Sny

Anotace: mé bláhové noční fantasmagorické představy...jen a jen moje sny

Moje sny nejsou černobílé, animované, nepohybuju se v nich zpomaleně ani zrychleně. Létala jsem jen jednou a to bylo spíš tím, že jsem padala a měla umřít.
Každopádně miluju svoje sny. To poslední, co vám vždycky zbyde, jsou vaše sny. Ať ty "noční" nebo ty s otevřenýma očima. Nechci teď psát o představách, které si můžete představovat neustále a furt dokola, ale chci si trošku zapolemizovat o snech, které se vám zdají třeba jen jednou a potom už nikdy, nikdy se vám neukážou. Nebo se vám mohou zdát každý den.
K tomu umíracímu snu - nevím, jaký chytrý člověk řekl, že se ve snu nedá umřít. Já v něm třeba umřela. Vážně. Neprobudila jsem se těsně před svou smrtí. Prostě jsem stála někde u Grand Canyonu (nikdy jsem tam nebyla) a padala dolů. Sama jsem si říkala, že než spadnu, tak se asi probudim. A ono ne. Spadla jsem. Byla jsem mtrvá. Zní to depresivně, ale mě to přišlo jako sranda. Prostě člověk leží, strnule se dívá na to, co vidí, a neděje se nic. Takže to asi k tomu, že nemůžete umřít ve snu.
Netrpím nočními můrami, jo...někdy se mi zdají sny, z kterých mám celkem hrůzu (např. jsem poloplešatá), ale většinou jsou to věci, z kterých bych měla strach i normálně v realitě, vyvolává to ve mě zkrátka pocity, z kterých mi není dobře, už jen, když na ně pomyslím. Každopádně nehoní mě příšery, nežiju ve strašidelném domě apod.
Moje sny jsou prostě...nepopsatelné.
Mám ráda ten neidentifikovatelný důvod, že člověk, kterého ve snu vidíme, nevypadá vůbec jako někdo, koho známe, a přitom moc dobře víme, kdo to má být. Mám ráda, když se mi za noc zdá několik snů a ráno nemusím brzo vstávat, abych si je vychutnala až do konce. Mám ráda, když nevím, jak to dopadne. Ale mám ráda i to, že někdy jsem ve snu uvědomnělá a ovládám ho.
Každý má rád něco.
Ale co vážně, vážně nesnáším? Ty potrhlosti a trapnosti, celý ten úžasný a velkolepý výklad snů. Pokud je ve vašem snu pavouk, budete mít štěstí (ani nevím, jestli se to tak říká). Tak v tyhle blbiny já vážně nevěřim. Nějaká symbolika? Ne. Já si prostě myslím, že naše sny nám nějakým způsobem odráží náš život. Naše já. Naše myšlenky. Naše podvědomí. Třeba to i ukazuje nějaké budoucí myšlenky. Ale určovat podle toho, kolik budeme mít dětí a kdo nám umře v rodině jako první? Blbost!
Já mám prostě ráda sny už jen proto, že jsou. Že jsou moje. Nikdo mi je nemůže vzít. A když je někomu vyprávíme, nikdy je nemůžeme popsat tak dokonale, abysme vyjádřili ten Pocit, jaký jsme měli.
Víte proč? Protože ty sny jsou vaše a jen vy z nich můžete mít takovou radost a jen vy se z nich můžete o sobě učit.

O snech bych mohla psát do aleluja, ale já tim zkrátka chtěla říct, že mám svoje sny ráda.