Úvaha o tom, jak vznikají zážitky

Anotace: Jak vznikají zážitky a jak s nimi souvisí emoce?

To jsem Vám takhle jednou seděl a byl na půli cesty odejít, když jsem si řekl, že mě něco tíží.

Co to bylo?

Musel jsem si zpátky sednout a napsat tuhle úvahu.
Napadlo mě, že vlastně zážitky nevznikají, oni jsou od toho slova zažité, tedy již někdy jsme je museli zažít, prožít, což znamená že jsme na ně byli jaksi připraveni a teď se nám to vrací. Nevím nakolik to souvisí s rozpomínáním na svět idejí u Platóna, ale souvislosti mohou být všude a vždy. Tedy, rozpomínání je jakési zažité osvojování si něčeho, a většinou spojené s různými druhy emocí, buď se smíchem, nebo s pláčem na druhé straně a nebo jinými. Jde o to, že některé asociace vedou ke smíchu, většinou naše radostné okamžiky, okamžiky velmi prchlivé a někdy i nenávrtané a pak na okamžiky velmi ponuré a smutné, teskné a dlouhé. Ale pokud jde o ty zážitky, probouzejí v nás stále tentýž emotivní vzruch, nezapříčený námi samotnými, ale něčím jiným, něčím, co sami neovládáme.

Kdysi jsem bydlel v Praze, a jezdil jsem metrem do školy. Každý den jsem slýchal zvuk přijíždějícího metra, jeho nádhernou symfonii brždění a teď, když poslouchám jednu písničku jedné fenomenální americké zpěvačky, vybaví se mi má každodenní etapa mých cest do školy a ze školy, na což vzpomínám, neboť již v Praze nějaký čas nebydlím. Prostě slyším onu nejmenovanou písnčku a vybaví se mi přijíždějící vlak, odvážející tisíce lidiček do různých koutů města za různými účely.

Ale proč to píši? Zdálo by se to sentimentální a velmi dětinské, ale ještě se mi doopravdy nestalo, aby toto ve mě nevyvolalo vnitřní vzruch, jakési napětí (tonus), to co mi asociuje vzpomínky, tedy jakési Platónské rozpomínání na svět idejí, tedy dalo by se říci na svět jsoucen, který tady jest. Někdy jde z psychologického hlediska o asociace zajímavé svou cestou, ale tak to je.

A co smích? Smějeme se někdy od srdce, nebo je to jenom takový "nastrčený" a "situační" úsměv, kterým nepokazíme ve společnosti etiketu, či jak? Smích by měl vycházet z těla velmi spontáně, alespoň podle mě,protože stejně i člověk by měl být spontání a dělat to co mu káže rozum, nikoli nerozum a pudy. Ale i naší spontaneitě leckdy cosi může bránit. Minimálně se nebudete smát, když nám náš nadřízený bude činit za něco špatného, když bude někdo na "smrtelné posteli" a nebo když půjde o věc vážnějšího charakteru. Jinak ale bych doporučoval optimismus a smíchu dostatek, raději více nežli méně, avšak "Ničeho příliš" (Bias), aby to nevedlo k tomu, že naše duše bude příliš zjemnělá a tedy nezvykala si na blahobyt. On totiž ve světě není. Svět je krutým bojem a proto by i duše měla zakoušet smutek ale vždy ve vhodných chvílích.

Resumé:
Závěrem bych do pár vět rád shrnul moji úvahu o zážitcích. Měli bychom si jaksi zážitky třídit a upořádávat si je,abychom se na ně mohli rozpomínat a tedy i asociovat si okamžiky, které byly a jsou nám příjemné. Je to jakýsi klíč k našemu smíchu, naší dobré náladě, našemu svěžímu pohledu na svět, který tímto klíčem odemkneme. Vždy jde o to, abychom se zaměřili na konkrétní podstatu. Tak například když jste na pohřbu (to se leckomu z nás muselo stát, že jsme byli nuceni absolvovat i tuto zkoušku), slyšíme mollové a smutné melodie, linoucí se ze studených hlásičů, a pak třeba když v rádiu slyšíme onu písničku, avšak ve směsi jiných písniček, vždy na nás zapůsobí onen chlad, pocit samoty a smutku. Ovšem to je třeba rozlišit.

Jde o to, jestli je vždy chlad a smutek znamením špatným, leckdy většinou ano. Málokdy se pojí chlad s něčím co nás přiměje pookřát a roztát nad něčím úžasným, hřejivým a milým.

Bude Zima a proto nechci aby závěr této úvahy asocioval myšlenky vedoucí k lítosti a smutku,sebevraždám nebo čemukoli podobnému, protože toto konat nepřísluučí člověku (viz Aristoteles), ale pouze jsem chtěl naznačit a demonstrovat, že lidský mozek je velmi složitou změtí všech možných a třeba i iracionálních propojení, které ve své celistvosti (používáme li ho na více než 1%) může odhalit složitou síť našeho vlastního rozumu a naší moudrosti, která je tam kdesi hluboko v šedé kůře mozkové ukryta, a ani o tom nevíme.