdálen. On (či ona) to udělá, neboť cítí jakousi povinnost k ostatním, kteří chodník využijí, povětšinou k chůzi. A nepotřebuje k tomu ani nátlak orgánu úředního s obuškem.
Ale podívejte se na toho našeho páníčka, toho s tím naruby obráceným psem!
On se otáčí, rozhlíží a když kolem nikoho nevidí, jde prostě dál u vědomí dobře vykonané práce, zanechávaje za sebou hnědý Pamír. Psa nechá na dlouhém vodítku, aby si je dva nikdo zatím nespojil, než budou dostatečně daleko.
Nášlapná mina je nastražena a připravena k neprodlenému použití!
A že to bude, panečku. Vyřadí chodce na dobrých deset minut jako nic, tedy průměrného. Pokud to bude kdosi, oděn v dlouhé kalhoty na paty, bude tak zasažen, že mu nezbyde než se s hanbou, posměchem a hovnem na nohavici vrátit domů!
A cesta do zaměstnání či ze zaměstnání, děje-li se v hodinách podvečerních či nadranních, se mění v běh minovým polem. Můžeme zapomenout na jakékoliv snění či unavené mžourání. Oči hezky na stopkách! Sledovat každý krok a rozjímat o každém místečku, na něž chceme položit své vzácné chodidlo, neboť partyzánská hrozba nášlapného hovna nás provází celou cestou, šklebíc se nám na potvoru do obličeje.
Lejno na nás čeká všude. Je mu jedno, je-li to nároží, průchod, podchod, dekl kanálu, vypadlý kus omítky či vozovka hned pod obrubníkem. Stočené jako chřestýš vyčkává nehnutě hodiny ba i dny, někdy osamělé a někdy v houfu, neboť i hovínko může být smutné, aby během jediného okamžiku udeřilo a způsobilo strašlivou, smradlavou a těžko vypratelnou zkázu.
Otázkou zůstává již ne to, co s ním. Spíše: „Proč to?“ Proč nám to dělají ti dojista zlobou zaslepení a nenávistí chořivší pejskaři? Co jsme jim strašného provedli, že nedodržují vyhlášky městských úřadů a chovají se občas, citlivější prominou, hůř než to boží hovado? Zač nás trescou svým, citlivější opět prominou, neskonalým prasáctvím? Čím jsme způsobili jejich touhu zahrnout nás svinstvem, počínaje zatím od chodidel?
Och, nevím, nevím. Zřejmě to bude nějaký strašlivě starý a už zapomenutý spor, v němž kmen Pejskařů přísahal strašnou pomstu kmeni Chodců po všechen čas. A proto se tato strašná banda (ochuzena o Pejskaře, kteří uzavřeli s Chodci mír a jsou tedy cosi jako srávkokazové) vydává se svými zbraněmi do ulic. Tuto zbraň doma nakrmí něčím, co čím tučnější jest, tím lépe. Poté pustí svého bombonoše na délku vodítka a jakmile přičapne nad syrou... chodníkem, udělají se neviditelnými, ti záludní lumpové!
Cože?
Jak se takový pejskař dělá neviditelným, ptáš se, milý čtenáři?
Inu, to je jednoduché.
Takový pejskař, jehož pejsek již zaujímá startovní polohu se otočí na jinou stranu a dělá, že tam není. Co na tom, že ho poutá s momentálním stavitelem pyramidy dlouhý špagát? On ho nezná! A dělej, Punťo! Tedy spíš ty, psisko, které jsem nikdy neviděl! Při tom jako by tančil, otáčí se tak, aby svého čtvernožce neviděl, nožkama vykopává, aby ukázal bezstarostnost toho, že on sám a sám si vyšel takhle hezky na procházku, ale na nic víc!
To jsme však mluvili o „obyčejném“ neukázněném pejskaři. Byl to nějaký trubec nebo dělnice z toho vzácného roje. Pokud je to válečník, tak ten se neviditelným dělat nejen že nemusí, ale ani nechce. Je to začasté brunátný, podmračený drsoň, postrádající sice krk, ale zato vlastnící větší parcely na trapézy a zátylek, který si myslí, že každého přepere a má nějakého nóbl-hóch bojového čokla, jenž má díky svému pánečkovi vychování, že by se vešlo bleše pod podvazek. Tak tento páňoch zachmuřeně čučí kamsi směrem mezi ušima srajícího psa, jenž v tu chvíli zapomněl, že je bojový a příšerně nebezpečný ďour-býk-dum-dum a normálně kaká, a jeho pohled má být výhrůžně netečný. Tedy povětšinou se takový člověk tváří jako by vlastnil přinejmenším jednu neléčenou duševní chorobu, ale on o tom neví. On se cítí být drsňákem nebezpečenství maximálního a ani ho nenapadne uklidit pořádně bojovou hromadu po svém pořádně bojovém psu! A kdokoliv by si dovolil jenom pípnout, na toho poštve svého čoklocha a vrhne se na něho i sám s rozběhem a jódlováním, přičemž těžko je říci, zda by se také nesnížil ke kousání. Protože co se kousnutí týče, oj, to je psí morda proti lidské tlamě vzorem vší čistoty, ba sterilní pohody. Každý to ví, proto nikdo panu drsňáčkovi neřekne, ať si sebere snažení posledních chvil svého, neměl by mít náhubek?, pejska. Nikdo nechce být pokousán ani od toho, ani od toho druhého.
A tak po panu drsňáčkovi drsňáckém, jenž už se ani neskrývá a jeho psu zůstává neuklizeno a dá se jen konstatovat, abychom si ulevili: „Kdo co nechá, to sám jest!“
Kdo ví, kde v ty vzácné okamžiky, když bychom my, kteří zrovna nejsme oděni do brnění, abychom požádali drsňáčka i s drs-pejskem o sebrání drs-hoven, zůstávají jinak přečasto až příliš všímaví a nemístně přičinliví mužové městského zákona? Zřejmě si zrovna vaří čajíček či leští botičky. Ale zkuste hodit pár drobků hladovému holubovi (A prosím nevykřikovat o jejich obtížnosti, oni to taky nemají lehké a tento dojista záviděníhodný osud, kdy jsou přemětem nenávisti všech, následované „humánními“ genocidami, si nevybrali.). Hned se za vámi ozve vysoce úřední, škrobené a důležité „Ehm, ehm!“
Ale Drsňáček Hovnonechavý odchází nepotrestán, živ a zdráv. Takové štěstí prostě mívají pejskařští válečníci, dodržující kodex non-sralió-šaháres. Je však jedno, je-li to válečník, trubec či dělnice. Po všech neukázněných pejskařích zůstává zášť, vztek a hovna.
A kletby.
Na to já se opět táži: „Proč?!“
Proč mám kráčet po chodníku, jenž připomíná úrodné pole hovnoviště před bohatou sklizní, vonící příslibem hojnosti? Proč se mám dívat na zaprděné trávníky, plné šišek, ač široko daleko není jediný jehličnan, kam si velevážený pejskař myslí, že by mohl složit i pytel hnoje od domácího dinosaura, protože na travičce to nevadí, nadto to pohnojí! Já nechci už nikdy být vytržen ze sladkého uvažování a snění s otevřenýma očima péřovým krokem, jenž jest odpružen tuhými výměšky psích útrob, načež mohu začít napodobovat „želízkáře“, jak jej popisuje Josef Lada – jednou nohou bruslím a druhou se odrážím a divoce dupu, dokud se hovno neojede a já nemohu zastavit. Nechci se učit nové taneční kroky, skok sem, úkrok tam, piruetka a odskok na špičky, když narazím na chodník, pokrytý hovny všeho druhu a původu natolik, že už by se dal přejmenovat na hovník.
Nechci být za krutého člověka, vskutku nestojím o zvláštní uznání a vyznamenání v této oblasti. Nadto jsem snad kvůli stárnutí organismu jaksi poměkl a zpřívětivěl. Proto bych možná ani takovéhoto pejskaře nevydal popravčí četě. Nu, snad bych ho ani nenechal podrobit tortuře, a když, tak jen maličkato, aby se neřeklo a pejskař se neurazil, že si ho nevšímám. Volil bych ovšem něco takového spíše úsměvného, například „tortura de aqua“ nebo španělské lechtání (chachacha), to by byla celá paráda. Kdyby mu třeba ještě kdosi přiškvařil bůček opravdu jen maličkatou voskovičkou, byl bych naprosto spokojen.
Tak mírný jsem já.
Ale bez trestu bych je samozřejmě vyváznout nenechal, ač je to trest mírný a já si tak vysloužím možná přídomek „dobrotivý“. „Holt disciplína, vy klucí pitomí, musí bejt! Jinak byste lezli jako vopice po stromech!“ jak praví klasik J. Hašek ústy dobrého vojáka Švejka.
Nu, když jsem tak přívětivý, tedy bych si takovéhoto zbloudivšího pejskaře hezky prohlédl pohledem plným zkoumavých sympatií, mile, ale pevně ho poplácal po rameni, aby jako viděl, že nejsem zase takový nelida a nebál se mě, že mu budu ubližovat, protože já jsem přece takový starý dobrák. Potom bych jemně a nenápadně (No nemusí to hned vědět každý, že? Korektnost a ohleduplnost, toť mé heslo! Jen neurazit a na cti neutrhat!) ukázal prstem na hromádku hoven, aby ji viděl také pejskař, třebaže už ji zná, a bylo mu to líto. Aby jeho lidské city měly čas řádně uzrát a dohnat ho k trýzni skrze výčitky svědomí, jež se v tu chvíli dojista probudí a bude nervrlé jako nosorožec se zánětem okostice. Jo, jo, opravdu, tohle způsobil on, čestné slovo! Tedy spíš jeho pejsek. Jak by se obrátil znovu ke mně, chápavě, s lidskou hřejivostí bych pokýval hlavou a povzdechl si s takovou tou téměř filantropickou bolestí nad zbloudilou dušičkou. Jako bych říkal - „Ty tatrmánku jeden lumpatá, ty filištínku potutelná, musí tohle být? Pověz. Jestlipak ti to za to stojí, ty ťunťo?“ - tak hezky a otcovsky.
…
…A potom by to pejskař musel slízat vlastním jazejčkem a sežrat vlastní držkou a ještě si u toho spokojeně pomlaskávat!