Směřování času

Anotace: O smyslu života, smrti, o čase a přírodě...Písemná maturitní práce coby spontánní úvaha.

Sbírka: Úvahy

V dnešní době jsou pro člověka prioritní úplně jiné hodnoty, než tomu bylo pradávno. Pojďme se spolu ale nejprve zamyslet, jestli skutečně čas běží rychleji, nebo ty hodiny tikají jen v nás…
Běží každému den, rok, život stejně? Například mezi studenty často slyšíme: "Mně to uteklo!" - "Mně vůbec." Kolika lidem za den proběhne hlavou myšlenka: "Ach, ten čas ale letí!" Myslím, že kdybych vzal síťku a tyto myšlenky do ní nachytal, měl bych ji nepochybně plnou - ba doslova by přetékala takovými vzdechy nad tím, jak se číše života plní a že některé dávné zážitky dotyčnému připadají "jako by to bylo včera".
Takové otázky si většinou kladu dumajíc nad smyslem života. Již od dětství je toto dilema velmi výživnou potravou pro mou zvídavou mysl. Však každý nad tím musel uvažovat, aspoň tedy, než vplul do toho každodenního stereotypu materiálního člověka…
Ovšem v každém člověku hluboko uvnitř tikají jakési hodiny. Otázkou ale je, jestli se skutečně globální čas nezrychluje. Není to totiž tak dávno, co jsem četl, že tzv. "světové hodiny" se od 90.let musely již několikrát přeřizovat. Čím to je? Který z vesmírných vlivů má tohle "na svědomí ?"
Ach, vesmír…v něm nepochybně bezčasově a bezprostorově v nekonečném klidu dřímá vše. Seneca řekl, že život je jen cesta ke smrti. Víceméně souhlasím. Každé narozené dítě si s sebou nese, že jednou zemře, ale i přesto se směje, i přesto si užívá života, i přes to žije. Jaký by to tu mělo smysl, kdybychom tu žili "jen tak", bezcílně, v čekárně na smrt…říkejte tomu, jak chcete.
Dnešní člověk, obzvlášť konzumně smýšlející, dozrává do stadia, kdy ho tyto otázky prostě přestávají bavit. Je totiž rozhořčený, že musí vstávat, jít do práce, aby rodina měla dostatek peněz a tím pádem "žila".
To, že jsme si rovni, takovému člověku většinou dojde až když slyší o něčem tragickém apod. Je naprosto jedno, jestli je takové či onaké národnosti, jakého je náboženství a kolik má na kontě peněz. Ano, je to tak. Všichni zemřeme. Připadá vám to ale jako smysl života? Mám se dennodenně sužovat, že žijeme v nejistotě a věřit, že jednou v hodinách dojdou baterky?
Myslím si, že tenhle verdikt nikoho neuspokojuje. Uvědomme si tedy tu hloubku - někdo zemře, jiný se narodí. Jak to chápeme? Průměrný člověk asi tak, ža tu funguje jakýsi koloběh - nemusíme se hlásit k nějakému Bohu, můžeme tomu říkat "řád" či "příroda". Už ten fakt, že všude na Zemi funguje nějaký koloběh, je důkaz, že tu nejsme pro nic za nic. Ale to vám asi nestačí.
Pokud vám můžu poradit, zabývejte se více tím dobrým, než špatným, protože my tady ani nevíme, zda je smrt takové zlo či "konec", chcete-li.
Podle mě je třeba se více soustřeďovat na lásku, než nenávist, poněvadž hněv neubližuje jen "terči", ale oslabuje hlavně toho, kdo šipky hází. Každé ráno se usmějme, i kdyby pršelo, protože to jen příroda potřebuje vláhu. Kdo se o své "políčko" stará, dočká se pak sklizně.
Važme si každého dne a vzpomeňme si na osobnosti, které měly také "jen" 24 hodin denně a jak prospěly zemi, lidstcu a bavilo je, co dělaly. Takoví lidé žili naplno. Neříkejte si: "Jsem jen obyčejný člověk." Proč? Protože jste to, čemu věříte.
Srovnejme ještě včerejšek s dneškem - dříve lidé nacházeli v přírodě klid a mír, chovali k ní úctu, dnešní člověk z ní saje, co potřebuje a to i přes vědomí, že už se planeta skoro nestíhá ani obnovovat.
Dnešní člověk chce dokonce z přírody udělat obří popelnici a házet tam, co již nepotřebuje. Tím však ale přírodě a vůbec zemi tu regeneraci neulehčí.
Hlavní chyba je podle mě i ono sobectví, že dnes si lidé říkají, že až dojde k nějaké větší krizi, tak tu dávno nebudou. Jako kdyby počítali, že smrtí všemu uniknou, a tak se chovají. Ale co ti další?
To, že se člověk v 20.století až moc upnul na techniku a hmotné pokroky, byl pravděpodobně ten počátek velkého ignorantství a vědomého ničení přírody.
Ať ten život běží tak či onak neusínejme na vavřínech - žijme naplno a respektujme přírodu. Bez egoismu bude lépe!