CARPE DIEM

Anotace: Zamylšní nad latinským imperativem carpe diem - užívej dne. Spoluautorkou je Radka

Carpe diem, latinský imperativ, který může mít řadu významů.
Užívej dne lehkomyslně - zábavy, žití ze dne na den, nepřemýšlení nad tím, co bude dál, všechno nějak dopadne.
Užívej dne plnohodnotně - radost z krásy okolo nás, vychutnávání si každé minuty dne, života. Hledání smyslu života v různých činnostech.
Ale co to vlastně je, ten SMYSL života? Je to vnitřní poukaz k celistvosti, jakoby jednotící obsah mnohosti (Z. Neubauer); cosi ontologického, týkajícího se jsoucen v jejich empirické, zkušenostní rovině; co se klade z pochopení rozdílu mezi bytím a jsoucnem, tedy co vychází z hledání bytí. Podle J. Patočky se smysl může rozvinou v jednání pro druhé, pro záchranu základních podmínek života. Smysl vyjadřuje čistou, nezávistnou říši idealit, jež vytváří bezčasový (absolutní) subjekt. Smysl vzniká ze sebepochopení v hledání pravdy. V úzkosti dochází někdy ke zhroucení relativního smyslu, ale podle M. Heideggra může takto dojít k odhalení takové existence, jež je založena na porozumění bytí. Smysl se tedy ukazuje jako stav otevřenosti pro bytí, kdy se pouze to dané a každodenní proměňuje ve smysluplné; otevírají se možnosti bytí, jeho pravdy. Smysl nelze ztotožnit s obecně platným, univerzálním věděním, každý z nás má subjektivní názory, postoje představy a touhy, které ho ovlivňují po celou dobu života. Mohou se ale znenadání, během několika vteřin změnit, neboť tuto změnu může zapříčinit ohrožení bytí.
BYTÍ – dynamická svébytnost vědomí (já) jedince, jeho duchovní realita; jediný zdroj a nositel života, pohybu, dialektiky, je schopností negace všeho daného, i sebe sama a své existence.
EXISTENCE – výskyt, přítomnost určitých jsoucen ve skutečnosti; způsob jakým člověk je. Podle K. Jasperse je existence zdroj, z něhož člověk myslí a jedná, z něhož jedná i vůči druhým lidem a vztahuje se k transcendenci; je bytím jeho svobody. Osvětlování existence vede k poznání sebe sama a k uvědomění si vztahu k celku jsoucího. Existence je ve vztahu k sobě ve stálé hrozbě zoufalství a odvaze víry. Přesně v této formě existence se často nacházejí naši pacienti, kteří jsou často zoufalí a přesto mají odvahu věřit v lepší zítřek.
A to díky NADĚJI – základnímu principu života (E. Bloch). Bloch chápal naději jako prapůvodní člověkův postoj a odpověď ve vztahu k tomu, co tu ještě není, ale směřuje k zjevení svého obsahu, tedy jako postoj k tomu co snad bude. Nositelem naděje je utopie (víra) jako projev transcendentní povahy lidského života. Z nesnesitelného postavení člověka existuje nadějeplné východisko, příchod něčeho příznivého v toužebně očekávané budoucnosti. Díky naději překračuje naše existence aktuálně nesnesitelné a nepřijatelné postavení. Často je již aktuální stav tělesného a často i duševního „já“ našich pacientů v tak špatné formě, že především dbáme na uspokojení základních potřeb jedince. Často mne samozřejmě v této souvislosti napadá otázka, kde je spravedlnost? A co to vlastně je pojem spravedlnost.
SPRAVEDLNOST – ctnost, vyznačující vlastnost být spravedlivý; měřítko lidského jednání, jež již u Platóna má vést k dobrému životu. Ale existuje snad něco nadlidského, transcendentálního, co „spravedlivě“, podle nepsaných regulí, určuje chod lidského života, co řídí moment zrození, průběh našeho života a snad i smrt. Podle Nietzscheho je život sám spravedlivý. Spravedlností se také zabývá morálka, která se jí snaží docílit v rámci nezbytné plurality. Snaží se definovat normy správného chování a na jejich základě pak posuzovat, co je a co není spravedlivé. Při zamýšlení se nad podstatou žití člověka snad ani nelze hovořit o spravedlnosti. Vždyť ani filozofie sama nemá přesnou, jednoznačnou odpověď na otázku, co je podstatou života, tak nelze ani polemizovat o tom, co nebo, kdo nám život „dává“ či „bere“. Nemyslím tím nyní život jedince ale podstatu života samého. Jak vznikl, a jak zanikne?
V lidském životě je smrt vždy bolestivá a smutná. Někdy nečekaná a jindy snad i toužebně očekávaná. Jak je pojem SMRT vysvětlen z filozofického hlediska?
SMRT – konec a završení života živé bytosti; to, co se dotýká každého člověka: člověk je bytím k smrti, je smrtelníkem. To je snad ta jediná SPRAVEDLNOST a jistota v životě člověka. Smrt je spravedlivá tím, že se týká každého z nás bez rozdílu rasy, politického, či náboženského vyznání. Podle J. Patočky a M. Heideggera patří smrt k našemu pobytu, je naší nejvlastnější a nepředstižitelnou možností. Se smrtí je třeba se vyrovnat; je naší poslední možností, jež na nás ještě čeká; tím, že nám smrt nikdo nevezme, je naší nejvlastnější možností. Náš život je bytím (pohybem) k smrti, ke konci. Podle E. Finka zasahuje smrt do nitra bytnosti člověka, je stále s ním a člověk jí jde vstříc.
Otázce žití a smrti bych chtěla věnovat následující řádky. Je to můj niterný postoj k této věčně diskutované otázce. Chtěla bych vyjádřit, co všechno leží na srdci mně, sestře, která pracovala na neurologii a setkávala se s lidmi, kteří budou žít neplnohodnotným životem nebo dokonce zemřou. Všechny filozofické pojmy, kterým jsem se věnovala ve své teoretické části jsem použila i v části druhé – mé výpovědi.
„Proč já ?“ První otázka člověka, jakmile se dozví o své nemoci. Je jedno zda se jedná o chorobu chronickou, či smrtelnou. Neurologie patří k oborům, kde tato otázka padá asi nejčastěji. Hlavním příčinou je to, že jen malou část nemocných lze vyléčit k plnému zdraví.
Vždy, když přišla „nová tvář “, zamrazilo mne. Sama sebe jsem se ptala: „Kdo určuje, že právě tato žena onemocněla?“ S každým novým případem jsem si uvědomovala lidskou zranitelnost a smrtelnost.
Ve chvíli „pravdy“ se hroutí veškeré naše představy, touhy a zůstává jediná potřeba, přání: „ŽÍT“. V tomto momentu si člověk sáhne na dno svých sil. Co je smyslem bytí této ženy? (Píši o ženách, protože jsem pracovala na ženské stanici). Najednou dojde k převrácení všech hodnot, zabývá se svým dosavadním životem. Nemocné se obracejí na zdravotníky s mnoha otázkami, které je trápí.
Pokud onemocní starý člověk bereme tento fakt, jako přirozený vývoj, ale mladý nemocný člověk nám připadá nepřirozeně. Očekává se, že bude zdravý, plný energie, síly a chuti do života, ničím neohrožen.
Zvláště tragické je umírání mladého člověka. Ještě více nás zasáhne, když mladý člověk umírá v bolestech, při vědomí, trpící spolu s rodinou. Ptám se: „Kde je spravedlnost, a kdo určuje, jak budeme umírat?!“
V kontextu s těmito otázkami je aktuální také otázka bytí, existence. Jak strašně moc všichni lpíme na životě, když víme, že jsou naše dny sečteny. Všechny malicherné zbytečnosti jdou stranou a zůstává podstata bytí, a již výše uvedené otázky.
Snad právě proto je „Carpe diem“ mottem většiny těchto lidí, ať v pozitivním nebo negativním smyslu. Nepřísluší nám je za jejich přístup k životu soudit, všichni zajisté v koutku duše potají doufáme, že zrovna nám a našim blízkým nemoc a s ní často přicházející smrt se na co možná nejdelší čas vyhne.

Použitá literatura : Jiří Olšovský : Slovník filosofických pojmů současnosti, nakladatelství Erika, Praha 1999, 189 str., vyd. 1