Zapomínat

Anotace: Učit se a zapomínat. Dvě nejdůležitější schopnosti člověka!

Člověk se celý život jen a jen učí, zvyšuje si kvalifikaci, pachtí se jen za tím, aby pořád něco zvěděl, věděl a aby ovládal stále více dovedností, znalostí, prostředků atd. Ale je to doopravdy lidské a užitečné? Ne, teď nemyslím, jestli je to obchodní komodita na trhu. To ponechme stranou, neboť diskuse by byla zbytečná. Nutné je to přijmout jako fakt, ale vyrovnat se s tím? Nač. Lidské je se učit, člověk je zvědavý už od povahy. I přesto, že může být třeba netečný a apatický, vždy je před ním něco, co by rád věděl a proto si klade otázky atd i když se nechce učit. Ale to není o tom, o čem bych rád se jenom tak, volně zamyslel.

Tím že se učíme, se nám stále více a více propojuje, asociuje a stmeluje celek zdánlivě nesourodých a střípkovitých skutečností a znalostí z tohoto světa. Pak vždy uvažujeme, jak celá struktura učení, myšlení a naučených poznatků se pospojovala dohromady, když nám vyšlo, že jsme byli schopni složit určitý výrok, nebo větu. Ale ukazuje se, že i tím si život značně komplikujeme. Když kombinujeme, spekulujeme a vždy se snažíme zavedený postup nějak obejít, jít jinudy. To se pak vždy trošku odchýlíme. Avšak zdánlivě to vypadá nepochopitelně, ale příklady z praxe ukazují, že leckdy množství informací tíží v rozhodování, místo aby mu ulehčovalo, na základě určitého spojování. To je ten paradox o kterém jsem hodlal promluvit. Nevíme, jestli to udělat tak, nebo onak, protože… Je tam to protože, to co nás staví do nejistoty volby. A zpětně, když je zvoleno, už nic nelze udělat jinak. Místo poučování, učení, myšlení a mudrování by bylo lepší zapomínat. To by se měli především lidé taktéž i v rozumné míře učit. Aby jim v hlavě (v tom zvláštním „odkladišti a skladišti“ myšlenek) nezůstávaly ty nepotřebné asociace, spojení atd. Proto není na škodu cvičit se v zapomínání a jednat dle zdánlivě jednodušších vzorečků. Proč si to ztěžovat, že? Ale to nejde. Je mnoho lidí moudřejších než já, kteří na základě poznatků a zkušeností „už vědí jak“ a tak žijí a v podstatě jim to vyhovuje. Ale je to to „už vědí jak“ správně? Co když ne. Měli by zapomenout a zkusit jednodušší cestu a pochopitelně s tím související i onačejší závěr a cíl. Lidé se drží zavedených pořádků, a proto si život děsivě mnoho komplikují. Lehkost myšlení a učení je v jeho nevyzpytatelnosti. Nevíme nikdy kam nás zavede, ale musíme postupovat podle zásady, že žádné schémata a před-sudky předem! Nic. Vždy znova, vždy znova načisto. Bez předchozích zkušeností, bez předchozích afektů, před-sudků, úsudků a rutiny. To znamená, naučit se taky spolehlivě zapomínat. Nejen na špatné, smutné a nezvedené životní situace, ale na všechno. To by nemělo vést k demolici a popření myšlení, ale k jeho racionalizaci. Myšlení vědci nikdy neprozkoumali, nikdy nedokázali zodpovědět, jak se daný jedinec v dané situaci zachová? Proč? Protože pokud člověk myslí a zapomíná, jedná jedině správně. Jako kdyby přečetl knížku, odložil ji a znova začal vyšetřovat podstatu příběhu od začátku a tak vždy znova, s každou další. Je to nekonečná cesta, které se říká život, a tedy ne nikterak připravený a upravený chodníček lidské sebe-jistoty nejen v myšlení, ale i v dalších věcech. Na život se nelze připravit, jde ho jen žít. A to samé je i myšlení. Nejde si ho připravit, ale jde ho jen myslet. A pro „správné myšlení“ je nutné i zapomínání, nejen zavedené pořádky, které by to správné myšlení vždy ovlivnily a korigovaly špatným směrem. Proto zapomínat! Až se to lidé naučí, pak budou moci být schopni myslet a uvažovat. Když oddělí zrno od plev, potřebné od nepotřebného a i to potřebné znovu odhodí a začnou vždy nanovo. A tak do nekonečna se opakujíce stále.

Co jsem v podstatě chtěl sdělit tím neforemným a bezduchým zamyšlením? Že je nutné v podstatě žít tak, že se učíme, vstřebáváme informace a znalosti, ale zároveň je vyvrhujeme, zatracujeme a zapomínáme na ně. Jsme jakoby od nepopsaného listu znova. To je podstata.