Úhel pohledu?

Anotace: Podařilo se mi ji smazat, takže ještě jednou... Úvaha o úhlu pohledu...;-)

Četla jsem si dnes, už po několikáté, Markovu povídku "Na niti". A tak jsem s plnou hlavou 2. Světové války, česko-německých -a vůbec mezilidských - vztahů, jela z práce navštívit babičku s dědou. Doteď je mi záhadou, že jsem dojela bez nehody, protože na řízení jsem se opravdu moc nesoustředila.

U babičky a dědy je krásně. Vždycky si u nich připadám trochu jako ve skanzenu. A to i přesto, že bydlí v bytovce na sídlišti, mají barevnou televizi, ledničku, video, zkrátka, krom počítače a připojení na internet, všechno, co k moderní domácnosti patří. Ale i tak mám pokaždé pocit, že jsem se ocitla ve filmu pro pamětníky. Vůbec ráda mluvím s lidmi, kteří něco pamatují a nesou si s sebou životem způsoby vžité v mládí, které z nich vyzařují natolik silně, že když začnou vyprávět, klidně si můžu s babičkou zazpívat ve veselém ochotnickém představení, které pevnou rukou režíruje její tatínek. Přísný pan řídící.
Nebo se s dědou projdu po prvorepublikové českobudějovické dlažbě mezi budovou gymnázia a reálky. Popřípadě s jeho spolužáky vezmu pod paží těžký latinský a řecký slovník, pár svršků, nasadím čepici, jak se patří trošku na stranu, a vydáme se hledat podnájem. Protože seminář, který nám doteď, přes školní rok nahrazoval domov, zabrali němečtí vojáci.

Miluju tyhle chvilky. Vůně kávy mě šimrá v nose, lívance od oběda se na mě vesele smějí z talíře. Já se ptám. A děda s babičkou vypráví. Nejsou moji zase až tak dlouho. Dostala jsem je jako bonus k manželovi ;-). O to jsou mi však tyhle chvíle vzácnější, protože v dětství jsem si je užít nemohla. Dneska se moje myšlenky točily kolem té zatrolené války a tak ani rozhovor neměl šanci na jiný směr.

Děda vyprávěl o Reichu. Jak utíkal na okraj Prahy při tom velkém náletu o květné neděli v pětačtyřicátém, aby večer zjistil, že jeho ubikace krom rozbitého okna nezaznamenala žádnou újmu, zatímco bota, která ho statečně nesla za záchranou do polí a pod železniční most dostala přímý zásah střepinou do podpatku.

Vzpomínky občas veselé, občas napínavé, často smutné, ale dohromady asi ze všeho nejvíc pravdivé. O konci války se k mému překvapení nedozvěděl z rozhlasu, jak jsem si pod vlivem filmů představovala, ale někdo, (dnes už se asi jeho identity nedopátráme) tu novinu přinesl do vsi po svých. V jejich vesnici totiž nikdo neměl ani elektřinu, natož rozhlas. Inu zvláštní představa.

Nakonec se rozpovídal o německých vojácích. Vyprávěl o vojácích Wehrmachtu, kteří ho kontrolovali u nádraží, když utíkal s kamarády z Reichu. I když by jim určitě nedalo práci si jejich smyšlenou historku o rozbombardovaném umístění ověřit, mávli nad tím rukou a popřáli jim šťastnou cestu. Pak vyprávěl o 18 mrtvých a dvou vypálených školách, z vesnic v okolí Tábora, kde se místní snažili některé z prchajících "SSáků" zadržet pro případný soud.

Nakonec zavzpomínal, jak u nich doma zaklepali dva zubožení němečtí vojáci a prosili je o trochu chleba. Když ho dostali i s hrncem mléka, ustrašeně se ptali, jestli v lesích, které obklopovaly jejich malou dědinu, nejsou ruští partyzáni. Když se dozvěděli, že se ví jen o jednom celkem rozumném. A že v blízké vesnici je ve škole zřízena česká vojenská posádka. A když se navíc z mladického nadšení děda nabídl, že je tam s kamarádem doprovodí, očividně se jim ulevilo.

Pochodovala jsem poslušně vedle dědy, jemuž vítr cuchal husté černé vlasy a puška, kterou kdoví kde splašil, se mu rytmicky houpala na rameni. Cítila jsem s těmi německými mladíky v potrhaných uniformách úlevu, že jejich útěk končí a oni se dostanou do oficiálních rukou, kde s nimi bude spravedlivě naloženo a snad se i brzy podívají domů. Zatajil se mi dech, když se před námi náhle zjevil ten obávaný partyzán. Oddechla jsem si a srdce se mi zas klidně rozběhlo, protože byl opravdu tak rozumný a hodný, jak se o něm říkalo. Poslechli jsme jeho radu a nešli zkratkou přes les. Po hodince chůze po prašné silnici a přes kostky náměstíčka jsem se zadívala na československou vlajku vystrčenou z horního okna školy, pleskající o fasádu. Byla nejspíš celou válku schovaná na půdě, takže trochu pomačkaná, ale nikomu to očividně sváteční náladu nekazilo.

Dovnitř šli chlapci sami. Zůstala jsem před vchodem a prohlížela si pečlivé záhonky paní řídící. Když najednou děda i s kamarádem vyběhli ze dveří, zabouchli je a trochu vyplašeně se na sebe dívali. Když se za chvíli ozvaly ze vnitř dvě dávky ze samopalu, už jsem to nevydržela a naléhala na ně, aby mi konečně řekli, co se děje. „Byli tam nějací Rusové. Asi partyzáni“ Odpověděl děda. „ A někdo říkal, že v okolí nějací SSáci zabili hajnýho.“ Pokračoval vzrušeně kamarád. „Při výslechu jim svlíkli košile a našli jim vytetované SS na rukou.“ Doplnil děda jedním dechem.

Překvapeně jsem zamrkala nad tím nečekaným zvratem, čímž jsem se dostala zpátky do kuchyně, kde starý pán s pleškou a zbytkem šedivých vlasů smutně pokyvoval hlavou. Párkrát jsem se nadechla a pak vypustila otázku, která se drala ven s podivným svíráním u srdce. „To ses asi, dědo, cítil mizerně, viď?“ „No to víš holka, byl sem mladej a hloupej. Nedomejšlel sem ještě všechny následky.“ Odpověděl uvážlivě s pohledem zavlhlým tou půlstoletí dlouhou cestou časem.

Chvilku mi trvalo, než jsem pochopila. Ale najednou, jako když se rozsvítí žárovka, zasvítilo mi poznání: Zatímco mě ani nenapadlo, že by ta situace mohla být nebezpečná pro dědu a jeho kamaráda, jeho ani nenapadlo, že by měl litovat ty zastřelený vojáky. Mně totiž připadalo, že to třeba nebyli oni, kdo zabil hajného. Třeba byli jen dva mladí vojáci v nouzi, kteří ze všeho nejvíc chtěli domů. A svou otázkou jsem myslela, že bych se cítila špatně, protože bych měla pocit, že jsem je dovedla na smrt. Ale zrovna tak mohl mít pravdu ten polní soud a děda. Mohli být nebezpeční.

Raději jsem to už nerozebírala nahlas. Ale v hlavě se mi honily otázky: Čí pocit je správnější? Kdo byl v právu? Nestala se tu nějaká křivda, o který by se mělo vědět? Mám někoho vzburcovat?…

V tomhle případě si o tom můžu tak akorát spekulovat na literu. A obávám se, že podobně je to s valnou částí historických událostí. Vždycky záleží na úhlu pohledu, který máme my lidé už z podstaty hodně omezený. Ať už se snažíme být sebevíc objektivní a upřímní. Snad jsme měli část pravdy oba. Mohli by to snad rozsoudit ti dva němečtí vojáci. Ale i oni by měli pohled deformovaný svou výchovou a zkušenostmi.

Každopádně odedneška, když uvidím starou školu s oprýskanou omítkou. Nebo si vybavím vůni růží v záhoncích paní řídící. Vždycky už si nejspíš vzpomenu na ty dva mladíky, kteří jsou zakopáni někde na školním dvoře a budu přemýšlet, z jakého že úhlu se zrovna na svůj život dívám.

A snad je to tak i dobře.