Tam, kde nevedou cesty, nic není?

Anotace: „Vědomý pokus o vyvrácení tradiční fysiky“

Seděl jsem toho dne v pohodlí křesla. Čekal, že se stane něco velkolepého, a něco mě osloví, zavolá, ale nestalo se tomu tak. Jenom klid, vyrovnanost a prázdnota inspirativních myšlenek. Jestliže se nic ještě za hodnou chvíli nepřiblíží do „zorného“ pole mého rozumu, budu nucen tu pohodu křesla vyměnit za jinačí druh realizace existence člověka, aby to bylo srozumitelnější. Když, už už vstávaje z křesla jsem se hodlal zdvihnout a odejít, mě atakovala tak silná a těžká myšlenka, která mě opět usadila zpět. Existuje něco v místech kam nevedou cesty?
Ano, existuje. Musí v těch „nic“ být jsoucí. V místě, kde se neukazuje nic na obzoru, při cestě, nebo podél cesty samotné, vždy tam cosi je. Kde už nějak si připouštíme nicotu, je oblast existujícího, toho co lze myslet. Rozdíl mezi bytím a existencí je zásadní. Minimálně už v tom, že existence je historická, bytí je ahistorické. Proto když jsem si umyslel, nebo spíš promyslel, že i v nic něco je, sám sebe jsem zbavil obavy, že v nic není jsoucí. Vždy v nic něco je. Není to zřejmě projektovaná matérie v nejsoucím, ale jedná se o imateriální, duchovní zpřítomnění mé představy o nicotnosti. Tam, kde je představa a vědomí nicoty, tam není už nic, ale je tam pojem. Pojmem už není prázdným, ale vyplněný mou zkušeností, tím jak prázdnu, kterému jsem přiřadil pojem rozumím. Takto popis nicoty, existence nicujícího neznamená nic. Mohlo by se zdát, že jde o subjektivizovaný pohled na to co je nic. Ale ne. Nic, není ničím, tudíž v sobě něco obsahuje. Obsahově v sobě abstrahuje existenci, to co není a nemůže být prázdné. Existence jako taková, a myšlení, které je existencí dáno je pojmové.
Uvažujeme li, jak shodnou úvahu uvažuji, pak nic, popsané námi všemi jako prádzeň, podhlcující u fysiků světlo, hmotu a čas i prostor. Fysikové mají své „temné černé díry“, pohlcující světlo, hmotu ale i čas a prostor. To co mají fysikové je jejich vysvětlení, porozumění danému, vyvozené z „expertních vědeckých tvrzení“. Ale mě to postihlo filosoficky. Tam, kde nic není, z toho důvodu nemůže být prázdnota. Tudíž pohlcování atomů, částic, ba celých planetárních soustav, do sféry ne-času, ne-prostoru, mi přijde jako omyl vědy a nepochopení problému.
Tam, kam se vše ubírá, z hlediska existence, a bytí jsoucího není fysikální „point X“, který je mezní, ale naopak. My sami, svým nepochopením pojmu existence a bytí jsme si komplikovali, a teď objektivně zjištěno, celou tu dobu zdánlivě až potud jednomyslný výklad o prázdnotě. Prázdnota, není a nemůže být. Vše nějak jest. Tematizované jsoucím, ne-tematizované v pozadí jsoucího. Ale obojí nějak je, nějak je přítomno. Tak tedy jsem chtěl poukázat na jeden z možných problémů, která nám s nicotou, a prázdní přinesla věda. Říká, že jde o boj částic a anti-částic, ale to je neuspokojující odpověď. Nikdo ji totiž z laiků, a ne-fysiků nemůže rozumět. Je na to příliš složitá a komplikovaná. Zatímco filosofický vhled, do prázdně a existence a bytí prázdně lze snad celkem vysvětlit. Zde však pouze „ne-vědecky“. Filosoficky zdůvodňovat nic, které není součástí žádných z cest, lze. Já, ty, on, ona, ale i ono si může v subjektu představovat, ale i mít názor o prázdni, jako smyslový počitek, o kterém se mohu dostatečně přesvědčit. Co, mohu o prázdni říci přesně je to, že i ona sama může být představou. Tedy prázdeň může být poznána ze zkušenosti s prázdní, a nebo z představy prázdně. A to není totéž. Smyslová prázdeň, která je světu známá, jako prázdný půllitr, nebo palivo, které není v nádrži, není tímtéž. Když není nic ve sklenici, mohu se o tom přesvědčit a ujistit se způsobem hodným tomu, že je doopravdy taková, jaká je. Ale jak je tomu s prázdní, která je ne-zkušeností, tudíž není v názoru? Je stejně hodna platnosti? A pokud ne, tak proč. Zdálo se mi, jako kdybych přišel jak moc plná je prázdeň a kolika různými pojmy mohu positivně naplnit pojem prázdnoty. Tudíž může se odehrávat prázdnota i v planoucím myšlení a přesto nemusí být negativním reportem o nejsoucím. Protože existují pojmy, není nutná obava z toho, že by mohla nastat situace a obavy z nicoty. Každou nicotu jsme po mém vysvětlení s to naplnit. Buď názorem, nebo skrze pojem.
Teď by se snad slušelo dodat, a zodpovědět mou otázku, že tam, kam cesty nevedou, a třeba i cesty světla, času, nebo prostoru, něco je. Kam cesty nevedou, nic není, třeba i v myšlení, je chybná. Charakteristickým rysem vědy je nás potlačovat a utlačovat. Tím, že si „Oni“ myslí že nic není, to vydávají jako za světonázor, a hodlá to být argumentem. Nenechávají ani píď prostoru spekulacím, jak odstrašující je naše věda. Možná, ruku v ruce s teorií a nadhledem by věda mohla být plnější a tedy i uspokojující a naplňující, s dávkou zábavy a zatajeného dechu z očekávaného.