Ekonomická integrace Evropy

Anotace: Má úvaha o tom, jak vidím Evropskou Unii, co si myslím o uniích, a jak vidím svět ve formě unií.

Pokud jsem otázán na takové téma, hned se mi vybaví konstrukce a administrace Evropské Unie. Jelikož žijeme v časech, kde unie, ať už státní, religionistická, právní, či sociální, je novým snem pro moderní společnost, novým cílem pro zlepšení celkové kvality žití na naší planetě, je samozřejmě velice důležité se do takové otázky pohroužit a přemýšlet nad tím, zda-li dnešní integrace vychází, či má problémy a nedostatky, které se musí vyřešit.
Osobně jsem byl vždy zastáncem unií a společných cílů pro vyšší dobro lidské společnosti. Netvoří to nejenom výhodnější situace, ale také mnohem větší šance a možnosti pro všechny. Přináší to produktivitu a hospodářskou celistvost, zvláště ekonomické celky jako Evropská Unie.
Samozřejmě takový úkol není lehký. Potřebuje dedikaci a sílu vůle jakékoliv úkoly splnit a posunout věci kupředu co se týče vývoje. Je také potřeba najít kvalifikované a profesionální odborníky, kteří ví, nad čím pracují, a jsou schopni vést naší energii tam, kde to unii pomůže.
A tady už vzniká můj první problém s Evropskou Unií a ekonomickou integrací Evropy vůbec. Sjednotit celý kontinent pod jednou vládní vůlí a snažit se všem členům ekonomicky a sociálně pomoci, a zároveň od nich požadovat důvěru a spolupráci, je velmi, velmi těžký úkol, zvláště pro ty, kteří mají nad ním starost. A je vidět, že to obrovský problém vskutku je.
V dnešních letech zažívá EU velké potíže, které rozviklávají jejich důvěru v různých členských státech. Několik států jsou v ekonomické krizi, a to až takové, ze které se už prakticky nejde vyhrabat (např. Řecko). Situace je zlá, extrémisté šílí radostí, neboť ví, že zoufalost chudiny se k nim obrátí, a celková administrace státu shoří jako stan pod útokem plamenometu.
Respektuji a líbí se mi, jak se EU snaží pomoci těmto zemím ekonomickými injekcemi, ale z praktického hlediska to nejen zbankrotovaným zemím nepomáhá, ale ničí to i stabilitu EU. Ano, Německo jako takové má obrovské finanční zásoby a je to jeden z nejproduktivnějších států, ale i on nemá bezedný pytel. I Německo potká situaci, kdy vydá svojí vůbec poslední injekci zbankrotovaným členům.
Další problém jsou ostatní státy. Velká Británie ignoruje volání o pomoc od svých spolučlenů, Francie také, a v Beneluxu se vyskytl problém, který zachytil myšlenky všech občanů Evropy, kteří se zajímají o situaci EU – vyhlášení nedůvěry nad EU Nizozemskem. To zatěžuje takovou unii ještě více, neboť pokud takový prosperující a produktivní stát jako Nizozemsko ztrácí důvěru, znamená to alarm pro ne tak prosperující země, zda-li mají pořád být v této unii, či ustoupit. Je to psychologický jev, který je ve formě otázky: „Když silný ustupuje od úkolu, tak co já, slabší, můžu proboha vykonat?“
Pokud se taková otázka vynoří z této mlhy problémů, zacloumá to celou strukturou takové ekonomické společnosti. Je to svízelná situace, ze které je možnost jít ven, ale jak jedna, tak druhá cesta poškodí unii ještě více. Buď zastaví injekce zbankrotovaným zemím a ze společnosti je sprostě vyhodí, nebo budou pokračovat na injekcích. První cesta velmi poškodí jejich reputaci a důvěru, ale budou mít možnost znovu obnovit některé vyčerpané finanční zásoby. Druhá cesta je benevolentnější a ideologicky lepší, ale zase to naštve členy jako Německo, z důvodů stále stejných výsledků a žádných pokroků, což může vést k vyřčení nedůvěry nad unií. A pokud by samotný zakládající stát, Německo, vyhlásilo nedůvěru, tak celá EU by se rozpadla jako domeček z karet pod silným větrem.
Jak už jsem tu řekl, vždy jsem byl zastáncem jakékoliv integrace pro vyšší dobro společnosti. Jsem zastáncem i ekonomické integrace, ale je to jedna z věcí, která je velmi nebezpečná, pokud se její administrace neprovádí zcela správně. Může to vést k bankrotu několika zemí, a k zhroucení celé integrace až hrůzostrašnou rychlostí a způsobem.
V ekonomii musí být člověk opatrný a s pevnou vůlí řešit problémy, které se vyskytují. Zároveň by nesměl být emočně labilní či emočně zesílen v takovýchto úkolech. Vztek, ale i radost, můžou podetnout dobře naplánovaný plán během nanosekundy, a s takovou prudkostí, kdy člověk si toho na první pohled ani nevšimne.
Pokud se jedná o integraci celo-kontinentální, tak opatrnost a naplánovaná jednání, dle mého názoru, musí být na nejlepší úrovni, kdekoliv a kdykoliv. Nemůžeme si dovolit zmatky či klopýtnutí, nebo nedej bože absolutní selhání. To vždy vede k velmi negativním výsledkům, které například EU právě zažívá.
Také si myslím že taková idea by se měla šířit a budovat pomalu a s veškerou péčí. Je sice hezké vidět integraci se šířit jako houby po dešti, ale co když ta škála, ta nová velikost a šíře bude příliš velkým soustem pro danou administraci? Co když to způsobí víc problémů než prosperitu, hlavní úkol takovéhoto rozšíření?
Carolus Rex, jeden z nejznámějších švédských králů, kdysi řekl: „Člověk by si měl ukousnout tolik chleba, kolik dokáže sníst.“ A v takovémto topiku se tento výrok skvěle hodí, a vybarvuje veškerá nebezpečí těchto nápadů. Řekl to v době, kdy měl své impérium v troskách, neboť si opravdu podmanil až příliš obrovský prostor, který sám nemohl, jak se říká, „ukočírovat“.
Budovat něco a hledět na pozitivní výsledky z budování je velmi dobrá a hezká věc. Je to vybarvení snu, který pod rukama šikovných a kvalifikovaných lidí dokáže vzkvétat a být něčím, nad čím bychom se s hrdostí měli podílet a být rádi, že se taková idea daří. Ale zároveň se musíme koukat na ty stránky negativní, a na možnost selhání, přibývání překážek, přibývání problémů, a i pohlížet na situace, které nám říkají jedinou věc: celkové selhání. Tento myšlenkový proud říkám ve všech tématech dnešní planety, ať už je to téma jakékoliv: hledění na jednu stránku věci vede jen k čisté slepotě a iracionálním aktům. Člověk má věci vidět ze všech možných stran, zkritizovat obě strany, a pracovat přesně dle nynějších možností. V dnešní době si nemůžeme takové slepoty dovolit, zvlášť když se koukneme na bankrotující státy, hroutící se ekonomiku USA, Severní Koreje, a dalších, ať už jakýchkoliv, společností.
Jenom bych na konec chtěl dodat, že přespřílišná opatrnost, hraničící až s paranoiou, je také věc, se kterou by se měl člověk umět poradit. Přináší nepohybující se výsledky a nedůvěru ve spolupráci a možnosti kooperace, a doslova ničí zdravý rozum. Hlavně co se týče topiku ekonomického. Poslední příklad bych uvedl SSSR, která z takovéhoto důvodu selhala až k rozpadu celé unie.