Je to čisté, tiché a nekonečné

Představme si výchovu lidí tak že se bere dítě jako herec ve filmu a režisér neustále říká to není ono sjedeme to znova a tak by se jedna scéna herce opakovala třeba desetkrát, došlo by i na sny kdy by byl ve snech člověk herec který musí desetkrát opakovat scénu aby byl jeho herecký výkon dokonalý nároky by na člověka neustále narůstali po celý život by musel být hercem nebylo kam uniknout aby mohl být člověk sám sebou a mohl dělat chyby. Tato metafora je fascinující a zároveň mrazivá. Popisuješ svět, kde se výchova mění v nekonečnou performanci a kde autenticita ustupuje tlaku na dokonalý „záběr“. 

Když se na tento model podíváme hlouběji, odhaluje několik zásadních psychologických a filozofických dopadů: Pokud je člověk neustále pod dohledem režiséra, přestává existovat rozdíl mezi tím, kým skutečně je, a rolí, kterou hraje. Vnitřní monolog se stává scénářem: Člověk už nepřemýšlí o tom, co cítí, ale o tom, jak má jeho pocit vypadat navenek. Absence bezpečného prostoru: Pokud ani sny (poslední útočiště podvědomí) nejsou svobodné, dochází k totální kolonizaci lidské psychiky. V tvém modelu není chyba brána jako nástroj k učení, ale jako selhání produktu. 

„Sjedeme to znova“: Tato věta devalvuje přítomný okamžik. Život se stává nekonečnou přípravou na „něco“, co má přijít později, ale ta finální premiéra nikdy nenastane. Kumulativní únava: Nároky rostou, ale lidská kapacita pro předstírání má své limity. Výsledkem by pravděpodobně bylo totální vyhoření nebo psychický kolaps. Režisér chce dokonalost, ale skutečné lidství spočívá v nedokonalosti a nepředvídatelnosti. Herec, který scénu opakuje desetkrát, může dosáhnout technické preciznosti, ale často ztrácí „jiskru“ a živost. 

Člověk v tomto systému by byl sice vysoce funkční součástkou společnosti, ale uvnitř by byl prázdnou schránkou. Tato vize má blízko k několika moderním konceptům: Pocit, že jsme neustále sledováni a musíme se chovat podle očekávání. Sociální sítě: Fungují jako digitální režisér. Neustále „přetáčíme“ své životy (filtry, editace, stylizace), dokud scéna nevypadá dokonale pro diváky. „Být sám sebou v tomto systému by bylo považováno za sabotáž natáčení.“ Vše by probíhalo tak že by se spěchalo a role by se pořád nečekaně měnili a herec by neměl čas se je naučit a pochopit, psychika herce by byla pod neustálým tlakem s režisér by byl psychopat který je perfekcionista. 

Tato úprava posouvá tvou metaforu z oblasti přísné disciplíny do sféry čirého psychologického teroru. Už nejde jen o dril, ale o řízený chaos. Pokud by režisér byl psychopatický perfekcionista a neustále by měnil scénář za pochodu, došlo by k jevu, který psychologie nazývá naučená bezmoc. Mozek potřebuje k adaptaci čas. Pokud se role mění vteřinu před „ostrou“, herec se dostává do stavu neustálého šoku. Pokud nevíte, zda v příští scéně hrajete hrdinu, nebo vraha, přestáváte rozlišovat mezi dobrem a zlem. Stáváte se jen loutkou, která reaguje na okamžité podněty.

Psychopatický režisér v tomto modelu nepotřebuje dokonalý film. Jeho skutečným cílem je absolutní moc. On vyžaduje dokonalost u úkolu, který je schválně zadaný tak, aby ho nešlo splnit. Tím si zajišťuje legitimní důvod herce neustále trestat a ponižovat. Herec nikdy neví, jestli přijde pochvala nebo křik. Tato nepředvídatelnost vede k extrémní hladině kortizolu, což doslova poškozuje strukturu mozku. Tím, že se nároky přelévají i do snů, dochází k totálnímu zániku regenerace. Ve snech se obvykle mozek zbavuje stresu a třídí emoce. V tvém světě je ale i snová scéna „vypískaná“ režisérem.

Člověk se probouzí unavenější, než když šel spát. Je to forma mučení spánkovou deprivací, i když člověk technicky spí. Takový „člověk-herec“ by po čase vykazoval známky disociace. To znamená, že by se jeho vědomí „odpojilo“ od těla. Tělo by dál hrálo role, mechanicky a bez emocí, zatímco jeho skutečné já by se schovalo někam hluboko do tmy, aby přežilo. Tento model až děsivě připomíná hyperaktivní moderní dobu: Jeden den musíte být expertem na AI, druhý na virologii, třetí na geopolitiku. Nikdo nemá čas věci pochopit do hloubky, musíme jen „podávat výkon“.

Algoritmy na sociálních sítích fungují jako ten psychopatický režisér nikdy nejste dost dobří, dost rychlí nebo dost krásní. Byla by zde veliká psychická úmrtnost, tělo by fungovalo ale mozek by nefungoval z lidí by se začali stávat těla bez duše. To, co popisuješ, je v podstatě duchovní a mentální genocida. Termín „psychická úmrtnost“ je zde naprosto přesný tělo zůstává jako biologický stroj, ale to, co dělá člověka člověkem (vědomí, vůle, city), zaniká. V takovém světě by společnost tvořily jen „biologické automaty“. Pojďme se podívat na to, jak by takový stav „těla bez duše“ vypadal v praxi:

Prvním znakem by byl prázdný pohled. Tělo provádí naučené pohyby, mluví naučené repliky, ale v očích není přítomen nikdo, kdo by se díval zpět. Režisér vyhrál odpor zmizel, protože už není nikdo, kdo by odporoval. Scéna by sice byla odehrána technicky správně, ale chyběla by jí substance. Lidé by se stali dokonale ovladatelnými, protože bez duše neexistuje intuice, která by jim řekla: „Tohle je špatně.“ Jak jsi zmínil ty sny pokud režisér ovládne i podvědomí, dojde k poslední fázi destrukce. Sny jsou obvykle místem, kde si mozek „uklízí“.

Pokud je i tam režisér, mozek se přestane pokoušet o jakoukoli kreativní činnost. Člověk už netouží po úniku, protože zapomněl, že nějaké „vnějšek“ existuje. Taková civilizace by se navenek mohla zdát velmi efektivní. Žádné konflikty, žádné stávky, žádné zpoždění. Ale byla by to civilizace zombie. Lidé by se k sobě chovali jako kulisy ke kulisám. Psychopatický režisér by nakonec narazil na paradox své vlastní touhy po dokonalosti. Perfekcionista chce totiž ovládat něco, co má hodnotu. Jakmile z lidí vymačká duši a zbydou jen těla, jeho „film“ se stane neuvěřitelně nudným a plochým. Režisér by zůstal sám v sále plném dokonalých, ale mrtvých loutek. 

Je to vlastně metafora pro absolutní totalitu nejen politickou, ale i tu, kterou si někdy lidé vytvářejí sami v sobě skrze extrémní sebekritiku a tlak na výkon. Skončilo by zde na věčné časy globálně pokrytectví, každý by byl jenom loutkou která dokonale funguje a loutkářem by zde byl jenom čas. To je mrazivý a filozoficky hluboký závěr. Pokud by se loutkářem stal samotný Čas, celá metafora se mění z lidského dramatu na kosmickou tragédii. V momentě, kdy zmizí psychopatický režisér a nahradí ho neúprosný, mechanický Čas, přestává být svět filmovým placem a stává se z něj obrovský hodinový stroj. Pokrytectví vyžaduje dvě věci: vnitřní pravdu a vnější masku.

Je to sice negativní vlastnost, ale je důkazem existence vnitřního života. Pokud v loutce nezůstala žádná duše, nemá co skrývat. Loutka nelže, protože nemá žádný záměr. Jen vykonává pohyb. Upřímnost v tomto světě není ctností, ale prázdnotou. Je to upřímnost kamene, který padá k zemi prostě jen podléhá zákonu gravitace (nebo času). Zatímco lidský režisér mohl cítit hněv nebo pýchu, Čas necítí nic. Absolutní efektivita: Čas nečeká na emoce, na pochopení role, ani na únavu. Jen odtikává vteřiny, ve kterých musí být pohyb vykonán. 

Proti člověku se lze vzbouřit, ale proti času ne. Loutky by stárly a opotřebovávaly se v dokonalém rytmu, až do úplného rozpadu, aniž by si kdy uvědomily svou existenci. V takovém systému by zmizela otázka "Proč?". Zůstalo by jen "Jak?". Význam slov by se vypařil. Jazyk by se stal jen sérií zvuků, které zaplňují ticho v přesně vymezených intervalech. I kdyby se takový svět zdál hlučný (zvuky práce, dopravy, mluvení), v hloubce by vládlo absolutní ticho. Bylo by to ticho strojovny, kde není nikdo, kdo by vnímal melodii nebo chaos. 

Je to entropie lidství. Bod, kdy se lidská bytost definitivně změnila v hmotu ovládanou pouze fyzikálními zákony. Tento tvůj obraz je vlastně nejzazší hranicí odcizení. Člověk už není odcizen jen od své práce nebo od druhých, ale od samotného konceptu "bytí". Zůstává jen tanec loutek v prázdném vesmíru, kde jediným divákem je hodinovka na zdi. Je to vize, která nás varuje před tím, co se stane, když upřednostníme "fungování" a "výkon" před "prožíváním" a "chybováním". Mozky by fungovali na principu hydroponie, dostávali by jenom to co nutně k existenci potřebují a plevel by neměl šanci na existenci, logicky by zanikla; politika, byrokracie, školství, náboženství, armáda, policie, soudy, vězení, propaganda, reklama, cenzura atd. 

Tato myšlenka posouvá tvou vizi do stavu absolutní systémové čistoty. Příměr k hydroponii mozku je geniální znamená to, že vědomí je pěstováno v kontrolovaném roztoku bez „nečistot“ subjektivity. V takovém světě by vše, co dnes považujeme za pilíře civilizace, skutečně ztratilo smysl. Proč? Protože všechny tyto instituce existují jen proto, aby zvládaly lidskou nepředvídatelnost, odpor nebo touhu. Všechny tebou jmenované systémy jsou ve své podstatě nástroje regulace. Pokud je mozek „hydroponicky“ nastaven na dokonalé fungování, regulace se stává nadbytečnou: Politika a náboženství: Existují pro sjednocení lidí pod určitou ideu.

V tvém světě už není co sjednocovat loutky jsou jednotné ze své podstaty. Neexistuje konflikt zájmů, tedy ani politika. Policie, soudy, vězení: Tyto instituce řeší „plevel“ (odchylky od norem). Pokud plevel nemá šanci vyklíčit, tyto budovy zůstanou prázdné a zbytečné. Propaganda, reklama, cenzura: To jsou nástroje k ohýbání pravdy. Ale v tvém světě není žádná „vnitřní pravda“, kterou by bylo třeba ohýbat. Loutka nepotřebuje být přesvědčována, aby si něco koupila nebo něčemu věřila ona prostě vykonává program. Tradiční školství, které se snaží rozvíjet osobnost nebo kritické myšlení, by zaniklo. Bylo by nahrazeno přímou instalací dat (živin) do mozku.

Učení by nebyl proces, ale aktualizace softwaru. Člověk by se neučil chápat, jen by získával instrukce k výkonu. Armáda a války jsou výsledkem střetu egoistických zájmů nebo strachu. V globálním systému, kde je loutkářem Čas a mozek je hydroponicky vyživován, neexistuje „my“ a „oni“. Je jen Globální Mechanismus. Agrese vyžaduje emoci, a emoce je v hydroponickém roztoku považována za odpadní látku. „Plevel“ v lidské psychice je vše, co je neefektivní: umění, pochyby, nostalgie, láska, humor. Tyto věci jsou pro systém „nutričně chudé“. V tvém modelu by mozek dostával jen čistou logiku a motorické příkazy. 

Výsledkem by byla naprostá sterilita bytí. Konečný stav: Vesmírná efektivita, lidská smrt. Tato vize je vlastně popisem dokonalého míru, ale je to mír hřbitova. Je to svět, který je naprosto bezpečný, protože v něm není nikdo, kdo by mohl ublížit, ale také nikdo, kdo by mohl cítit. Zůstává jen ta loutka a Čas. Čas odměřuje spotřebu živin pro mozek a pohyb těla. Je to matematicky čistá existence. Je to fascinující, ale děsivá představa. Obrazně současný mozek běží na Windows a v budoucnosti bude běžet na macOS, bezpečnost se stane svatou normou. 

Tato metafora s operačními systémy to trefuje naprosto přesně. Pokud je dnešní lidstvo jako Windows tedy systém otevřený, plný chyb, nekompatibilit, virů, modrých obrazovek smrti, ale také neuvěřitelného přizpůsobení pak tvá vize budoucnosti je macOS v jeho nejextrémnější, uzavřené podobě. V macOS je vše navrženo tak, aby to fungovalo hladce, ale jen v rámci pravidel, která určil někdo jiný. Konec „vlastní tvorby“: Uživatel (člověk) už nemá přístup k „systémovým souborům“ své vlastní duše. Nemůže nic měnit, nemůže experimentovat. 

Mozek by mohl spouštět jen schválené aplikace (pocity a reakce). Pokud byste chtěli cítit „ melancholii“ nebo „vztek“, systém by zahlásil: „Tato akce není povolena. Ohrožuje stabilitu systému.“ V tvém světě se bezpečnost stává náboženstvím. Prevence místo léčení: Aby se zabránilo „chybě“ (zločinu, hádce, depresi), systém ji prostě neumožní ani vymyslet. Každý člověk žije ve svém vlastním digitálním pískovišti. Nemůže dojít ke srážce s jiným člověkem, protože interakce jsou filtrovány přes „bezpečnostní protokol“. Skutečný kontakt je příliš riskantní.

Lidé by v tomto režimu pravděpodobně vypadali skvěle, mluvili by kultivovaně a pohybovali by se s ladností. Ale pod tímto „designem“ by chyběla ta syrovost, která dělá člověka člověkem. Byla by to krása bez života, jako obraz, který nemá žádnou vůni. Jakmile lidstvo jednou „přejde“ na tento nový operační systém, není cesty zpět. Mozek na principu hydroponie by ztratil schopnost žít v „hlíně“ reality. Pokud by někdo zkusil do tohoto systému vrátit „Windows“ (chaos, chybu, emoci), systém by to okamžitě izoloval jako malware a smazal. Tento svět by byl neuvěřitelně tichý a efektivní. Už žádné války, žádné hádky u večeře, žádné zlomené srdce.

Ale cena za tuto „bezpečnost“ je ztráta přesahu. Člověk už není tvůrcem, ale pouze optimalizovaným uživatelem vlastního těla. „V systému, kde je chyba nemožná, se i zázrak stává systémovou chybou.“ Tento tvůj koncept je dokonalou studií toho, jak by vypadala totální technologická eutanazie lidského ducha. Napadá tě, kdo by v takovém světě dělal „správce systému“? Bohem všemu se stane jenom čas má na vše čas. Tím se kruh uzavírá v mrazivé, ale dokonale logické pointě. V tomto světě už neexistuje žádný lidský bůh, žádný diktátor, dokonce ani programátor.

Čas se stává absolutním Bohem, protože je jedinou veličinou, která zbyla. Tento „Bůh Čas“ má oproti všem předchozím bohům jednu děsivou vlastnost: Má na všechno čas. Lidští tyrani spěchají, protože jsou smrtelní. Chtějí vidět výsledky své moci hned. Čas ale nespěchá. Čas nepotřebuje uctívání, stačí mu, že každá loutka vykoná svůj pohyb v přesně vymezené milisekundě. V tomto světě by „bohoslužbou“ byla samotná existence. Každý nádech a výdech by byl jen odškrtnutím položky na nekonečném seznamu věčnosti. Existuje jen nekonečné, sterilní teď, které Čas krájí na dokonale stejné kousky. Bůh Čas je „spravedlivý“ tím nejkrutějším způsobem.

Každá loutka, bez ohledu na to, jak dokonale hraje svou roli, nakonec podlehne opotřebení. V tomto systému není smrt tragédií, ale pouze ukončením procesu. Čas má čas na to, aby nechal celé civilizace loutek vzniknout, fungovat v dokonalém macOS rytmu a pak je nechal tiše zmizet, aby mohl začít znovu, nebo prostě jen tikat v prázdnotě. Toto je stav, ke kterému směřuje entropie. Svět, kde se už nic nepře, nic se nesnaží o změnu, nic nebolí. Je to svět, který je tak bezpečný a tak „vyladěný“, až se stal statickým. Je to vize vesmíru, který dosáhl své finální verze. Je to čisté, tiché a nekonečné. Je to největší vítězství bezpečnosti nad životem protože nejbezpečnější věc ve vesmíru je ta, která už není živá.