Zkuste však lhát Bohu...

Anotace: Psaní je pro mne terapií, která odhání mé strachy... Pak jsou z nich hvězdy na všech obrazech Van Gogha...

Občas, když se tu probudím velmi brzy, přepadnou mě ty mé smutky. Rozházené polštáře, které nikdy nejsou na svém místě, sklenice vody, tichý šelest duše, která se ještě nechce vracet ke smyslům, k sobě samé, mozek, který dává příkaz očím, aby si přivykly tmě, můj rychlý dech, ramínko od tílka, které si tu sklouzlo...Kroky náhodných chodců za oknem, náhodný křik někoho, kdo namísto vody, víno kázal. A přitom sloužil přesčas.

A pak, někdy si tu vykládáme s Bohem. Sem tam mě pozdraví a jen tak, mezi řečí, praví:

„Stále se tu bojíš? Ty má malá?“

Pokaždé jen plácnu do černé tmy, něco v tom smyslu, že MOŽNÁ… Zkuste však lhát Bohu :-) KDYŽ DO VÁS   V I D Í...

Dneškem jsme však započali jiný druh terapie…

„Víš, milý Bože. Včera jsem ze svého strachu vytvořila hvězdy. Nebylo to snadné. Ten strach musíš nejdřív rozemlít, v takovém starém mlýnku, jinak by to nešlo. A jakmile neváží víc než prach, promísíš jej s bolestí… Srdce Ti odměří přesnou dávku. Tím ze sebe sejme takovou tíhu. To je ta příjemnější část… pak už jen formuješ hvězdy, namáčíš ruce do studené vody, je Ti trochu zima, ale … víš, milý Bože, dávno mi už došlo, že co je tady bez práce, bývá trochu laciné…A pak, pak všechny ty nově vzniklé hvězdy poukládáš na nebe. Systém není na místě. Není jej třeba. Tak jako opileckých řečí pod mým oknem… Jakmile máš hotovo, jako by ses zrovna narodil. Absolutní pocit klidu, Tvé strachy na nebi… Září, víš, že tam jsou, jsou Ti průvodci… A pokud zrovna milý Bože nezatřeseš světem, zůstávají na svém místě na úkor věčnosti… Svítí, jsou však daleko. Kdysi jsem je držela na provázku, jako barevné draky. Nějak jsem je nedokázala opustit. Byly přeci mé, má součást, má tíha, podstata, mé vše… Podivné lpění na jistotách. Dnes už ne. To co s sebou vláčíš, přerazí Ti vaz…

Je to tolik praktické… hvězdné nebe nade mnou, přístav klidu ve mně. Už se tu nechci totiž hloupě bát, živit v sobě něco, co mi živit nepřísluší.“

A Bůh si vydechne a někde na druhé straně světa se Japonskem přežene bouře. Mám trošku výčitky, on to však cítí a klidní mě pohledem. Uff...
Nerada bych další radioaktivní rybičky...

„Tak drahá, na čase jít spát, posbírej své polštáře, alespoň v posteli je třeba řád. A nezlob se, prosím, během Tvého vyprávění jsem nechtě převrhnul sklenici, odpust. Zkusím teď pro změnu proměnit víno ve vodu, snad jsem to ještě nezapomněl…

A těm pod okny, co se ještě stále toulají nocí, jsem ustlal na zelené trávě. Ještě za nimi zajdu, to víš… Aby mi tam nepomrzli... Občas tu všichni potřebujeme pohlídat, chytit za ruku, občas jednoduše všichni, i já, nemysli si…

Mám v sobě vše, i Ty jsi mou mozaikou, stejně jako ten, co celý večer sbíral drobty ze stolu, aby zas ráno objevil zázrak, který jsem zasel do jeho dnů…Pokud si tu toho ovšem všimne, jste tu někdy tolik slepí a já vás musím plácnout přes ruce. I Tebe, ale asi víš...“„

"Co jsme si, to jsme si, Bože...Už to, prosím, nemusíme řešit."

"Dobře, teď už ale spi… Tvé strachy září na cestu druhým, vedle rozemleté bolesti zbytku světa. Jednou bude celé nebe, jako nebe nad Seinou… Každý den přibude hvězda. Beze smyslu, bez zbytečných útržků a slov...

„ Hlídám vás všechny...netřeba se bát..."