Vrtkavé argumenty zastánců volební účasti

Vrtkavé argumenty zastánců volební účasti

Anotace: Tento článek jsem původně psal pro Britské listy. Jelikož však na BL chybí možnost diskuse (kterou tato esej bezesporu vyvolá), dávám ho i sem a těším se na zpětnou vazbu.

„Nejdeš k volbám? Tak to dáváš svůj hlas Paroubkovi...“ Jak často jsme tyto věty pár let zpátky slýchávali! Přitom jsme se nad relevancí těchto výroků většinou ani nezamýšleli. Brali jsme je jako empiricky doložený politologický zákon. Jak by však podobné teze obstály ve světle hlubšího rozboru?

O tom, že úroveň občanské společnosti i politické kultury v ČR je slabá, panuje všeobecná shoda. V otázce řešení tohoto problému se však názory různí. Dle mého názoru je třeba propagovat takové principy, které nejsou založené na pasivitě a spoléhání se na to, že za nás někdo vyřeší naše vlastní problémy. Před květnovými volbami se zviditelnila řada iniciativ a sdružení, které se snažily nějakým způsobem zlepšit stav české politiky. Drtivá většina z nich se však omezila na výzvu k účasti ve volbách. A výsledek? Spousta lidí tedy dala hlas panu Johnovi (ne tomu z Věcí veřejných, tomu z Na vlastní oči), protože ten jeho pořad, který kdysi běžel v televizi, byl přece tak napínavý! Ve snaze zbavit se politických dinosaurů zase spousta lidí zajásala, když se jednou z nejsilnějších stran stala TOP09, jejíž matador Miroslav Kalousek se ve vládách různých barev pohybuje už od 90. let.

A co takhle nevolit? Kdepak, takový občan je coby pasivní nabubřelec ihned vyštípán z veřejné debaty. Společnost je zkrátka zvyklá na staré formy. Co na tom, že nevolič může v politice udělat častokrát víc než volič... Uveďme ilustrační příklad: Tomáš je odborářský aktivista. Vystupuje v televizních debatách, chodí na demonstrace, píše do novin. Ve volném čase ještě stihne schůzovat s Ne Základnám a podepsat pár petic. Zdena nic takového nedělá. Jen jednou za čtyři roky hodí hlas tomu, kdo má na náměstí nejlevnější párky a pivo. Kdo toho změní víc? Je potom výrok „Nevolit, to nejde“ v takovém kontextu relevantní?

Alterglobalisté mají jedno heslo – Jiný svět je možný. A alternativ je spousta, jen se v posttotalitních státech Evropy nedostaly mezi „body agendy“ k diskusi. Například taková participační teorie demokracie. Zatímco na Západě se tato teorie těší nadšenému zkoumání politologů, u nás by její zastánce ihned dostal nálepku naivního levičáka a sociálního inženýra. Na tradiční masarykovské heslo demokracie = diskuse pak při tom všem jaksi zapomínáme.

Cílem tohoto článku je vyvrátit velmi časté argumenty, jimiž zastánci volební účasti kritizují často i politicky aktivní nevoliče. Je nutné upozornit na fakt, že mnohdy zlidovělé názory mohou být při bližší analýze spolehlivě označeny za nesprávné. Jelikož se těmito argumenty zabývám výhradně v prostředí české politické scény, budu jako příklad uvádět výlučně subjekty současné české politiky. Začněme argumentem vskutku nejklasičtějším.


„Kdo nevolí, volí komunisty“

Tento názor poukazuje nejen na ideologickou zabarvenost jeho nositele, ale i na popření základního principu voleb, jímž je jejich svoboda. Ideologicky lze tento argument použít jak v situaci levicového, tak v situaci pravicového voliče. Vždy jde o určité vnucení názoru, že jistá politická strana (ODS, ČSSD, KSČM) má pevnou voličskou základnu a neúčastí ve volbách zvýší nevolič potenciální poměr hlasů této strany. Jak již však výše bylo naznačeno, tato problematika není doménou Komunistické strany Čech a Moravy (ač tento argument patřičně zlidověl), nýbrž jde o všeobecně využívanou demagogii. Faktem je, že všechny větší strany parlamentu ČR mají poměrně pevnou voličskou základnu a nelze s jistotou říci, že bojkotem voleb lze jednoznačně posílit některou z nich. Rozhodujícím faktorem jsou také momentální trendy v zemi, které mohou zvýšit počty voličů jak pravici (hrozba státním bankrotem), tak levici (hrozba propadem části obyvatelstva do nižší třídy). I z toho důvodu je argument značně neprůkazný.

Svobodou volby je myšleno, že občan volí skutečně takovou stranu, která bude zastupovat jeho zájmy. Volí ji s pocitem, že program této strany se maximálně shoduje s jeho politickými postoji. Volit však stranu, s níž se sice občan ideově spíše neshoduje, ale její volbou alespoň oslabuje opozici, je však v rozporu s požadavkem svobodné soutěže politických stran zastupující zájem rozličných skupin obyvatelstva. Extrémním případem takové tendence může být španělská revoluce v roce 1936, kdy se lidé rozhodovali mezi fašistickou a stalinistickou diktaturou, ačkoli obě voličské skupiny znaly negativa a pravděpodobné dopady své volby. Naneštěstí anarchistické hnutí nemělo ještě tak velký vliv, aby mohlo lidem nabídnout alternativu ve formě samosprávy, která byla tím pádem nerozlučně spjata s volební neúčastí. Situace v ČR sice pravděpodobně nedospěje do takového extrému, ovšem i zde vidíme jistou paralelu, kdy voliči ODS často volí tuto stranu i s vědomím, že svou volbou podporují korupci, ale vadí jim politika levice vedoucí k zadlužení státu. Často však zapomínají, že právě velká míra korupce i redukce daňových povinností mnohdy vedou ke zhroucení státní ekonomiky rychleji, než dlouhodobě vysoká míra veřejných transferů. Jiní pro změnu volí menší strany slibující odstranění korupce, ale již předem očekávají, že i členové těchto stran budou po vstupu do vlády páchat trestnou činnost. Chybí tedy vůle prosadit takové politické stanovisko, které by občan skutečně zastával.


„Bojkot voleb je naivita“

Zejména anarchističtí odpůrci voleb kalkulující se samosprávou jsou často kritizováni za přílišnou naivitu, konkrétně však za to, že věří v jiný způsob změny, než shora, příslušným zákonem, vyhláškou či regulací. Je jim vyčítáno, že jednak počítají se zdola organizovaným hnutím jako s nositelem sociálních změn, jednak že předpokládají postupný úbytek voličů až do bodu, kdy se nízká volební účast stane nelegitimním ukazatelem a mandát pro veřejnou správu převezmou orgány „občanské“ společnosti.

Zatímco o tomto vývoji lze diskutovat, faktem zůstává, že velký díl naivity je právě na straně voličů, kteří často i během deseti let několikrát vystřídají dvě nejsilnější strany, které průběžně kritizují, i když zůstávají i nadále jejich příznivci v domnění, že v průběhu času dojde k určité sebereflexi jejich lídrů.

Obecně je však největší naivita spojena s několika faktory - s vírou, že pokud by se dostal do čela vlády člověk s dobrými morálními předpoklady, dokázal by vládnout bez korupčních afér, provázaností s ekonomickými elitami či zneužívání pravomocí.

Dalším faktorem je víra ve splnění volebních slibů. Jelikož prakticky neexistují sankce za jejich neplnění, nedá se ani příliš předpokládat, že by se jimi poslanci řídili více, než jen rámcově. Obecné definice obsažené ve volebních programech pak ale často vedou k jejich velmi vágní interpretaci, což se také děje. Častěji však dochází k tomu, že politická strana začne po volbách prosazovat naprosto odlišnou politiku, než proklamovala v předvolební kampani.

Příkladem mohou být volby 2006. Občanská demokratická strana velmi jasně deklarovala, že v případě vítězství ve volbách nebude zvyšovat povinnou spoluúčast pacientů ve zdravotnictví, přičemž následovaly poměrně radikální reformní kroky. Strana Zelených se před volbami profilovala jako tradiční ekologická programová strana, jejichž přirozenou součástí je i příklon k levé části politického spektra a antimilitarismus. Pro mnohé voliče pak mohlo být po volbách překvapením, když SZ vstoupila do koalice s ODS a mnozí její členové se stali aktivními zastánci výstavby amerického radaru na území ČR. Kontroverzní byl i krok dvou členů České strany sociálně demokratické, Radima Melčáka a Michala Pohanky, kteří sice svým odchodem z řad sociálně demokratických poslanců odblokovali povolební pat, ovšem zároveň se tím dopustili fatální zrady voličů.


„Nevolit je nezodpovědné“

Apel na zodpovědnost je jedním z největších mýtů, jímž zastánci volební účasti operují. V dobách, kdy je současná česká politická reprezentace charakteristická svou extrémně nízkou politickou kulturou a předvolební kampaň ovládají strany populistů, je ve všech případech zodpovědnější se od tohoto distancovat a zároveň poukázat, proč není žádoucí odevzdat těmto elitám svou odpovědnost.

Levice je charakteristická svou neschopností realisticky hospodařit s veřejnými financemi a střízlivě propočítat výši rozpočtu tak, aby neohrozila stabilitu systému. Pravice naopak neumí vládnout s akcentem na sociální oblast a většina pokusů o reformu neoliberálního typu končí fiaskem. Alternativou by se mohla zdát celá řada drobných stran, která nabízí zcela nerealizovatelná řešení, ať je již nosným tématem potírání korupce, snižování státního dluhu či zavedení přímé demokracie.

Řada lidí si neuvědomuje, že právě ztráta přízně voličů může elity přinutit zlepšit svou práci tak, aby došlo k obnově důvěryhodnosti politických stran. Pokud budou mít politické strany stabilní voličskou přízeň, není zde motivace, na základě jíž by tyto strany pomáhaly zlepšovat celkovou politickou kulturu.

Vyvrátit lze také argument, že nevolič nemá právo si stěžovat na jednání politiků. Naopak, právě nevolič je ten, který na rozdíl od voliče odmítl podpořit současnou politickou konstelaci (či celkový systém vztahů), a proto za chování elit nenese odpovědnost. Otázka odpovědnosti se může stát také nástrojem politického vydírání. Během vášnivých debat ohledně výstavby amerického radaru v ČR bylo často namítáno, že lidé, kteří se zúčastnili voleb, by neměli do debat zasahovat, protože dali elitám jasný mandát k tomu, aby o radarové základně kvalifikovaně rozhodli.


„Volby jsou občanskou povinností“

Zde se opět dostáváme k problematice sebeidentifikace jednotlivých občanů. Ne každý má vždy pocit sounáležitosti ke státu, na jehož teritoriu žije, či přímo pocit sounáležitosti ke státu jako instituci. Je zde i druhý problém - participace na věcech veřejných musí vždy vycházet z dobrovolné iniciativy, jinak vzniká výrazný demokratický deficit. Jak již bylo zmíněno výše, mezi projevy občanské iniciativy nemusí patřit jen volební účast, ale i celá škála dalších činností, v nichž lidé cítí silnější zpětnou vazbu a více si uvědomují, že dokáží svým aktivismem ovlivňovat věci, které se jich bezprostředně týkají.

Argument voleb jako občanské povinnosti vychází také z předpokladu, že účast ve volbách je určitý neformální projev úcty těm, kteří během 19. a 20. století položili svůj život v boji za všeobecné volební právo. Zde je však třeba si uvědomit, že volební právo jako takové nebylo cílem sociálních hnutí, ale jen prostředkem, jímž bylo možno se více přiblížit ideálu demokratické společnosti. Pracující většinou nepožadovali přímo zákon respektující jejich práva, nýbrž práva samotná. Vyjádřit úctu je proto vhodnější spíše k jejich samotnému boji, než k jednotlivým sociálním právům.

Je třeba reflektovat vývoj sociálních hnutí komplexně, ve větším historickém měřítku a uvědomit si, že dosažení volebního práva je v rámci budování svobodné společnosti pouze částečný úspěch a nelze se k němu upínat jako k dokonalému mechanismu. Zvláště nyní, při analýze současného stavu zastupitelských demokracií. Pasivní volení vytváří mlčící občany. A jak říká teoretik demokracie Robert Dahl, „mlčící občané bývají ideálními poddanými autoritativního vládce; pro demokracii by byli pohromou“.
Autor Metcheque, 06.01.2011
Přečteno 579x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (9)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

No holt tady shodu nenajdeme. Někteří lidé si ten problém (proč by to nešlo) vždycky najdou. Zřejmě se neshodneme v otázce legality (zákon, který je mnohdy nesmyslný) a legitimity (vědomé porušení tohoto zákona v rámci občanské neposlušnosti).

16.03.2011 09:32:00 | Metcheque

Tohle jsou dost zavádějící příklady. Já bych pro ně nechodil daleko, stačí připomenout jednu nedávno přímou akci ze života. Mladé maminky tak dlouho nadávaly na kraj, že zřídil málo školek a nemají kam dávat své děti, až jim došla trpělivost a vyřešily si to samy. Jedna zůstala doma a ostatní daly děti k ní. Napohled krása - ve skutečnosti se ale hned ozvaly úřady, jestlipak to není nelegální podnikání, jestli má pedagogické vzdělání, jestli dodržuje hygienické předpisy... Jak říkám, většina institucí včetně státu je spíše na škodu.

01.02.2011 13:29:00 | Metcheque

To chce asi důkladnější diskusi nad problematikou, kterou neumím shrnout v pár větách, dávám sem proto link na jeden článek, který neúčast ve volbách dobře vysvětluje:

http://csaf.cz/index.php?clanok=1042

31.01.2011 23:39:00 | Metcheque

Podívejme se na Egypt. Tam se lidi vykašlali na nějaké politické zástupce a podnítili sociální revoluci. Nyní mají na výběr - zvolit ze svého středu dalšího diktátora, který na ně zase za čas (tentokrát "demokraticky") pošle tanky, nebo vytvoří nový model založený na samosprávě a přímé delegaci nadregionálních záležitostí? To, že využívám např. zdravotnictví není ničím jiným než tím, že si zpět beru to, co mi bylo na daních, pojištění atd. sebráno. Já si prostě nemyslím, že lékaři, řidiči, pekaři a učitelé pracují DÍKY politikům. Pracují NAVZDORY politikům. Přijde mi přehnané dávat politikům nějaké velké zásluhy za něco, co by lidé sami zvládli sami a lépe.

30.01.2011 20:35:00 | Metcheque

A ještě jedna věc - když mi domů přijde složenka na 200 000, z které se dozvím, že mám "uhradit" část státního dluhu, na kterém jsem se "spolupodílel", ačkoli narozdíl od politiků poctivě chodím do práce a vytvářím nějaké hmatatelné hodnoty, nemůžu se nezeptat - ty dluhy jsem udělal já? Anebo politici korupčním jednáním? Obvyklá odpověď bývá - můžeš za to ty, protože ty jsi je volil. Ale v momentě, kdy jsem svou neúčastí odmítl celý zkorumpovaný model?

27.01.2011 14:34:00 | Metcheque

Právě že zákony fundamentálního rázu se většinou vytváří v ulicích, vzpomeňme si boje dělníků za osmihodinovou pracovní dobu, demonstrace za volební právo žen, pochody za rovnoprávnost gayů, černochů, střety s policií kvůli kriminalizaci squattingu... nemyslím si, že by podobné věci, z nichž mnohé již bereme jako samozřejmost, vstoupily do legislativy jen na základě nějakého lobbování, nebo volení "těch správných" stran.

25.01.2011 16:23:00 | Metcheque

Tady jde o odmítnutí "jejich" hry jako takové. Jak vůbec může být legitimní tvrzení, že "neúčastí volím všechny strany", když jsem neměl vůbec možnost jako občan ta pravidla nastavit ani do nich mluvit? Mi je jedno, zda svou neúčastí pomohu levici či pravici, protože dnešní systém kartelových stran (viz pražská koalice ods a čssd) je tak propojený, že pravolevé rozdělení stírá.
Naproti tomu je třeba postavit antistranickou politiku obyčejných lidí (klidně nevládek, odborů, občanských sdružení či sociálních hnutí). Tohle může českou politiku změnit. Pasivní volení nikoliv.

23.01.2011 22:45:00 | Metcheque

Napíšu několik svých odhadů. Většina nevoličů nechodí k volbám kvůli své lenosti či omezenosti. Většina této většiny to následně maskuje slovy "stejně není koho". A toto jsem často slyšel i u komunálních voleb, což už nechápu vůbec. A také si nejsem jistý, že někdo kdo roznáší petice, ale volit nakonec nejde toho udělá pro ČR víc. Pravdou je, že ti co nakonec zůstanou sedět doma a lístek do urny nevhodí, by ledy rozhýbat mohli, proč to neudělají je už ve výsledku jedno. Podílejí se rovným dílem na zakonzervování současného stavu. A na závěr už jen věta - jít k volbám a volit je správné.

07.01.2011 11:36:00 | Doki

Nezodpovědné je jít jednou za pár let odvolit a pak sedět na prdeli a nadávat.
Na nadávání a stěžování my nevoliči prý ztrácíme právo, jaká škoda :)

06.01.2011 11:22:00 | Unyle Pěl

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter