Počítač - začátek nebo konec komunikace

Anotace: Zamyšlení

Narodila jsem se do doby spojované technikou, jež vstoupila do života každého z nás. Nikoho nenechá bez povšimnutí, a my ani bez ní už nemůžeme žít. Jsme na ní příliš závislí. Stala se nutnou součástí našeho žití. Tak moc, že kdybychom o ni přišli nejspíše by naše společnost zkolabovala a dostala se do vážné společenské krize a následně i do války o poslední pozůstatky technické vyspělosti.
Jen si přiznejme, kdo z nás by bez techniky dokázal žít? Bez ledničky či televize? Tisíce lidí jsou závislí na televizi a pokud nevidí svůj pořad, jsou z toho „na nervy“. A co teprve ti, co prosedí hodiny a hodiny u svého počítače. Někdy i noci. Kampak se ztratil náš původní styl života? Jak jsme mohli dopustit, aby nás něco tak moc ovládalo? Nebo se vám zdá, že nás neovládá? Možná je to jen můj dojem.
Tak pokud nesouhlasíte, zkuste na jeden jediný den vypnout v domě elektřinu, plyn. Uvidíme, jak se vám podaří jeden den žít bez toho, na co jste zvyklí. Jen ohřátí jídla bez mikrovlnné trouby bude naprostá katastrofa. A co budete celý den dělat, když vám nepůjde televize? Knihu asi číst nebudete, protože dnes je už téměř nikdo nečte.
Proč jsme si nechali vzít to, co bylo krásné, osobité a důležité v našem životě? Možná pro vás to důležité nebylo a nebo si to jen neuvědomujete. Ale život, co dříve býval, byl mnohem plnohodnotnější než nyní. Nemohu napsat „Vzpomeňte si“, protože nevím, zda si na něco můžete vzpomenout, možná ne. Ale jen si to zkuste představit: Slunce na nebi, děti venku, a ne zavřené doma ve svém pokoji, jak je to nyní. Užívají si svěžího vzduchu a krásného dne. Vy si můžete bez starostí vyjít ven, nemusíte myslet na to, že vám uteče oblíbený pořad. Nemá vám co utéci. Nemáte televizi. Mluvíte s přáteli přímo a ne přes mobilní telefon – nemáte ho. Že si to nedokážete představit? Že jsem bláhová a blázen? Snad ano.
Asi přeci jen jsem příliš naivní. Možná je lepší sedět doma, v teple s horkým čajem u sebe. V tichosti svého bytu komunikovat s lidmi přes „síť“. A nemuset se jim dívat do očí. Nemuset reagovat přímo na jejich slova. Nemuset se bát jim zalhat a čekat, jestli to poznají. Přece přes internet a různé komunikační programy to nemohou poznat. Také si můžu odpověď rozmýšlet minuty či desítky minut. A nikdo si mne nebude netrpělivě prohlížet a čekat. Nyní můžeme být někým jiným. Někým, kým nemůžeme být v „normální“ reálném životě.
Technika nám umožňuje určitou svobodu. Ale také nám ji bere. Stáváme se jejími vězni, ačkoliv si to neuvědomujeme a žijeme v domnění, že jsme svobodni v této době. Začínáme prožívat život ve virtuální realitě. Používáme webové kamery, abychom mohli vidět přátelé, kteří mohou být i na druhém konci světa, a my si toho ani nemusíme všimnout.
Začínáme být příliš lhostejni. Nemyslíte? Snad ne, třeba jste si toho nevšimli. Možná je to tak lepší. Ale proč raději neprohlédneme a nepodíváme se na svět bez těch krásných růžových brýlí? Možná, že jen techniku příliš odsuzuji, ale co když ne? Sic zachraňuje tisíce životů, ale spoustu jich i bere. Umělý pokrok není vždy k užitku, a to my s úspěchem přehlížíme.
Nové lékařské přístroje a nástroje dokáží zachránit ročně tisíce lidí. Nové vynálezy a nápady umožní předejít smrtelným nehodám a nebo upozornit záchranáře na nehodu, jež se stala. A tak je možnost zachránit člověka. Ale co ti, kteří uvízli ve světě techniky? Stali se osamoceni v této době. Nedokáží již s nikým komunikovat a tak raději ukončí svůj život, protože ztratili svou osobu, svou víru v lidi. A komunikace bez přítomnosti člověka je nedokázala zachránit.
Takových lidí jsou tisíce.
Samotní Japonci, kteří jsou natolik zaměstnáni prací a nemají čas si najít protějšek, s kterým by prožili zbytek života. Raději vymýšlejí různé náhražky. Už jen robot, který dokáže tančit, aby tanečník bez partnerky nebyl sám. Tohle už je dle mne příliš. Kdyby raději zpomalili a více žili, nepotřebovali by roboty, kteří jim stejně nedají, co od nich očekávají. Vytváří si různá umělá „zvířátka“, o která se starají, mohou s nimi mluvit a pokud jsou naprogramovaní, tak jim pár „naučenými“ frázemi odpoví. Ale nemají tam kontakt s druhou osobou. Jen prohlubují samotu.
Technika nás rozděluje. Prohlubuje mezi námi komunikační propasti. Lidé mezi sebou komunikují pomocí počítačů, e-mailů, sms zpráv. I některé rodiny se jen takto mohou navštěvovat, protože je pro ně třeba příliš náročně časově i finančně se jinak navštívit. A nebo jen žijí v jiné zemi a o to je to pro ně těžší. Tak raději než pohled, pošlou e-mail, který je doručen během krátké doby a odpověď taktéž.
Začínáme žít v přítomnosti počítačů. Uzavíráme se v jejich vlivu. Nepotřebujeme již nikam chodit. A tak nám život utíká mezi prsty a ani si to nevnímáme, nemyslíte? Tisíce lidí prosedí dny u počítačů, a aniž by si to uvědomovali, ztratí drahocenný čas. A až jim to jednou dojde, bude již příliš pozdě zkusit žít bez technického pokroku.
Technický svět nás zbavuje blízkosti s ostatními lidmi. Oddaluje nás a neumožňuje návrat. Protože jeho pokrok je příliš rychlý, a tím i styl života. A tím i naše pracovní nasazení. Nakonec se stane, že se doma jen míjíme. Své příbuzné a přátele známe jen z fotografií a vybledlých vzpomínek.
Technický pokrok má nesmírně mnoho předností, které snad na první pohled dokáží překrýt jeho protikladné vlastnosti. Nepotřebujeme udržovat oheň, abychom si mohli upéci něco k jídlu. Jen prostě otočíme vypínačem a plynový hořák se rozhoří. Nemusíme kupovat každý den čerstvé jídlo, jen otevřeme lednici. A když potřebujeme horkou vodu, stačí otočit kohoutkem. Ale na druhé straně jsou genetické pokusy, jež ne vždy končí zdarem. Jeden z posledních pokusů o vytvoření nového orgánu zatím působí dobrým dojmem. Daří se. Ale copak si můžeme měnit orgány jako ponožky, když se nám opotřebují? To chceme žít navěky?
Cožpak to tolik toužíme žít? Raději podstoupíme toto, než abychom zemřeli tehdy, kdy nám je to určeno? Kdysi jsem četla jeden citát, nepamatuji si již jak zněl, ale jeho význam byl v tom, že žádny člověk nezemřel dříve, než měl. Zemřel v tu dobu, kdy zemřít měl. A my se snažíme stavět proti přírodě. To není naše budoucnost, žít navždy.
Sami sebe zničíme. Až moc se snažíme vyvinout nové věci, toužíme stále něco zdokonalovat až to jednoho dne přeženeme. A Zemi zničíme. Sebe. Osobně nehledím s nadějí do budoucnosti, vy možná ano. Ale já mám pocit, že doplatíme na svou bezohlednost. Jednou budeme vzpomínat na minulost, ale to už bude pozdě. Teď jí opovrhujeme, považujeme ji za cosi, co nám nemá co dát. Ale ona nám toho dává dost, ale nechceme to vidět, pochopit. Ale až přijde ta doba pochopíme, že budoucnost pro nás znamená krok zpět.
Však i Karel Čapek ve svém díle RUR upozorňuje na nekontrolovatelný rozvoj techniky a před hrozbou, že se vynálezy mohou vymknout člověku z ruky. Sama kniha vede ke katastrofě. A to samé dle mne čeká i nás. Není možno se tomu vyhnout, pokud nepřestaneme usilovat o čím dál větší a složitější vynálezy a nápady. Už teď jsme již dostatečně ohroženi.
Mnoho lidí, jak spisovatelů, tak myslitelů předvídalo naši budoucnost, mnohdy o tom ani nevěděli. Ne jednou se i trefili do budoucnosti. Jules Verne byl považován ve své době za blázna, když psal o cestě Ze Země na Měsíc a nebo Dvacet tisíc mil pod mořem. Sice mu to nevyšlo úplně přesně, ale na to, kdy on žil, je to až moc podobné tomu, co dnes podnikáme a máme. Možná tam má nepřesnosti. Ale kdo z nás by dokázal tak úžasně předpovědět, co bude? Co když Karel Čapek má se svou knihou pravdu?
Nejsme bláhoví, když se upínáme tak moc k budoucnosti? Neměli bychom raději zpomalit, a zapřemýšlet nad tím, co děláme? Vždyť brzy budeme natolik osamoceni, že už nebudeme schopni spolu komunikovat. Ne že by to teď bylo lepší. Přec už teď mají stovky, ba tisíce lidí problém komunikovat s osobou další. Při mluvě se klepou, zadrhávají se, jsou nervózní a nevědí, o čem mají mluvit. Ale když zasednou ke svému počítači, najednou mají co říci.
Tak až sem jsme dospěli. Rozkládáme svou budoucnost. Brzy už žádnou mít nebudeme a nebudeme moci v ni doufat. Nebudeme si moci říci, to bude lepší. Už nebude nač se těšit. A jednou budeme koukat na „staré“ černobíle filmy a budeme si říkat, kéž by to tak zas bylo. Tehdy lidé neměli vše, co chtěli, ale dokázali spolu žít. A nemuseli se uzavírat před ostatními. Nemuseli se bát promluvit. Byli sami sebou.
Mám obavu, že budoucnost pro nás nechystá nic dobrého. Ale my už nejsme schopni to změnit. Přešli jsme pomyslnou hranici, ze které se nelze navrátit zpět. A dát vše do pořádku. Technika nám dala dost dobrého, ale také mnoho vzala a ještě vezme.