Mezinárodní měnový fond - Institut bídy a hladomoru

Anotace: Krátký článeček o MMF a tom co je tato instituce skutečně zač.

Úvod.

Tato úvaha je věnována kritice jedné z nejnebezpečnějších mezinárodních finančních institucí - Mezinárodnímu měnovému fondu - jejíž náklady jdou do miliard dolarů a oběti do miliónů lidských životů. Toto je varování všem kdo vkládají naivní naděje do MMF.

 

Historie MMF.

MMF vznikl v roce 1944 z podnětu Bretonwoodské konference a většina tehdejších států Severu se podílela na jeho založení, vč. československé exilové vlády v Londýně. Původním cílem MMF bylo dát dohromady ekonomiku poválečné Evropy a pomoci zničeným státům se vzpamatovat z 2. světové války. Československo bylo záhy z MMF vyloučeno, protože v roce 1953 provedlo v rozporu s příkazy MMF měnovou reformu. Stejně tak většina komunistických států působila mimo MMF, v rámci RVHP a podobných prosovětských institucí.

MMF se však postupně rozrůstal a dnes je prakticky každý nezávislý stát světa oficiálně členem MMF. MMF je dnes v souvislosti s "řeckou krizí" a ekonomickou "léčbou" v masmédiích opěvován jako zachránce, věřitel a dobrák od kosti, který pomáhá churavým státům. Jak to, ale skutečně je?

 

Princip MMF.

V dnešní době je pro MMF alfou-omegou ekonomické léčby šetření. Šetřit se podle MMF musí na všem - zdravotnictví, školství, sociálních výdajích atd., toto krátkozraké a krátkodobé řešení je pro ekonomické "experty" MMF svatým grálem. MMF úzce spolupracující se Světovou bankou má k dispozici masivní finanční hotovost, kterou poskytuje všem státům, které se vydají cestou "fiskální zodpovědnosti" a navíc zprivatizují celou svou zem. Výsledkem této léčby je následující:

1. krátkodobé ušetření peněz.

2. dlouhodobá ztráta koupěschopnosti obyvatelstva.

3. dlouhodobá ztráta ziskových podniků ve státních rukou.

Z hlediska měnové politiky radí MMF jednotlivým státům, aby svou měnu vázali na tvrdší měny (příklad argentinské peso - americký dolar). Výsledkem je výrazné nadhodnocení měny a následná prudká inflace. I zde je navázání měny pouze krátkodobé řešení. Na krátkodobá řešení jsou v MMF experti, zřejmě podle hlášky:"Po nás potopa.".

Další podstatnou součástí ekonomických podmínek pro půjčku od MMF je tzv. liberalizace trhu, tzn. odbourání cel a daní, likvidace zákonů na ochranu prostředí, likvidace sociální opatření, likvidace odborů, masová privatizace státního vlastnictví, většinou do rukou zahraničních investorů. Opět jen krátkodobé řešení, které přinese dlouhodobé důsledky.

Jak vlastně MMF vydělává? Na úrocích. V roce 1978 si Nigérie půjčila 5 miliard dolarů. V roce 2000 už Nigérie splatila 20 miliard dolarů a stále je zadlužená z původního dluhu. Jak je to možné? Ú R O K.

 

Dlouhodobé důsledky "léčby" MMF.

Za dlouhodobé důsledky "léčby" MMF lze považovat naprosté zhoršení demografického a sociálního stavu všech zemí, které prošli "léčbou". Detailně to rozeberu na případu Argentiny, nyní zmíním jiné případy. Tanzánie získala půjčku od MMF poté co na příkaz MMF zrušila státní dotace domácím zemědělcům. Ti byli následně totálně převálcovaní zahraniční konkurencí, která začala Tanzánii využívat jako svou zemědělskou oblast. Zemědělské produkty nezůstávali v Tanzánii, ale byli prodávány na bohatý Sever. Výsledkem byl kolaps domácího zemědělství, hladomor a prudký nárůst infekčních nemocí. Zároveň s tím došlo k prudkému snížení výdajů na školství a zavedení školného i pro základní školy. 70% dětí, které před "léčbou" chodili do školy tak muselo zůstat doma. Tím se samozřejmě sníží gramotnost obyvatelstva a s tím i konkurenceschopnost. Tanzánie se z dluhů nedostala a dnes platí600 mil. dolarů jen na úrocích.

Chile po nástupu diktatury generála Pinocheta a pozvání Chicago Boys a MMF do země rozjela mnoho liberálních reforem, začala šetřit a odbourala sociální opatření. Společnost Nestlé pak se stala monopolní firmou na dětskou výživu a podle toho nastolila i monopolní ceny. Během "chilského ekonomického zázraku" tak v zemi propukli lokální hladomory a prudce se zvýšila dětská úmrtnost. To je léčba???

Na počátku 90. let zambijská vláda vynaložila 40 miliónů dolarů na školství. Na splacení dluhu vynaložila 1.3 miliardy dolarů. Následně provedla strukturální a liberální reformy podle MMF. Během 15 let se délka dožití obyvatel snížila z 52 na 48 let. Dětská úmrtnost do 5 let se zvýšila z 13 na 20%. Počet dětí do 5 let trpících chronickou podvýživou a nemocemi spojenými s podvýživou se zvýšil z 40% na 53%. 80% zambijského obyvatelstva žije pod hranicí extrémní chudoby.

Bolívie si od MMF a SB půjčila v roce 2000 a podmínkou byla privatizace vodáren do rukou amerických společností. Vše skončilo "Válkou o vodu", tedy obrovským povstáním Bolívijců a raketovým vzestupem levicového a antiglobalizačního hnutí v Bolívii, poté co lidé umírali žízní, neboť americké firmy nastavili monopolní ceny.

MMF je slavná i tím, že pomáhá lidumilným vládám, jen malý výčet: Pinochet, Chile, 3 000 popravených a 30 000 mučených. Suharto, Indonésie, 1 milión popravených a mučených. Videla, Argentina, 30 000 popravených a 100 000 mučených (vč. cílený poprav dětí opozičníků). Somozovci, Nikaragua, 50 tisíc popravených během 50leté vlády. Jimenéz, Venezuela, 10 tisíc popravených během 8 let. Stroessner, Paraguay, 10-20 tisíc popravených. Siad Barre, "socialistický" diktátor Somálska, 50 tisíc popravených. Nicolae Caucescu, "komunistický" diktátor s desítkami tisíc popravených a mučených. Všechny tyto rozdílné vlády měli společného kamaráda - MMF. Na začátku 80. let celá třetina půjček MMF byla rozdána mezi nejtvrdší represivní režimy na světě.

 

Argentinská zkušenost.

Argentinská zkušenost a krize je považována za nejtragičtější selhání MMF v řadě jeho neústálých selhání. V roce 1975 armáda sesadila levicovou vládu Isabely Perónové, manželky levicového-fašistického diktátora Juana Peróna. K moci se dostala dvojice Galtieri-Videla. Ti zahájili masivní represivní kampaň jejímž výsledkem bylo 30 tisíc popravených, 100 tisíc mučených a desítky tisíc deportovaných. Videla i Galtieri se o ekonomiku nezajímali a nechali volnou ruku "expertovi" José Alfredo Marinéz de Hozovi. Ten provedl řadu liberálních reforem doprovázených garancí soukromých investic státními půjčkami. Většina půjček nebyla soukromým sektorem nikdy splacena. Presidentem Centrální banky byl tehdy později neblaze proslulý Domingo Cavallo. Na začátku 80. let diktatura padla a nastoupila série "sociálně demokratických" vlád řídících se příkazy MMF. Pod vládou Carlose Menema byl ministrem hospodářství jmenován právě Cavallo, který čelil extrémní inflaci dosahující meziročně 90%. Na příkaz MMF přivázal argentinské peso k americkému dolaru. Argentinskou situaci ještě více zhoršila východoasijská finanční krize (další průšvih MMF, který nedokázali "experti" MMF včas podchytit a skutečně vyléčit). MMF půjčilo Argentině 40 miliard dolarů s podmínkou, že liberalizují ještě více ekonomiku, posílí "neviditelnou ruku" volného trhu a sníží výdaje na všechno. Argentina přes léčebné postupy MMF začala bankrotovat a to, když úrok dosáhl 20% a jen splácení úroku tvořilo 9% HDP. Stát v zoufalství zvyšuje daně a provádí další úsporná opatření. Posledním opatřením je pak zákaz vybírání větších částek z argentinských bank, již fakticky vlastněných Američany, Brity a Španěly. Argentinské banky, dříve poskytující částečnou pomoc argentinské vládě, jsou nyní plně ve vleku zahraničních bankéřských kartelů a nepomáhají argentinské vládě. President Fernando dela Ruyvyhlašuje dekretem zákaz vybírání větších částek z bankomatů. Tento zákaz, společně se zhroucením zemědělské politiky, zásobování a 10% drastickým škrtem ve všech oblastech výdajů, jsou příslovečnými posledními kapkami poháru trpělivosti Argentinců. Je prosinec 2001 a po oznámění 10% snížení platů všech státních zaměstnanců a 10% snížení výdajů na školství, zdravotnictví a sociální služby vycházejí Argentinci do ulic. Nejprve vycházejí do ulic nejchudší lidé, kteří v této bohaté jihoamerické zemi umírají hlady a obsazují obchodní střediska. Poté státní zaměstnanci a zaměstnanci soukromého sektoru, kteří obsazují továrny (Zanon, Brukman) a vyhlašují nad továrnami dělnickou kontrolu, poté mladí lidé a matky těch, kteří "zmizeli" během vojenské diktatury a nakonec zbytek Argentiny a všichni bouchají do prázdných kastrolů na znamení, že nemají nic k jídlu. President dela Ruyodvolává ministra hospodářství Cavalla, ale zuřivost a vztek argentinského obyvatelstva. Poté president vyhlašuje výjimečný stav na což Argentinci odpovídají výjimečným shromážděním - přes milión Argentinců obklopí presidentský palác v Buenos Aires a fakticky uvězní presidenta v paláci. Po třech dnech president de la Rua rozpouští vládu a rezignuje. Během dalších dvou týdnů padnou tři presidenti. Až teprve čtvrtý, levicový-peronistický president Néstor Kirchner veřejně obviní MMF z velkého podílu na finanční krizi a začne opačnou politiku než jeho předchůdci - požádá o pomoc sousední státy (nejvíce pomůže Brazílie a Venezuela), dovolí lidem vybírat peníze, uvalí cla a daně na zahraničních obchod, znárodní zprivatizované podniky a ze zbytků financí riskantně zvýší koupěschopnost obyvatelstva. Výsledkem je masivní nárůst hospodářské výroby, prudké zvýšení domácí spotřeby, růst soukromého sektoru a zajištění finančních toků nutných pro likvidaci dluhu. V roce 2005 Kirchner vydává zákaz přístupu expertů MMF k státnímu účetnictví a ekonomickým analýzám Argentiny. Roku 2006 Argentině bezúročně půjčí Venezuela 8 miliard dolarů na poslední splátku dluhu u MMF. Argentina už si nikdy poté nepůjčí od MMF a odvolává experty MMF ze své země. Do dnešních dnů je Argentina na ekonomickém vzestupu. Argentina v roce 2009 pomáhala s Brazílií, Venezuelou, Bolívií, Ekvádorem, Paraguay a Uruguay založit Banku Jihu jako alternativu zemí 3. světa proti MMF a SB, která zemím 3. světa půjčuje za nízký a nebo nulový úrok. Na závěr, abyste si dokázali ještě pro ilustraci představit destruktivnost kroků MMF i v takové zemi jako je Argentina - v roce 1971 dosahovala negramotnost v Argentině 2%. V polovině 90. let to už bylo 12% (tedy šestinásobek!!!). Díky škrtům ve školství, samozřejmě.

 

Východoevropská destrukce.

Státy střední a východní Evropy se stali po roce 89 stejnými obětmi MMF jako ostatní "zaostalé" státy. Drastické škrty výdajů vedli k celkovému snížení životní úrovně, prudkému zvýšení množství infekčních chorob, extrémnímu nárůstu alkoholismu a sebevražd, dluhových spirál atd.

Jak řekl John Bok:"Za bolševika jsem měl aspoň jistotu, že uživím rodinu.". Trefné vystižení polistopadové situace. Ve 21 postsovětských a postsocialistických zemí se po dlouhodobé spolupráci s MMF zvýšila úmrtnost na tuberkulózu o 16%. V Rusku se zvýšil počet mužů, kteří zemřeli v přímém důsledku alkoholismu během 90. let o 12.8%. V knize Ricka Rowdena "Smrtící ideje neoliberalismu: Jak MMF podkopává veřejné zdravotnictví a boj s AIDS." se uvádí, že škrty ve zdravotnictví rozvojových a postsocialistických států přímo vedli k neschopnosti podchytit přítomnost HIV/AIDS a vytvořit plně fungující systém boje proti této metle lidstva. Zároveň v důsledku reforem dochází k odlivu odborného personálu z chudých zemí. Částečně to zažilo Česko, i když v "pozitivním" smyslu, když docházelo k emigracím slovenských zdravotních sester do ČR

 

Odpor veřejnosti.

Odpor veřejnosti proti MMF, SB a SOO (Světová obchodní organizace) je něco všudypřítomného v antiglobalizačním hnutí. ČR to pocítila v roce 2000, kdy desítky tisíc lidí demonstrovali proti zasedání MMF. Státní i soukromá propaganda označovala antiglobalizační aktivisty za "komunisty, vandaly, zločince, alkoholiky, nuly". Ministerstvo financí dalo 5 miliónů korun ministerstvu školství na speciální propagandistickou kampaň na středních školách, která měla odradit mladé lidi a studenty od účasti na anti-MMF demonstracích a měla udělat z MMF skvělou instituci. Nicméně odpor proti MMF, SB, SOO, G8 a dalším nadnárodním organizacím už probíhá na všech úrovních. Na úrovních občanských, i státních. Na státních úrovních vedou největší odpor vůči těmto institucím Venezuela, Brazílie a Argentina, které působí ve společných obchodních blocích Mercosur, Unasur a další. Na občanské úrovni to jsou aktivisté ze všech možných pozic - anarchisté, ekologové, libertariáné i marxisté. Na odborných úrovních pak lidé jako Joseph Stiglitz, držitel Nobelovy ceny za ekonomii a bývalý vrcholný představitel Světové banky, který na protest proti politice SB a MMF rezignoval. Dále např. bývalý místopředseda kanadské vlády Paul Hellyer, nebo Jeffrey Sachs, ekonom jenž vyzval státy 3. světa, aby nesplatili dluhy vůči MMF a SB, protože to jsou dluhy vyděračské. Bohužel, v dnešních dnech si i Česká republika řeže pod sebou větev půjčkami od MMF, díky vládě Petra Nečas a dokonalého ministra financí a prognostika ze všech nejlepších, Mirdy Kalouska. Jednoho dne na toto vše tvrdě doplatíme.

 

Na závěr citát J. Sachse:"Je na čase skončit s tímto podvodem. Pokud oni nezruší dluhy, které u nich máte, tak to musíte udělat VY. Afrika by měla říct: Děkujeme vám moc, ale my potřebujeme peníze pro naše umírající děti, pro investice do zdravotnictví, školství, infrastruktury a do boje proti AIDS, pro zajištění vody a jídla.".