Prolog-jak se cítí spisovatel

Anotace: Co napsala sama duše... prosím, čtěte pomalu a ne pouhýma očima...(P.S. nenechte se odradit délkou-a věnujte mi těch pět minut času)

Prolog
-Jak se cítí spisovatel-

....Zdali kdy existovalo na tomto světě pro spisovatele něco horšího než pohled na panenskou neposkvrněnost listu papíru...
Spisovatel jakoby přitaven k vyřezávanému křeslu z temného dřeva pomalu usíná při svitu skomírající svíce....pozoruje vosk, jenž odkapává s dokonalou přesností a měří čas jak krbové přesýpací hodiny. Za oknem končí líně a tiše svou pouť měsíc- to noční smutné slunce.
Ztracen mezi závoji hvězd bloudí a hledá....jak beznadějná je tato podobnost!
Spisovatel a měsíc. Oba sami. Oba bdělí (zatímco všici dřímají). Oba opuštění. Nechtění světem a nechtíce svět.Až navždy odejdou, nikdo se nezeptá. Jejich nepřítomnost v dlouhé řadě bytostí jevů a věcí brzy zalátá záplata následníků.
Držíce pero se zaschlým inkoustem se znova (pokolikáté již?) ujišťuje, že ho bůh- či ta věc, jenž řídí naše bytí- nenechal tak docela samotného. Slza padá a smáčí list doposud panensky čistý. Dojat podobností se samotným měsícem -králem noci- se pozvolna oddává spánku. Jen aby zapomněl .....na nezapomenutelné.
Jen aby nemyslel.....na všudypřítomný hřích.
Pohlcen zoufalstvím cítí povinnost předat světu svou bolest, žal a zášť, snaží se zaplnit papír horoucími slovy. S bělostným papírem bojuje jak temnota se světlem- dlouze a nekonečně. Jeho strach z myšlenek rozvířených kdesi hluboko ve fantazii je snad stejně zhoubný jako strach myšlenek ze zhmotnění. Možná i proto uletí dříve, než je spisovatel stačí pochytat a připoutat inkoustem k papíru.
A tu- jak blesk protínající oblohu v největším tichu, temnu a prázdnotě- se v pokleslé mysli vynoří obraz. Jasný a přesný jak málokterá fotografie. Přemýšlejíce nad smyslem onoho zjevení spisovatel zjistí, že obraz odněkud zná.
Ano, je shodný s vyprávěním jeho srdce...

Uchopí znova pero, razantně smočí v inkoustu, udělá pár zkušebních čar a jako v transu hozen do jiného světa se opět pouští do boje- tentokrát však bez obav z porážky. V několika vteřinách totiž zjistí, že když svěří pero srdci a bude je smáčet vlastními city, kvalita jeho veršů bude nedostižná a jeho vítězství jisté. Nevnímá bolest v dlani, únavu, či ospalost- vše nechá odplout na vlnách nových idejí.
Za čas však veškeré kouzlo zmizí, osvícenost pomine. Pomalu dopisuje onu pověstnou poslední větu a zcela vyčerpán pokleká před otevřené okno. Děkuje malátnému měsíci, jenž ustupuje svítání, že mu věnoval vlastní poslední síly ve stříbrných paprscích předešlé noci.
Ani ranní slunce nedokáže umlčet křik vděčnosti.
„Děkuji, jediný opravdový příteli, děkuji.....“