Bolest hlavy - bolest v srdcích...

Anotace: Zdál se mi sen, který byl příliš reálný. Pamatoval jsem si každé slovo a... Víte, někdy si přeju, aby se sny vyplnily a bolest by navždy přestala... :-(

Ta příšerná bolest hlavy se už nedá vydržet. Cítím křečovité tepání ve spáncích a jdou na mě mdloby. Každým pohybem se mi zdá, že se mi hlava rozletí na milióny kousků jako je tomu u vrženého granátu s jeho střepinami. Celý den ležím v posteli a nemám chuť k jídlu ani pití.
„Pojď, strejda Tě zaveze k doktorce, ta bude vědět co s Tebou.“
Slova moji mámy mi zněly v uších jako vzdálená a opakující se ozvěna. Sešel jsem ze schodů a vlezl do staré plečky, jenž patřila mému strýci. Auto s utrženým výfukem mi zastavilo na rohu nemocnice a poté se s rachotem vzdalovalo. Došel jsem do barevné místnosti plné hraček a posadil se u okna. „Další, další si pojďte…“ zavolala sestra v modrobílých šatech. Pomalu jsem vstal a došel ke dveřím. Hlava se mi motala a každým krokem se bolest stupňovala jako hladina rtuti v teploměru při stále zvyšující se teplotě. „Tak copak Tě trápí, jsi nějaký bledý.“ Odvětila od psacího stolu, aniž by zvedla oči. „Není mi dobře…“ konečně se na mě podívala a její pohled byl přísný. „A něco konkrétního mi řekneš?“ bez zeptání jsem si sedl na křeslo a zavřel oči. „Bolí mě strašně hlava…“ „už dva týdny“ – dodal jsem. „Je vidět, že je Ti opravdu zle. Pošlu Tě hned na neurologii.“
Opustil jsem dětské oddělení a vydal se do třetího patra. Papír, který mi doktorka vypsala jsem nervozitou žmoulal v ruce. Vešel jsem do prázdné čekárny. Průvan vzal za své a dveře ohlušující ránou zavřel. Bolestivé tepání zesílilo a já se ušklíbl a zavřel oči. „Ty dveře mají kliku!“ Ozval se hrubý hlas doktora z ordinace. Zaťukal jsem na dveře a těšil se, až budu mít tohle vyšetření za sebou. Dveře se otevřely a přede mnou stál o hlavu menší postarší pán s úsměvem na tváři. Na tváři měl také zažloutlý knírek jako můj strýc od dlouholetého kouření tabáku. „Dobrý den, posílá mě sem paní doktorka z dětského.“ Do vrásčitých rukou jsem mu svěřil zmačkaný lékařský papír zvlhčený mým potem. Usmál se, šel ke svému stolu a požádal mě, abych si sedl. Nasadil si brýle a rukou si vjel do knírku. „Tak co Vás trápí mladý pane?“ Odvětil jsem to samé jako obvodní lékařce. „Tak se na to podíváme.“ Po různých vyšetření uchopil klíče a zavedl mě do jakési místnosti, kde se nacházel přístroj, který připomínal kosmickou loď. „Teď si vysvleč tričko a polož se na tohle lehátko.“ Pomalu jsem svlékl tričko a přehodil ho přes opěradlo židle. Natáhl jsem se a byl jsem rád, že se konečně něco proti té strašné bolesti hlavy podniká. Obešel „kosmickou loď“ a něco připravoval. „Můžeme?“ Pohlédl jsem na něho a přikývl na souhlas. V mžiku se lehátko se mnou zasunulo a začaly problikávat kolem mne různá světélka. Zdálo se mi, že jsem ilegálně zkoumané zvíře v podivné laboratoři u ještě podivnějšího vědce. Exkurze vesmírem skončila a konečně jsem byl na svých nohou. Nikdy nezapomenu na to, jak se ten usměvavý stařík dokázal za takovou chvilku změnit na vážného. Jakoby někdo nebo něco vysálo veškerý jeho optimismus a dobrou náladu. „Máš to za sebou, výsledky musím zkonzultovat s kolegy a diagnózu se dozvíš zítra.“ Za tu dobu, co jsem absolvoval toto vyšetření se mi ani jednou nepodíval do očí. Nevím proč, ale chtěl jsem jeho stařecky ledové oči ještě vidět. Dodávalo mně to asi odvahu a pocit bezpečí. Poděkoval jsem a otevřel dveře. „Na shledanou a děkuji.“ Podíval jsem se na něho, překonal bolest a vytvořil úsměv. „Jo, abych nezapomněl. Zítra se dostav s maminkou nebo tátou v 10 hodin.“ Přikývl jsem a zavřel za sebou dveře.
Druhý den ráno měla mamka špatnou náladu, protože si kvůli návštěvě u doktora musela vzít volno. „Ti doktoři si myslí, že zapískají a každý může jen tak přijít. To Ti nemohl říct sám co s Tebou je? Máš určitě migrénu, já ji taky měla, ale takovýhle čachry s moji mámou nedělali!“ Těšil jsem se na to, až se dozvíme co nám chtějí a nebudu muset poslouchat ty máminy znechucený řeči. Zaklepala na dveře a čekali jsme do příchodu sestry. Na podruhé zaťukání se dveře otevřely a v nich stál onen stařík, jenž mi prováděl předchozí den různá vyšetření. „Dobré dopoledne“ zaznělo z vousů staříka a jeho výraz byl studený a velmi vážný. Mamka pozdrav opětovala a na vyzvání jsme se posadili do kožených křesel uvnitř místnosti. „Chviličku strpení, primář oddělení přijde každou chvílí.“ Doktor se zasněně díval ven a jeho ledový pohled, jakoby tál. Rychlé kroky a cinkot klíčů přerušil ticho panující v místnosti. Ve dveřích stál vysoký muž středního věku a v rukou držel jakýsi dokument chráněný slídou. Po jeho představení nastalo ticho a slova se ujal starší doktor. „Věřte, že tato diagnóza mi nedala spát. Zdravotní stav Vašeho syna je velmi vážný. Váš syn…“ ( hluk z chodby přerušil vážnost a doktorskou řeč. Jeho oči se upřely na nehybné tělo moji mámy ) „Váš syn má zhoubný nádor na mozku, který za dobu osm měsíců vyrostl na tolik, že…“ polkl jsem a podíval jsem se na mamku provinilým pohledem, jako bych ji žádal o odpuštění. Její oči byly zalité a lesklé stejně tak, jako po návratu staršího bratra po dvouleté vojenské službě. Rozdíl je pouze v roli emocí, které nastávají během života. „Máme dvě možnosti…“ řekl primář a složil ruce na kolena. „Vím, že je to těžké, ale v dnešní době je medicína na pokročilejší úrovni, než tomu bylo před několika lety. Zhoubný nádor je možné odebrat operativně… i když medicína kráčí kupředu, pravděpodobnost úspěšně zdařené operace je v procentuálním vyjádření poměrně nízká. A to dvacetiprocentní.“ Vím, jak se cítila máma, která seděla vedle a křečovitě držela mé zápěstí. Nepřišlo mi vážné to, co muži v bílém říkali, nýbrž stav ženy, která se 18 let dívala na chlapce, z kterého se stával muž a která se starala o jeho blaho. „Druhou možností je operaci nepodstoupit a čekat. Každý má svoji svíci, která pomalu hoří. Váš syn začínal s poněkud menší, než většina z nás“. Při těchto slovech jsem uslyšel vzlykot mamky a prosebnou otázku: „Kolik času má, když operaci nepodstoupí?“ V půlce věty se její hlas zlomil a ruka povolila mé zápěstí. Čekal jsem na verdikt, který určí zbytek mého života a bude jen na mne, zda operaci podstoupím nebo nechám svíci dohořet.

Den za dnem utíkaly a já připravoval akci, na kterou měli být pozváni přátelé a bývalý spolužáci ze střední školy. Pronajal jsem prostory bývalé sokolovny v naší vesnici a začal rozesílat pozvánky. Velký sál byl připraven a důležitý den D nastal. Byla sobota 26.3. 2008 a mě čekalo největší emoční vypjetí mého života. Ve smluvený čas byla velká většina pozvaných přítomna a já začal:
„Ahoj! Chtěl bych Vás tu všechny přivítat a poděkovat Vám, že jste dorazili. Každý z Vás se asi ptá, co se to oslavuje a proč je tu tolik neznámých lidí? Je to prosté a smutné. Chtěl bych se rozloučit.“ Odešel jsem k přehrávači a pustil písně, které doprovázely můj život.
Z kapsy jsem vytáhl papír a začal číst:

„Narodil jsem se 15. srpna roku 1989. Ano, bylo to ještě minulé tisíciletí, ale tak starý snad ještě nejsem. Během 18 let jsem poznal mnoho lidí, kteří mi přirostli k srdci a většina je tu teď s námi. Za život jsem toho mnoho nedokázal. Zpíval jsem v pěveckém sboru a po základní škole již čtvrtým rokem navštěvuji střední školu v Lanškrouně. Na přelomu druhého a třetího ročníku jsem poznal osobu, kterou budu nazývat láskou, protože láskou jest. Nehledal jsem nikdy vztah a nebral ho za důležitou položku života. Teď vím, že žijeme pouze kvůli lásce. Možná to nechápete nyní, ale spoustu let máte před sebou na poznání cíle cesty našeho bytí. Chci Vám všem tady povědět jednu zkutečnost, která zasáhla můj život.“
Do očí mi vyhrkly slzy a ti vnímaví pochopili, že nejde o srandu nýbrž o něco vážného. Hluboce jsem se nadechl a polkl. „V úterý jsem se dozvěděl, že mám nádor na zadní části mozku. Moje svíce dohořívá. Dostal jsem na výběr. Buď jít na operaci, z které se vrátí jeden z pěti nebo dožít svůj život poměrně v klidu.“ Zavřel jsem oči a pokračoval … „Vybral jsem si druhou možnost. Doktoři mi dávají dva měsíce života a já je chci strávit s Vámi.“ Domluvil jsem a každý z přítomných měl v očích žal a lítost, v srdci možná bol a na duši šrám. Po chvíli mlčení se po mně sápalo mnoho rukou a já jen slyšel: “Je mi to líto.“ Brečel jsem a bylo mi jedno, že jsem kluk. Byl jsem šťastný, že znám smysl života a že na to nejsem sám.

Láska se vzdala školy a trávili jsme spolu všechen volný čas. Dny utíkaly rychle a můj zdravotní stav se den ode dne horšil. 21. května jsem ulehl na lůžko do fakultní nemocnice v Hradci Králové, protože jsem přestal být schopný pohybu. Láska posedávala u mé postele a tiskla mou ruku. Psala mi básně a četla mi je s něhou a já plakal, že verše nemohu již prožít. Poslední polibek se vpil do suchých rtů a plamínek svíce pomalu zhasínal…