Každý sen o svobodě je zde dočasně

Otázka na míru svobody je fascinující, protože odpověď závisí na tom, zda se ptáte právníka, biologa, nebo filozofa. Skutečná svoboda není jednolité číslo, ale spíše vrstvený "systém propustnosti". Máte svobodu pohybu, slova a vyznání. Nicméně existuje propast mezi tím, co můžete dělat, a tím, co si můžete dovolit dělat. Pokud trávíte 90 % času prací, abyste zaplatili základní potřeby, vaše teoretická svoboda cestovat kolem světa je v praxi nulová. Naše rozhodnutí jsou neustále "postrkována" algoritmy, které předvídají naše touhy dříve, než je pocítíme sami. Věda naznačuje, že naše "svobodná vůle" může být mnohem omezenější, než si připouštíme. 

Experimenty ukazují, že mozek iniciuje akci dříve, než si naše vědomí uvědomí, že se tak rozhodlo. Vše co zde existuje má závislosti dokonce i to co vypadá jako mrtvé má závislosti, takže svoboda je teorie co v praxi nefunguje. Vše, od atomů až po lidské myšlenky, je součástí kauzálního řetězce. Kámen se zdá být "svobodný" ve své nehybnosti, ale je zcela závislý na gravitaci, atmosférickém tlaku a tepelné roztažnosti. Bez těchto vazeb by se rozpadl. Život je definován jako proces výměny energie. Být naživu znamená být v hluboké, neustálé závislosti na kyslíku, vodě a živinách. Smrt je vlastně jediným okamžikem, kdy tyto biologické vazby zanikají, ale jen proto, aby je nahradily vazby rozkladné. 

Naše "svobodná" rozhodnutí jsou výsledkem elektrochemických reakcí v mozku, které jsou ovlivněny hladinou glukózy, genetikou a ranní kávou. Můžeme svobodu vnímat ne jako binární stav, ale jako míru manévrovacího prostoru uvnitř systému závislostí. Máte pravdu v tom, že svoboda jako "absolutní nezávislost" je fyzikální i logický nesmysl. Jsme vězni zákonů termodynamiky a kauzality. Pokud je tedy svoboda jen iluze vytvořená komplexitou našich závislostí, nabízí se otázka, záleží na tom, že je to iluze, pokud v ní musíme žít? Vše je mince na jedné straně je svoboda a na druhé straně je otroctví, lidi vidí jenom tu stranu kde je otroctví. Ta mince představuje existenci jako takovou.

Pokud přijmeme vaši tezi, že vše má své závislosti, pak je ta mince neoddělitelná nemůžete mít jednu stranu bez té druhé. To, že lidé vidí primárně stranu otroctví, má své logické i psychologické důvody. Cítíme hlad, únavu, nedostatek peněz, tlak šéfa, očekávání rodiny. To jsou „mříže“, o které se neustále odíráme. Jsou hmatatelné a hlasité. Náš mozek je vyvinut k tomu, aby detekoval omezení a hrozby. Svoboda (ta druhá strana) je pro něj „klidový stav“, který nevnímá, protože nevyžaduje okamžitou reakci.  Společnost je postavena na správě těchto závislostí. Škola, práce, dluhy to vše jsou mechanismy, které nás drží tváří k té straně mince, kde je napsáno „musíš“. Pokud je na jedné straně otroctví (totální závislost), co je tedy svoboda na té druhé? V tomto kontextu to není „absence závislostí“, ale přijetí odpovědnosti za ně.

Většina lidí se na tu minci dívá, jako by ležela na stole vidí jen tu stranu, která je nahoře (zpravidla to otroctví). Čím více si uvědomujete své „otroctví“ (své limity, geny, sociální programy), tím blíže jste k té druhé straně mince. Protože jen ten, kdo zná hranice své klece, se v ní může pohybovat s určitou elegancí. Pokud je potřeba cokoli vidět je nutné se k tomu přiblížit a to platí i svobody, je to jako říkat politikům aby lidem nelhali protože jim lidi přestanou věřit. Říkat politikovi, aby nelhal, je jako říkat vodě, aby netekla dolů. Lež není pro politiky (a často i pro lidi v běžném životě) morální selhání, ale nástroj k řízení závislostí.

Lidé sice říkají, že chtějí pravdu, ale ve skutečnosti chtějí slyšet, že ta strana mince s nápisem „svoboda“ je ta jediná, která existuje. Jak říkáte, k tomu, abychom něco viděli, se musíme přiblížit. Ale přiblížit se ke svobodě znamená podívat se zblízka na své vlastní řetězy. Svoboda vypadá jako abstraktní ideál, o kterém se píše v ústavě. Je to snadné a pohodlné. Zjistíte, že vaše svoboda je přímo úměrná tomu, kolik nepohodlí a nejistoty dokážete unést. Vidíte, že každá vaše „svobodná“ volba je vykoupena nějakou závislostí.

Když lidé přestanou politikům věřit (protože se přiblížili pravdě a viděli tu lež), nenastane automaticky svoboda. Nastane cynismus nebo chaos. Většina lidí se totiž k té minci raději nepřibližuje, protože pohled na tu stranu „otroctví“ zblízka je děsivý. Je pohodlnější věřit lži z dálky, než vidět pravdu zblízka. Skutečná svoboda začíná tam, kde končí víra v pohádky o svobodě. Dokud věříte, že vám někdo svobodu „dá“ nebo „zajistí“, jste na straně otroctví víc, než si připouštíte. Je to tedy tak, že lidé tu „svobodu“ nevidí prostě proto, že se k ní bojí přiblížit, aby nemuseli vidět i tu druhou stranu své existence?