Líbivost a nadčasovost uměleckého díla

Anotace: Školní práce, učitelkou ohodnocená jako výborná. Tak jen doufám, že to není jen proto, že mezi slepými je jednooký králem a výtvory spolužáků stály za ho...

Da Vinciho Mona Lisa, Monetova Imprese, vycházející slunce, Munchův Výkřik. Toť jen krátký příklad výtvarných děl, všeobecně považovaných za obdivuhodná, klasická a téměř posvátná. Tento názor je skutečně natolik rozšířený, že jen málokoho napadne o tom pochybovat, tak jako se žádný rozumný člověk neodváží jednou větou odepsat romány Balzaca či Dostojevského. Dokáže-li se čtenář oprostit od tohoto tradičního pohledu na kulturu, jistě jej překvapí aura nedotknutelnosti, kterou jsou tato díla obklopena. Proč právě ona? Jiných uměleckých děl, mnohdy i velmi zdařilých, jsou přeci plné knihovny a galerie, a přesto se nikdy nezařadí po bok těch nejznámějších. Co rozhoduje o tom, které dílo se stane slavným? Toť otázka zdánlivě prostá, ale o to závažnější.
Pokud se na tuto problematiku zaměříme více, nalezneme různé paradoxy. Známe mnohé případy lidí, kteří obětovali umění celý svůj život, pilně studovali a ve svých početných dílech lpěli na precizní formě. Tento přístup je zajisté obdivuhodný, ale sám o sobě, jak vidno, nestačí. Umělecké školy nejsou fabrikou na výjimečné výtvory. Dotyční umělci se sice často trefili do vkusu širokých vrstev měšťáků, jejich díla byla v tehdejší době oblíbená, známá a módní, ale brzy upadla v zapomnění. Nepřinesla nic nového, co by je odlišovalo od ostatních a co by adresáta oslovilo, jejich autorům chyběla invence, vtip a odvaha. A tak se tato díla, byť líbivá, nadčasovými rozhodně nestala.
A tím se dostáváme k jádru problému. Líbivost díla je individuální a nemusí souviset s jeho nadčasovostí, přinejmenším krátce po jeho vzniku. I když si to dnes mnohdy neuvědomujeme, díla, jež považujeme za klasická, ve své době často zrovna dvakrát oblíbená nebyla. Právě naopak. Leckdy vyvolala pobouření a odmítání v kruzích oficiálních umělců, ale i mezi širokou veřejností, a po dlouhá léta zůstala nepochopena. Jejich autoři totiž přinesli něco originálního, dovedli se odpoutat od konvencí a skutečně předběhli svou dobu. Teprve po čase se stali klasiky. Nic více, nic méně. Nemusíme je mít rádi, nemusíme se o ně zajímat, ale neznat je?
Jinak je tomu u nových uměleckých děl. Jak má člověk poznat, které z nich je skutečně cenné? Lze vůbec oddělit zrno od plev? Na tuto otázku neexistuje jednoznačná odpověď. Troufám si tvrdit, že podle obliby u veřejnosti soudit nelze. Dle mého názoru to hned nepoznáme. Spravedlivým soudcem uměleckých děl vždy byl, je a bude jedině čas. A to jak v oblasti literatury, tak i výtvarného umění, architektury, hudby i jiných odvětví.