Proč by z buditelů byl rázem větrák aneb Česko zní moc hezko

Anotace: Lehce cynické zamyšlení nad vývojem české mluvnice, jež je "úžasnoucnější a úžasnoucnější".

Proč by z buditelů byl rázem větrák
aneb
Česko zní moc hezko

Cesta jazyka národa českého byla skrze háječek dějin dlouhá, těžká a v neposlední řadě klikatá. Za každým druhým stromem číhal pomyslný vlk cizího jazyka, jenž se vší mocí snažil nacpat na místo našeho národního, širokými masami oblíbeného. Jenže povedlo se mu to vždy jen na určitou dobu, přičemž někde hluboko v kupce kompostu cizáctví doutnala jiskra Češtiny, pomaloučku se rozrůstající, aby se posléze vrátila zpátky na povrch, kam patří. Neboť je jazykem bohatým, krásným, libozvučným a v neposlední řadě naším.
Takže s tím žádný verfluchtet gauner nemohl nic nadělat, ani kdyby se rozšmelcoval na fašírku.
Skrze temné časy a hluboké brody v senkruvně historie vždy svůj milovaný národ s jeho ještě milovanějším jazykem vedli a postrkovali speciální převaděči. Velikáni z řad vlastenců, buditelů a jazykozpytců. Obětavá speciální jednotka řečnicko-literárního nasazení. Především tedy nasazení brýlí a popadnutí brku a posléze pera do ruky, aby sepsala všechnu krásu mluvy, o níž se Čechy pokoušel někdo obrat tolikrát, že by nás politovala i černá liška s chumlem lovců kožešin v patách.
A tak buditelé psali a psali, ale zdaleka nemohli popsat všechen papír ani pergamen, jak by následovalo v případě pohádek. Oni na tom nechávali oči, zdraví, existenci, svobodu a přehršel jiných zvučných pojmů a superlativ. Na sklonku životů se povětšinou stěhovali zčásti do chudobince a starobince, zčásti do vězení, když už cizozemským potentátům přišlo jejich úsilí až moc účelné. Leč neváhali přinést svou trošku do mlýna a nechat si namlít.
Dost možná že v současnosti se půda syrá na rovech jejich slavných třepe jako drahý pinčl. Pokud se tak děje (a skoro bych věřil že ano), je důvodem vysoká pohybová, přesněji rotační, energie. Zkrátka a dobře se naši buditelé a strážci rodného jazyka, mluvy i nadávek, nejkvětnatějších na světě, museli nutně proměnit ve větrák podle rčení: „Ten by se v hrobě musel otočit!“
V dnešní době přívalu anglofilských výrazů, cizích slov vůbec a jejich kvapného začleňování do vlastního otevřeného torza jazyka, by si nejspíše ani neškrtli. Možná by ani buditeli a vlastenci nebyli. A nebo, kdyby genetika zaryla paty hluboko do země, byli by nešťastní jako šafářův dvoreček a možná by žalem houfně hynuli, protože co za perly se objevuje dnes, z toho by byla paf každá druhá škeble.
Mnoho, přemnoho by se jich dalo vzpomenout, ale za všechny snad jeden zásadní. Ačkoliv je to již oficiálně „správnější“ výraz než jakýkoliv jiný v té třídě. Schválený, požehnaný, pokřtěný a skropený slzami zármutku z faktu, že na máry se hned tak asi neuloží…
Nejde o nic menšího, než vlastní jméno země, v níž spolu musíme žít.
Česko…
Ať bojovně zatne pěst ten, jenž souhlasí, že tento výraz tahá za uši.
Tahá za ně takovým způsobem, že by nás, jazykově vnímavější, mohli zanedlouho považovat za Vulkány a chtít po nás autogramy a hostování na setkáních příznivců vědeckofantastické literatury a filmu. Vážně, koho prvního napadlo, že výraz „Česko“ je správnější a ve všech ohledech zřejmě lepší než obligátní, známé a milé „Čechy“, zasloužil by metál.
Přibít pevně krovákem na čelo.
Z hlubin minulosti, z let pacholecích, se noří matné vzpomínky na kolektiv podobných šprčků, hry na pískovišti a architektonické práce na pískových hradech, jsoucích ve své podstatě jen uplácanou haldou materiálu. Potom vyhloubit pár výklenků, z kapsy vysypat plastikové vojáčky a rozestavit je tak, aby ostražitě všichni mířili na podobný hrad, kousek vedle. Tam stáli ve svých kukaních také odhodlaní odvážlivci zelené barvy, miniaturního vzrůstu a těžké artilerie. Potom se, bez dalšího přispění hrdinů, pralo do soupeřova hradu šutry, až všichni bojovníci popadali, nebo byli hluboko zaraženi do písečného hrobečku. A tedy úplně „umřelí“ do chvilky než byli znovu vykopáni.
Probíhaly hádky o to, kdo bude za kterou zemi. A právě tehdy jsem slyšel od ještě mladších prťat, jimž jsme se my, předškolní mazáci, pošklebovali, výkřiky, že oni budou Česko! Tehdy to bylo dětské slovo, dokazující, že chlapeček, co ho pronáší, je opravdu ještě malý. Nebo, pokud byl větší, tak znamenalo, že se zřejmě neřadí do skupinky géniů. Tohle označení Čech bylo považováno za špatné a ve škole důsledně opravováno pedagogickými pracovníky. Kdo ho používal dál, byl poslán na kontrolu, jestli není dislektik.
Posvěcen však oficialitou, vnikl dnes, po letech, tento výraz do všech sdělovacích prostředků a infikoval celou společnost. Není téměř možné slyšet z televizní obrazovky jiný výraz, než právě stokrát prokleté „Česko“, a stejně tak si můžeme oči vykoukat, ale ani na stránkách novin a časopisů nenajdeme jeho měkčí a hladší verzi. Alibisticky se prohlašuje, že je to tvar správný, a tak se takový má užívat, neboť pouze tak je to právě to pravé. Ostatně, když se člověk rozhlédne po mapě světa, jářku, je takových států přece hodně, že?
Francouzsko
Italsko
Belgicko
Albánsko
Zimbabwsko
Botswansko
Ukrajinsko
Americko
Čínsko
Vietnamsko
Korejsko…
Proč tedy, pokud je takto nelibě mrzačen název právě té NAŠÍ země, nejsou mrzačeny i názvy zemí, které si (zřejmě z dostatku hrdosti a chytřejších jazykovědců) zachovaly rody ženské a v několika případech dokonce i mužský. Je tak neskonale ohavné slyšet hybrida Česko v poměru s ladností Francie, či přitažlivou strohostí Islandu. Je-li to výraz správný, tak ať se v Češtině přehodnotí i všechny ostatní názvy států. Buďto to, nebo ať je toho, u všech rohatých, definitivně a bleskově zanecháno, než se z toho jeden zblázní.
Svět je zajisté plný zemí, které mají v našem rodném jazyce koncovku –sko, ale, možná to bude neobvyklý úhel pohledu, ty země mají tuto svojí koncovku, kam až moderní paměť sahá. Nebudu se babrat ve faktech, podle nichž bylo dnešní Thajsko nazýváno Siam a podobně. Zkrátka a dobře, země s koncovkou –sko nejsou žádné rychlokvašky, ale stálice zeměpisných atlasů. Jsou na to oslovení zvyklé a nepozastavují se nad ním.
Jen kdybyste vy, novátoři, mohli propadnout dějinami na úsvit našich. Třeba zrovna dosednout na hýždě na památnou horu Říp. Jiráskův praotec Čech by se na to sice asi tvářil všelijak a stejně tak jeho zástupové, ale snad byste mohli vyslechnout variaci na téma proslovu, jenž držel podle Starých pověstí českých. I došlo by k závěrečnému jásání a vy byste slyšeli:
„Ať tvým jménem země je zvána! Čechy!!!“
Mohli byste se skvělou znalostí kulhavé moderní mluvnice zasáhnout do halasu a tartasu, ale jakmile by se z vašich moudrých hlav na trávník, před velebné nohy velebného praotce, vysypala ona kupka škváru pod kódovým označením Česko, zřejmě by tento čacký junák, dobrý otec lidu svého, strašlivě zařval a přerazil o vás dlouhou, vyřezávanou hůl, odznak to stařešiny. Lid v srdečném rozpoložení by se chopil sekeromlatů a už by vás hnal, až by vám za patami odletovalo mléko a strdí.
Kdo má byť jen špetku vlastenectví v těle, nebo třeba doma u postele na nočním stolku, či v lednici u syrečků, musí při vyslechnutí zlořečeného slova trpět. Musel je vymyslet někdo, kdo nemá svou rodnou hroudu rád. Mohutně mu nahrála strašlivá skutečnost, že ať je nápad jakkoliv ubohý a pitomý, vždycky se ho někdo chytí. A jako když se ze zasněženého svahu začne kutálet malá kulička sněhu, už aby se vesnička v údolí připravovala k evakuaci, tak i zde se malý králičí bobeček mluvnického pokusu rozkodrcal z kopečka, ani jsme se nenadáli, a už stojíme po pás v definitivním jazykovém… nadělení.
Zatím nám zbývá jediná činnost, kterážto pozvedá na duchu, co člověkem je člověk a světem svět. A sice zpěv. Nu, tak si ulevme na duši a hezky si zanotujme.
„Česko krásné, Česko méééé!“