KRÁSNOSMUTNĚNÍ

Je čas rozdělat oheň. Pole jsou sklizena a podzimní přízraky začínají strkat svý studený dlouhý prsty do pozdního léta. Miluju to! Zažívám pocity,který nedokážu popsat slovy. Tak jako každoročně. Krásnosmutnění! Cítím pohled starejch časů. Nebo snad já se dívám do hluboký minulosti? Do časů starých Slovanů. Nevim.
Chci chodit mezi polema,pozorovat měnící se barvy listí, poděkovat zemi za úrodu, sát vůně podzimu, vylézt na kopec a zakřičet do kraje. Chci bejt tam u nás, Doma. S tátou si dát štamprdle,obejmout mámu (aby věděla, že ji mam rád,i když to neumim říct), u bráchy otevřít láhev Tokaje a plácat všemožný "moudra", pro nás důležitý.
Ale nějak to nejde. Když mám čas já, tak nemají čas oni. Smutný. A tak ležim v kamionu,vylejvam si myšlenky na papír, posloucham hukot okolo jedoucích aut,ale neslyšim tlukot srdcí. Moc dobře si uvědomuju,že bych měl tenhle čas trávit jinde a jinak. Čas se nedá zastavit, vrátit zpátky, ani zaplatit.

Ach jo, ten podzim mi vždycky tak divně rozněžní.
To by se skoro metrákovýmu chlapovi asi nemělo stávat ... Ostuda :-)