Strach

Anotace: Bát se či nebát?

Strach je slovo, kterého se každý bojí. Bát se člověk může o ledacos. Někdo se bojí smrti. Někdo se bojí bolesti. Někdo se bojí, že přijde pozdě do školy. Jiný se třeba bojí dlouhých front v hypermarketech, další zase, že nestihne svůj oblíbený seriál v televizi a někdo se bojí o někoho jiného. Někdo se bojí, že ho jiný přestane mít rád. Jsme prostě různí, někdo má "ušlechtilý" strach a jiný ho má zase naprosto triviální. Je tolik věcí, o které se můžeme bát a tolik možností, jak můžeme strach projevovat a nebo ho taky můžeme skrývat. Strach je pocit, který není nikomu cizí. Je možné, že jsou mezi námi i tací, jako je třeba pohádkový "Nebojsa", ovšem já nikoho takového neznám a rozhodně mu jeho "nedotknutelnost" nezávidím. Není na škodu se občas trochu bát. Někdo se dokonce bojí rád, od čeho by pak byly horory, thrillery a další podobné věci, kdyby se člověk nechtěl občas bát. Já sama bydlím vedle hřbitova, asi 200 metrů od nejbližšího hrobu, mnozí lidé se mne ptají, zda se v noci nebojím a já vždy hrdě odpovídám, "Ne!". Jednak jsem zvyklá odmalička a navíc jsem si jistá, že mrtvých se bát nemusíme, jediní, kdo nám mohou ublížit, jsou ti živí. Ne vždy je to úmyslné, a přece to může být mnohem horší než bolest fyzická.
Někteří lidé překonávají svůj strach tím, že se snaží vyhýbat situacím vzbuzujících v nich hrůzu. Je to vcelku logické a pochopitelné, někteří lidé dokonce úzkostlivě chrání své blízké před věcmi, kterých se bojí oni sami. Není to nic divného, ovšem nemívá to dobré výsledky.
Strach je základním pudem všech živočichů, nejen člověka. To, že si jej člověk dokázal pojmenovat a dokonce roztřídit na různé odnože a fobie, ještě neznamená, že cítí strach více než ostatní tvorové. Přemýšleli jste někdy nad tím, jak se asi cítí taková kráva jdoucí na porážku, když vidí, jak její druhové před ní padají mrtví k zemi? Někdy je lepší se nad některými otázkami nezamýšlet, protože by mohly změnit náš pohled na svět a to by nám podstatně zkomplikovalo život, což by se většině lidí určitě nelíbilo, protože moderní člověk je "od přírody" pohodlný tvor.
Strach se využívá v praxi již od počátků věků, veškeré pohádky fungují na principu odstrašování, dokonce i naše drahé maminky tento systém využívají. Každý jistě slyšel ve svém dětství větu typu: "Nechoď k té řece, je tam vodník a stáhne tě pod vodu!" samozřejmě všichni už víme, že tam žádný vodní mužík není, ovšem na dítko to zapůsobí a matinka se může v klidu dál opalovat, aniž by se bála o svou ratolest.
Strach je nejlépe definovaná a nejvíce probíraná emoce, kterou člověk disponuje. Stačí si jen spočítat, kolik různých fóbií existuje. Je jich nepočítaně. Proč? Protože, každý se něčeho bojí. Některé fóbie mě ovšem dokážou rozesmát svou absurdností. Stačí si tak zasurfovat na Googlu a už vidíte, z jak neškodných věcí dokážou lidé udělat zabijáky, kterým se vyhýbají jako čert kříži. Například taková hexafóbie, což je strach z čísla šest nebo taková nomofóbie, což je panická hrůza ze ztráty mobilního signálu. No, občas se opravdu musím smát, jak paranoidní dokáží lidé být. Já sama asi žádnou fóbií nedisponuji, s číslem šest si docela dobře rozumím a mobilní signál nepovažuji za nutný pro život. Ovšem nevylučuji, že se někdy nějaká ta fobie u mne projeví.
Nejpřirozenějším strachem pro člověka je strach z neznámého. Proč se vlastně tolik bojíme věcí, kterým nerozumíme? Nejlepším příkladem strachu z neznáma je asi strach ze smrti. Lidé se již od dávných dob snaží zjistit, co příjde po posledním vydechnutí. Je mnoho alternativ, z nichž je většina dobře představitelných a přijmutelných. Téměř všechna náboženství zaručují odměnu tomu, kdo v životě trpěl a žil tím správným způsobem a v tom, kdo žil život z jejich hlediska špatný, se snaží vyvolat co největší strach z nemyslitelných muk a věčného zatracení.Pokud vezmu v úvahu například silně věřící rodinu,jejichž dítě již odmalička vstřebává strach z pekla, který ho má ochránit před hříchy a následným věčným trestem. Jak je ovšem možné, že jedno dítko má panickou hrůzu z útrap pekelných a jeho soused, se kterým se zná již odmalička a jenž vyrůstal v rodině ateistů, tímto strachem netrpí? Na světě ještě dnes existují "nezkažené" kultury, které tímto strachem netrpí a přijímají smrt jako naprosto normální věc. Ovšem západní společnost odmítá přijmout fakt, že smrt je přirozenou součástí koloběhu života a tím pádem jsme se dostali do stádia, kdy nepřijímáme nic, čemu nerozumíme. Ještě ve středověku byla smrt brána jako smutná, ale přeci relativně normální věc. Smrt se postupně stala čímsi, co existuje mimo jedince, zlem, kterému se člověk musí vyhnout za každou cenu a pokud to nejde, tak ho oddálit co nejvíce. Je opravdu třeba se smrti tak bát? Tuto otázku pravděpodobně nikdo nikdy uspokojivě nezodpoví, takže se jí dál zabývat nebudu.
A jak vlastně tedy strachu čelit? Strach je nutné překonat, člověk se musí postavit svému strachu tváří v tvář. Ono se to lehce řekne, ale není to tak jednoduché. Člověk má v sobě zabudovanou "pojistku" a tou je pud sebezáchovy, takže pokud chcete svůj strach překonat, tak většinou musíte potlačit i tento pud sebezáchovy a nebo jej naopak využít ve svůj prospěch. Stačí se podívat na dávné rytířské souboje. Člověk, který bojuje o své vlastní přežití, byl nazván chrabrým hrdinou, je však nutné si uvědomit, že odvaha neexistuje bez strachu.
Tak tedy, abych to shrnula. Musíme se smířit s tím, že strach je naprosto přirozená věc, ať se nám to líbí nebo ne. Musíme se s ním naučit žít, ovšem může nám být i prospěšný, dokáže nás ochránit před mnohými nebezpečími, či nás dokonce bavit. Nikdo tedy nemůže říct, že strach je čistě záporná emoce.