O poplatcích tak trochu jinak

Anotace: Byl jsem tak vytočen, až jsem byl nucen vytvořit tento pseudofejeton.

Zubní lékař mi napsal korespondenční lístek, jehož obsahem byla výzva k preventivní prohlídce. Ano, dlouho jsem již u (jakéhokoli) doktora nebyl, ale není to náhoda. České zdravotnictví nevyužívám od té doby, co jistý ministr zavedl pokuty za návštěvu zdravotnických zařízení. Nejsem nezaměstnaný, dítě ani důchodce, na poplatky mám – jde mi však o princip. Zkrátka a dobře, přijde mi tohle všechno ponižující. Situace, kdy dávám lékaři 30 kč za ošetření, mi přijde podobná jako situace, kdy dávám úředníkovi o něco nižší částku např. za vstup na chodník (abychom si sakra uvědomili, že údržba chodníků není zadarmo!), do lesa či na silnici. Mám-li nějaké zdravotní trable, obrátím se raději na alternativní léčbu. Šarlatánství? Nezkoumám. Pomáhá mi to, princip mě nezajímá.

Dostavil jsem se do poloprázdné čekárny a za chvíli si již zouval zablácené boty. Sestra na mě pohlédla přísným pohledem a se slovy „Vy tu vůbec nechodíte, asi vás vyškrtnem“ mi ukázala křeslo a nastavila dlaň za účelem kasírování. Upřímně jsem se zděsil. Vzpomněl jsem si totiž na slova ministra zdravotnictví, jimiž jako mantrou zdůvodňoval svůj asociální vynález. Jeden jeho výrok tvrdil, že poplatky mají snížit počty lidí v čekárnách. Já jsem přece pacient přímo příkladný! Když mi nic není, tak tam nejdu! Nyní mám být vyškrtnut jen proto, že nevytvářím zdravotnickému byznysu zisk?

Kroutě hlavou, usedl jsem do křesla a nechal si zběžně zkontrolovat ústa. Dentista však pocítil potřebu přesvědčit mě o své pravdě a po vyšetření začal pět na pana ministra oslavné ódy. Nevěřil jsem svým uším. Stomatolog bědoval, jak za minulých vlád bylo zdravotnictví v troskách, avšak pan ministr vztyčil modrý prapor a jeho mávnutím se začaly věci konečně obracet k lepšímu. Plýtvání veřejnými penězi bude minulostí! Veřejnými penězi? Každé malé dítě přece ví, že výše zmíněných 30 kč nejde do veřejného rozpočtu, nýbrž do kapsy lékaře! Že by ministrův klam číslo dvě?

Přešel jsem do protiútoku a vyzval jsem lékaře k zamyšlení – jak to, že veřejné pojištění funguje bez poplatků už od dob tatíčka Masaryka a náhle, za vlády pana ministra, to prostě nejde? Zajímavé. Že by občan sto let využíval zdravotnický systém v rozumné míře a na sklonku prvního desetiletí jednadvacátého století mu přeskočilo a začal stát každý týden fronty na recept, aby ušetřil osm korun za paralen? Trochu divná představa. Ale pan doktor pokračoval. Lamentoval, že není zpětná vazba a že peníze prostě nejsou a nejsou. Jsme zkrátka nedisciplinovaní. Jdeme k doktorovi, i když neumíráme.

Namítal jsem, že ty peníze možná neunikají v podobě mincí v peněžence důchodců, ale spíš v podobě pytlů bankovek, které se dennodenně ztrácejí v neprůhledném systému státní správy. Ať již v podobě kapříků, Krejčířů, nefunkčních padáků, nepovedených plastik s pokusem zesměšnit EU či tučných odměn za vyšší vládní funkce.

Diskuse se začala přiostřovat. Ale znáte to; hádejte se s člověkem, který je odpovědný za vaše zdraví a hrabe se vám v ústech s ostrými předměty v ruce. V takové situaci je lepší mít ho nakloněného na vaši stranu. Rovněž se diskutuje špatně, když se lehce zvýšeným tónem vybavujete o smyslu třiceti korun, zatímco čekárna se plní nespokojenými občany, jimž vaši diskusi strhne zaměstnavatel kvůli absenci z platu. Zahrál jsem to do autu a mírně rozladěn odešel z ordinace. A uvědomil jsem si, že i poslední ministrův argument (poplatky zlepší vztahy mezi pacientem a lékařem) tímto padl.