Činnosti-zbytečnosti?

Anotace: Každý z nás se věnuje určitým aktivitám. Když říkám aktivitám, myslím tím všední,...

Každý z nás se věnuje určitým aktivitám. Když říkám aktivitám, myslím tím všední, či naopak ne tak časté činnosti. Některé z nich děláme rádi a některé zase ne. Už víte, kam tím mířím? Snadno se z nějakých těchto činností stane rutina, ustálený zvyk, tradice nebo zlozvyk. Někdy věnujeme až příliš málo pozornosti rozlišování, kde je mezi nimi hranice.

Nad tím, jak trávím svůj čas, poslední dobou čím dál tím víc přemýšlím. Hloubám o věcech – co dělám a jak je dělám. Soustředím se na právě probíhající konání a snažím se být si v každém okamžiku vědoma sebe samé. Vnímám svůj dech, slova, která mi vycházejí z úst, svá gesta, své podvědomí, své nitro. Pro málo přemýšlivého člověka může být takováto sebekontrola nepochopitelná, ale věřím, že jsou i tací, kteří se mnou sdílejí tuto „filosofii“ a zároveň metodu sebeuvědomování. Stačí se zamyslet.

Když jste si plně vědomi toho, co děláte, měli byste mít teoreticky možnost převzít nad tím kontrolu. V dnešní době rozhodně není snadné mít pod kontrolou vše. Snadno se necháváme ovlivnit okolním světem a nejrůznějšími vlivy, které na nás z vnějšku působí. Často děláme věci, které dělat nechceme, nebaví nás, nutíme se do nich a přemáháme se, ale přesto je přijímáme jako úkoly.

Abychom si splnili povinnost, abychom si očistili svědomí, abychom nevyčnívali z davu, abychom splňovali pomyslný dobový ideál. Lehko se nám pak tyto úkony zautomatizují. Bojíme se změn a radikálních rozhodnutí, protože je přece těžké zvyknout si na něco nového – přesně v duchu rčení „starého psa novým kouskům nenaučíš“, oblíbeného dávného pořekadla výmluvných lidí, kteří se děsí jakýchkoli inovací. Strach z neznáma hraje u nich zásadní roli – stali se bytostmi, které propadly rutině.

Rutina pro mě rozhodně není žádnou velkou neznámou. V menší míře jsem si jí také prošla. Bylo to pro mě velmi vyčerpávající období, kdy jsem, dá se říci, nežila, ale pouze přežívala. Slovo rutina tedy vnímám v jeho negativním smyslu. Nebylo pro mne snadné z toho začarovaného kruhu vystoupit, ale na základě této zkušenosti jsem si udělala jasno v tom, co dělat chci a co ne. Stále si ale kladu otázku, jak je tedy možné, že nemám ani nejmenší představu o tom, jak má budoucnost bude vypadat.

I tehdy, když se zbavíme nechtěné rutiny, zůstávají zvyky, od kterých se jednoduše oprostit nedokážeme. Nevadí nám, ale ani nás netěší… Jsou to prostě jen neutrální činnosti doprovázející náš život. Já je nesprávně nazývám ustálené zvyky. Někdo by si pod tímto pojmem představil starodávné obyčeje a lidové tradice, ale mně se vybaví spíše postup při mé ranní hygieně nebo cesta do práce.

Něco úplně jiného jsou však tradice. Nedovedu si bez nich svůj život představit jako plnohodnotný. Tradice si vytváříme sami v důsledku toho, že něco děláme tak moc rádi, že to chceme dělat opakovaně. Abych to upřesnila, teď nemluvím o zvycích, jako je lití olova na Vánoce nebo velikonoční koledování. Mluvím o zcela individuálních, osobních tradicích každého z nás – a neříkejte mi, že žádné nemáte; tomu prostě neuvěřím.

Už od svých čtyř let snídám na návštěvě u svých prarodičů to stejné: pečenou housku s máslem. A za nic bych ji nevyměnila. Víte, co je vtipné? Už třináct let chutná stejně báječně. Vždycky když jdu kolem pekařství a náhodou mají zelimánka, tak ho ihned zakoupím a večer předám svojí milované mámě. Ona to samé dělá pro mě – pro svoji milovanou dceru. A nemyslete si – takový zelimánek je velmi, velmi nedostatkové zboží.
Každý rok v zimě, během cesty do Itálie, absolvujeme s mým starším bratrem Maraton Stmívání. Co to je, tenhle Maraton Stmívání? To je všech pět zfilmovaných románů s upíří tematikou od americké autorky Stephenie Meyerové. Síla, co?
Mou další oblíbenou tradicí jsou snídaně s jednou blízkou přítelkyní. Nikdy se nestalo, abychom u sebe přespávaly bez popcornu k snídani. Problém by asi nastal, kdyby se mnou nocovala u mých prarodičů. To by dostala pečenou housku s máslem, ať by chtěla, nebo ne.

Co tím vším, co tady povídám, chci vlastně říct? Nebojme se nových věcí a proměn v našem životě, jelikož poznání je cesta k vědění a zdokonalení. Vybírejme si příběhy, které chceme žít a na které chceme vzpomínat. Uvědomujme si, co děláme, a proč to vlastně děláme. Sdílejme svůj život s ostatními a z ustálených zvyků se potom mohou stát tradice, které budeme nevědomky, ale s potěšením dodržovat a které nám budou tím spolehlivým záchytným bodem ve všech změnách, které podstupujeme.

A i když budeme sami, pokaždé se nám vybaví ty nám tak známé tváře…