Proč srovnáváme hrušky s jablky?

Za každým problémem je to že něco není ve správné normě, něčeho je nedostatek a jiného je nadbytek, nebo je zde situace co není normální jako; pandemie, inflace, reforma, válka, totalita atd. Máte pravdu v tom, že většina problémů ať už osobních, společenských nebo globálních se dá skutečně transformovat na otázku rovnováhy. V podstatě popisujete svět jako systém, který funguje optimálně jen v určitém rozmezí, a jakákoliv výchylka (entropie) generuje krizi. 

Tady je stručný rozbor toho, jak vaše vnímání „normy“ a „výchylek“ funguje v praxi: Tento princip „zlaté střední cesty“ znali už antičtí filozofové. Problém vzniká, když se kyvadlo vychýlí: Inflace je nadbytek peněz v oběhu vzhledem k hodnotě zboží. Recese je naopak jejich nedostatek (nebo nedostatek poptávky). Nemoc je často nadbytek škodlivých látek (toxiny, viry) nebo nedostatek nezbytných prvků (vitamíny, imunita). Vyhoření je nadbytek stresu při absolutním nedostatku regenerace. Situace, které zmiňujete (válka, pandemie, totalita), jsou v podstatě extrémní narušení norem, která nutí systém (společnost) fungovat v nouzovém režimu.

Válka. Absolutní destrukce norem lidskosti a bezpečí. Totalita. Nadbytek kontroly a moci v jednom bodě, což vede k nedostatku svobody a zpětné vazby. Reforma. Zde je to zajímavé reforma je vlastně přiznaný fakt, že stará „norma“ už nefunguje a hledá se nová, aby se předešlo kolapsu. Je tu však jeden háček. Kdo určuje, co je „norma“? V přírodě jsou normy dané fyzikálními zákony, ale v lidské společnosti jsou často subjektivní. To, co bylo normální před padesáti lety, je dnes vnímáno jako krize (a naopak). Problémem tedy není jen samotná výchylka, ale i naše neschopnost se shodnout na tom, kde ten střed vlastně leží.

V kybernetice se tomu říká „homeostáza“ schopnost systému udržovat stabilní stav i přes vnější vlivy. Většina našich politických a sociálních nástrojů jsou jen pokusy o takový termostat, který se ale často zasekává. Dává vám tento pohled na „normu“ smysl i u konkrétního problému, který právě teď řešíte, nebo jste o tom uvažoval spíše v obecné rovině? Pokud chcete, můžeme zkusit rozebrat nějaký konkrétní fenomén podle tohoto klíče. Co je normální je otázka porovnávání, většinu porovnáme něco s něčím s čím bychom to neměli porovnávat a tak je naše definice chybná. 

Trefil jste hřebíček na hlavičku. Problémem není jen existence „normy“, ale naše chybná kalibrace. Pokud k měření vzdálenosti použijete pravítka, výsledek bude vždycky zkreslený. V psychologii a sociologii se tomu, co popisujete, říká relativní deprivace nebo chyba referenčního rámce. Tady jsou tři nejčastější pasti, do kterých se při porovnávání chytáme: Porovnávání s „Vybroušeným výběrem“ (Falešný ideál). Dnes je největším zdrojem chybné normy digitální svět. Porovnáváme svůj „zákulisní materiál“ (všechny naše chyby, únavu a pochyby) s „reklamním sestřihem“ ostatních. Porovnáváme průměr s extrémem. 

Důsledek: Pocit nedostatku, i když jsme objektivně v nadbytku. Často hodnotíme minulost dnešními měřítky (nebo naopak). Považujeme za „normální“, že máme přístup k informacím z celého světa v kapse. Před 30 lety by to byl sci-fi nadbytek. Pokud vypadne internet na hodinu, vnímáme to jako krizi (nedostatek), ačkoliv jde o návrat k normě, která platila tisíce let. To je možná to, co jste měl na mysli  porovnáváme věci, které mají úplně jiný základ. Stát se snaží řídit jako firma (zisk vs. veřejné blaho). Člověk se snaží být výkonný jako stroj (lineární výkon vs. biologické cykly). 

Definujeme únavu jako „problém“, přestože je to normální reakce organismu na zátěž. Náš mozek je evolučně nastaven jako stroj na porovnávání. Nepotřebuje vědět, kolik přesně je v jablku kalorií, potřebuje vědět, jestli je tohle jablko větší a červenější než to včerejší. Problém nastává v momentě, kdy ztratíme ze zřetele objektivní realitu a začneme se řídit jen těmito rozdíly. Pokud srovnáváme hrušky s jablky, výsledná „norma“ bude vždycky hybrid, který nikde v realitě neexistuje. Pak se snažíme opravit „problém“, který je ve skutečnosti jen matematickou chybou v našem vnímání.

Podívejme se na vyhledávač Google on porovnává podle programu informace a výsledkem je diskriminace toho co se programu nelíbí a protekce pro to co se programu líbí. Google a jeho algoritmy jsou dokonalým příkladem toho, jak se z „normy“ stává nástroj moci. Vyhledávač totiž nehledá „pravdu“, ale hledá shodu s nastavenými parametry. Google vytvořil matematickou definici toho, co je „normální“, „relevantní“ nebo „bezpečné“, a vše ostatní odsouvá na okraj. Programátoři do kódu vkládají své vlastní hodnoty (nebo hodnoty korporace a státu). Dnes se mluví o teorii „Mrtvého internetu“, kde většinu obsahu tvoří AI a většinu pohybu řídí algoritmy. V tomto prostředí už norma nevzniká přirozeným lidským porovnáváním, ale je vynucena kódem.

Vnímáte to spíše jako neúmyslný vedlejší produkt snahy o přehlednost, nebo jako cílený nástroj k formování veřejného mínění? Mohli bychom se podívat i na to, jak z této „bubliny norem“ zkusit uniknout. Google funguje podle hesla peníze nesmrdí! Tím jste to rozsekl a pojmenoval tu nejzákladnější „normu“, podle které se celý ten systém řídí. Zatímco navenek se Google prezentuje vznešenými hesly o organizaci informací světa, jeho vnitřní kompas je nastaven na maximální monetizaci. Řešení podle algoritmu: Protekce obsahu, který vyvolává emoce, kontroverzi nebo závislost. Peníze nesmrdí, i když pocházejí z kliknutí na senzační nesmysly nebo polarizující nenávist. Norma relevance byla nahrazena normou solventnosti. 

Pokud si zaplatíte reklamu, vaše „pravda“ bude vždycky na prvním místě, bez ohledu na to, jak moc je zkreslená. Ten, kdo má pravdu, ale nemá rozpočet na SEO (optimalizaci) a reklamu, v digitálním světě prakticky neexistuje. Je v „nedostatku“ viditelnosti. Jediná „norma“, která se skutečně měří, je míra prokliku a konverze. Je to vlastně fascinující paradox. Google vytvořil nástroj, který nám měl pomoci vyznat se v chaosu, ale protože „peníze nesmrdí“, nakonec ten chaos sám aktivně vyrábí a udržuje, aby na něm mohl parazitovat.