Čas a veškerá existence

Anotace: jakkoli je konečná, začíná a končí ve tmě

Úvaha o čase byla tuším z prvních veřejně publikovaných úvah. Dnes, po delším čase, jsem se opět dokopal k tomu to promyslet. V podstatě je tématem mých úvah okruh otázek (svět, čas, člověk a otázky absolutna). To jsou původní okruhy a motivy ke kterým se nikterak systematicky vracím a znovu se je snažím domýšlet, dopracovávat a trošku posunovat. Každopádně…

Člověk si pro svůj život zvolil zvláštní pojmy, ač je to nepochopitelné. Zvolil metaforu světla, ačkoliv světlo je vzácností a darem. Od Boha, Slunce, prostě je. Řekněme že sluneční svit, světlo, lucerničky a lampičky jsou „dost drahý luxus“ a to nejenom z hlediska peněz a jejich pořizovací ceny ve specializovaných prodejnách. Někde ve vesmíru, jiných galaxiích, jiných „Mléčných dráhách“ a soustavách je to luxus téměř nevídaný. Zvláštností je, že si to málokdo uvědomuje. Třeba právě teď „letí“ prostorem a časem světlo k nějaké nově vzniklé planetce. A my se radujeme z toho, jak nám o centimetr povyrostla tráva, jenom abychom ji sekačkou mohli poséci a tím mít ladný a harmonický trávník zahrádky. Koneckonců to je další „bota“ a nesmysl, kterou se na nás lidé a věda dopouští. Myslí si, že ve všem vládne harmonie, lad. Nikde není pravý úhel, nikde není zastřiženo akorát, všude je třeba něco dopilovávat, upravovat. To je jenom určitá pomůcka a terapeutický prostředek proti schizoidnosti a paranoie ze světa. Musí nám, hloupým lidem vtloukat do hlavy, že tomu tak je. Vždyť bychom se z toho nedostali. Jak bychom mohli vůbec požádat kadeřníka o účes, když by věděl, že stejně nám nikdy nemůže zhotovit ideální letní sestřih rádoby stejně zastřižených vlasů? V podstatě nejde napasovat na všechno metr našich představ, které jsou nám sugerovány. Nikde není lad. Chci ukázat jednu harmonickou a ladnou všednost světa. V lásce je souboj, v hudbě je partikulární harmonie, myšlenka celku je výplodem záchrany před rozbitím do atomární částečnosti. Není to tak, jak se nám zdá. To jen my si svět zpřesňujeme, i přestože je nepřesný. Děláme to aby se to dělalo a především pro nás. Vždyť i nejpřesnější hodiny mají odchylku. Tu, kterou jim tvůrci přiznali. Vše je neladné, nesouladné. To je pouze kategorie, se kterou můžeme „jakžtakž“ žít. A proto jsem nucen si a vlastně nejenom sobě přiznat, že vše je moc drahým luxusem, než že bychom s ním mohli plýtvat. Nemůžeme si dovolit luxus a přežitek harmonie. Vždyť je to jenom výpomocné heslo. Které při hlubší revizi se ukáže jako klišé. Jako forma znásilnění nás na svých úsudcích. Jako něco, co se hodí pro malé děti a ani ty nezajímá jak to vše ve světě harmonicky šlape, jak se zeměkoule otáčí. Některé zajímá proč. A tam už končí veškerá zavedenost. A notabene u lidí, kteří už o trochu více než dítka motající se maminkám u zástěry, rozpoznali oč ve světě jde a kam se celá lidská existence ubírá. Že totiž odevšad se na nás hrnou aproximativní a přibližné výroky. Téměř nikdo nechce jít do důsledku a hloubky svých racionálních úvah, které jsou na pohled líbivé. Nekritičtí čtenáři bulváru se spokojí s tvrzením o tom že existuje Slunce jako zdroj světla. Ale pro nás je to luxus. Něco co je pro nás božskou manou, potravou a prostředkem existence. A to z několika pochopitelných důvodů, které tu z patřičných příčin nechci rozebírat. Jistě víme všichni (Slunce jako zdroj světla, tepla, energie, atd. atd.). A přeci je nutné říci, že vše se rodí ze tmy. Dítě jako příklad se nerodí v prostředí prodchnutém světlem, nýbrž v temnotě matčina lůna. Stejně jako jiné jsoucna. Ty vznikají řekněme pospolu, za účinku toho luxusu, kterým je světlo. Ale určitě ne jako jeho přímá posloupná nutnost. Země taky jistě nevzešla ze svitu. Ale shlukování, u kterého třeba ani Slunce nemuselo svítit (i když stáří naší planety je jistě menší než stáří Slunce, ale přesto…) Jiné planety a planetky mohly a vznikaly bez Slunce, světla, bez toho všeho výsostného komfortu. Rodí se ze tmy, temnoty lidské, ale i jakékoli jiné existence vše. Vše počíná z temnoty. A koneckonců i pojem světla jako principu dobra, harmonie, a řádu, rozumu nemusí být jedním z nejlepších ve vysvětlení. Bůh není osvíceným, i přesto že podle některých nepřesných výkladů, jsa zasazen na nesprávná nebesa, by měl Slunce nejblíže. Řekl bych, že takto nelze uvažovat. Pokud je něco, čemu říkáme Bůh, i ten na počátku věčnosti, kdy pojem vůbec jako první někdo začal uvažovat, se zrodil ze tmy. Koneckonců vždy se něco rodí, tak řekněme náhodou, ze tmy, prostě nenásilně. Najednou mě napadne tomuto (pro někoho paranormálnímu jevu a mystériu) říkat Bůh a je slovo na světě. Kdybychom tomu všichni říkali GGG bylo by to to GGG, které by to označovalo. Proto zasazovat svět, čas, Boha a člověka do kategorie světla je zřejmě jednostranným pohledem. Prostor, čas a hmota se rodí jako veličiny ryze konvenčního charakteru. Myslet neprostorovou událost, zřejmě nelze. Stejně jako nečasovou. Většina věcí se rodí v čase a prostoru. Jak si vysvětlit to, kde neexistuje prostor. Jasně, určo to jde, jenomže… Co je v té nicotě. Tam kde není prostor. Je to prázdné místo, nebo jak se pozná to kde není prostor? Tam zřejmě zákony fysiky nezasahují. Fysika se přeci zabývá událostmi a jevy v čase a prostoru. Určitou veličinou proto by měl být i anti-prostor, tedy místo bez něj. Jak si jej představit je pro mě stejně nepředstavitelné jako myslet kulatý čtverec. Největší zradou je, že si to myslet všechno můžeme. Ale kde máme důkazy, že to co si vymýšlíme, myslíme, někde neexistuje. Vždyť můžeme myslet že není čas? Můžeme. Kde kdo si myslí například že nemá čas, pospíchá a nedostává se mu jej. Tohle je ale o něčem jiném. Tady nejde o čas samotný, ale o jeho podstatu, výměr a určení. Ne o manipulace s konkrétním časem, jeho urychlení, nebo zpomalení (například lékařům by se hodilo zpomalení při stárnutí jako nevratném procesu člověka v životě) a vědcům ve vývoji zrychlení (narážení atomů a částic do sebe a urychlování reakcí). Každému jinak, každému svým způsobem. Nicméně. Všichni s tím pojmem operují jenom tak. Promyslet do důsledku čas není můj problém a úkol, ač se o to v různých souvislostech snažím a přesto se mi nedaří. Já říkám, že vše se dělá, aby se to dělalo. V podstatě to třeba ani efekt mít nemusí, koneckonců některé aktivity efekt nemají. Stejně jako úvahy o čase a prostoru, světle, tmě, člověku, bytí a všech dalších kategoriích mohou být bezdůvodné, ale dělají se. Stejně jako voda teče, jablka padají dolů k zemi, jako že pekaři pečou housky a řidiči řídí. Vše se dělá, aby se to dělalo. Jeden pro druhého, jeden druhému. Má to ale v posledku nějaký význam? Jenom pro existenci jako takovou. Proč vůbec existuje práce? To si přeci nevymysleli lidé jako bič sami na sebe. Práce existuje proto, aby existovala. Dělá se, aby se dělalo. Jiný význam to nemá. Někoho za práci mohou hodnotit (finančně, naturálně, a kdovíjak), druhého neohodnotí (otroci u otrokáře, plebejci, nesvodobní, atd.). A jak práce s existencí, prostorem a časem souvisí? Vždyť vše je zvláštním způsobem výkonem něčeho. Je zřejmé, že nikdo si nevystačíme s tím svým málem co máme. Ale děláme to proto, abychom to dělali. Možná snad pro pomoc, prestiž, ocenění, peníze, no nevím. Každopádně v absurdním případě to smysl nemá. A opět naváži na delší nit, která se line celou úvahou. Tma, světlo a čas s prostorem. Tam kde je tma, není světlo. Ale světlo se muselo zrodit. Jako derivát a odvozenina tmy? Shodneme se, že světlo dříve než tma nebylo. Už fysikální úzus, nultá hodina je povětšinou v době, kdy na daném místě je nám Slunce nejvzdálenější. Ano, existují odchylky. Na co ale narážím? Že už dohodou existuje, co se týče existence, zřejmě časové, že byla tma dříve než světlo, ale tohle tvrzení zakládám na doposud faktickém a smyslovém pozorování. Jako taková úvaha je na něm stojící. Rozumově to prozatím nejsem schopen jinak uchopit a pojmout k rozpracování v úvaze. Nicméně pokud je tma dříve, pak Bůh jako všehotvůrce nemůže být principielně znázorňován jako světlo, nýbrž jako tma. Lecco se ze tmy rodí a do tmy zaniká, to znamená, je poznamenáno puncem božskosti, toho, že Bůh jsa od věčnosti do věčnosti musí být spojen s principem konečných jsoucen, která jsou tzv. ze tmy a do tmy se ubírající. Pro lidi je to dosti laciný argument a přesto mu většina, no neřkuli všichni věřící, věří. Vtělené absolutno má někdy svatozář, je projasněním a přesto je to opak, jak sem se pokusil trochu neobratně a amatérsky poukázat výše. Vlastně většina je takovým zvláštním šlendriánem a komplotem lidských a nejenom lidských paradoxů. Jeden ilustrativní příklad. Dříve lidé, než uměli rozdělávat oheň, a že už to nějaký pátek nazad je, museli se spoléhat na dar světla ze Slunce. Jejich proces rozmnožování probíhal za tmy, stejně jako se o tom můžeme dočíst v uznávaných publikacích historiků. Za dne se činnosti soustřeďovaly na jinou sféru. Proč to uvádím? Stejně jako lidský život vznikal v praxi i teorii ze tmy, vznikalo i světlo a většina lidských luminálních jsoucen ze tmy. Pokud si lidé na světlo zvykli, je to jejich pohodlnost. Ono tu nebývalo! Stejně jako když nebylo Slunce, nebylo ve Vesmíru, Kosmu jediné místo prodchnuté tím, čemu říkáme světlo. Vše bylo v počátku temné. Stejně jako u těch nejroztomilejších bytůstek. U dětí. Přeci i oni žijí, zaslepeni se svými očky, vynesou je z lůna matky a musí si na světlo zvykat. Světlo je něco nepřirozené podle mě. A my se k tomu stavíme jako k samozřejmosti. Nenárokuji si ani střípek pravdy. To by bylo sobecké a neurvalé a v riziku úvahy i to nejrizikovější. Není to o tezovitosti. Pouze jsem se snažil poukázat na to, že světlo je něčím co není takové, jaké se to jeví. Ještě k těm dětem. I oni žijí, v určitém oparu mlhy a mlžení. S postupem a přibýváním let, a rozumového a pojmového rozšiřování si a osvojování pojmů a snad i smyslových poznatků zjišťují, že se jim svět projasňuje a pak se v jisté chvíli, až jsou na zenitu a vrcholu, spatříce Absolutno, vzdalují tomuto principu a jsou uváděni do temnoty jejich vlastní existence, konečnosti a smrti. Možná, že snad celá smýšlenka je jenom domněnkou a krutým omylem. Přesto uvažuji, že je třeba vzít v potaz tuto možnost.

Kde se ukazuje prostor a čas? V souvislosti s tou úvahou o principu světla a tmy, výše uvedenou, musím přemýšlet o prostoru a čase. A vůbec nechci být zatížen učebnicemi fysiky, které mě ženou a tlačí do spárů zdánlivé zřetelnosti. Prostor je opět jedou z reálných jsoucností, které tu nejsou jenom tak. Když si je odmyslím já, Franta a Petr, budou tu. A třeba i bez těch třech rezistentních názorů. I kdyby lidé na světě nebyli, prostor a čas existují nezávisle. Neboť… Jestliže moje existence je konečná, čas a prostor nezáleží na mě. Umřu a oni tu budou. A když nezáleží čas a prostor na mě, nemůže záležet ani na Frantovi, Petrovi, na nikom. I bez těchto třech lidí by to ostatní museli nějakým způsobem řešit. A proto závěr plynoucí z této logické premisy je, že nezáleží li čas na mě, ani na třech nezávislých realitách, nezáleží na žádném člověku, nezáleží na lidstvu vůbec. Čas a prostor tu je, je tu od věčnosti. Nechci vše, co je tu od věčnosti svěřovat do rukou Boha, ale v tuhle chvíli se mi to hodí. Čas a prostor tu byly před námi, jsou tu s námi (jako orientační kategorie kdy už musím na vlak, do práce, z práce domů, jak dlouho se mám v moři potápět, aby mi nedošel kyslík, atd…) a i bez nás, jak jsem se pokusil ukázat. Přesto si neodpustím jednu provokativní myšlenku. Na nás vůbec nic z důležitých pojmových kategorií nezáleží. My jsem ti, s kterými je pohybováno jako s figurkami na šachovnici. Hýbou s námi veličiny, které jsou mocnější než člověk a člověk si to ve své ukrutné malosti, svojí prchlivé existence není s to uvědomit. Jsme jenom prach, vzešlý ze tmy, určitou rádoby harmonicky zformovanou hmotou (v podobě našich atomárních těl) směřující opět k prašnosti, k obrácení se v prach, do temnoty, ze které jsme vzešli. Koneckonců většina národů, kmenů a společenství si navykly rituálu pohřbívání, i když netvrdím, že tomu musí tak být vždy. A to přeci se děje do země, ukládá se tam schránka, která se promění v temnotě prsti samotné v prach. V tu ubohou smrtelnou nicku, které jsme se nikdy ve své pýše a rádoby převaze nad světem a existencí nebyli nikdy schopni poklonit. Ono celkově je to o dost komplikovanější a nerad bych se nyní pustil do dalšího rozboru a analýzy myšlenek, neboť bych se jistě dostal na bod a hranici, kam až mohu zajít ve spekulaci. Jistě toto téma není alespoň u mě uzavřené.
Přesto…