Spojené státy evropské

Anotace: Velké překvapení nad kauzou z 19.7.2015 a údiv nad překvapením lidí, o sjednocené unii.

EVROPSKÁ UNIE

Spojené státy EVROPSKÉ  4.9.2015

Vlastně mě i celkem zaujalo, kolik lidí bylo překvapeno z výroku francouzského prezidenta ( François Hollande ) o sjednocené vládě a rozpočtu Evropské unie. Nejde o nic jiného než o vizi, kde Evropa bude mít jednoho prezidenta, jeden úřední jazyk, jednu měnu, jednu armádu, jeden systém zdravotnictví, jeden systém sociálního zabezpečení, jeden parlament a možná i jeden senát ( to je otázka jestli ho chceme ). Pro mě je ale nejvíce překvapující, právě to překvapení společnosti. Už když se poprvé o unii mluvilo tak, že jsem se o to začal zajímat i já ( to mi bylo kolem 14ti let ) tak mi bylo jasné, že jednou tu budou spojené státy, jako v Americe, bylo zcela evidentní že celý záměr je právě o tom, že každý stát zvlášť toho zvládne hodně, ale po sjednocení budeme schopni jak silou, tak ekonomicky konkurovat státům jako USA, Rusko nebo Čína, především fyzicky je momentálně Rusko nebezpečné a ekonomicky je to Čína která tajně balancuje nad zhroucením ( a pokud se zhroutí bude to obrovská finanční černá díra, takzvaná finanční krize, kterou jsem si prošli před lety, byla prd, proti tomu co nás může potkat teď z druhé strany ).

Je opravdu skepse nejvyššího kalibru hovořit o tom, že unie se rozpadne ( Václav Klaus ) a říkat tomu záchrana. Momentálně by se dalo říci, že už není cesta zpět, případný konec eura by znamenal konce ekonomiky Německa, Francie, Velké Británie a Rakouska, jelikož na jejich trhu jsou vyloženě existenčně závislé ostatní státy unie ( i mimo ni ) hovořili bychom o ekonomickém armagedonu, z tohoto pohledu už prostě není cesty zpět. Ale nevidím to celé tak černě, nebojím se přirovnat unii k takovému miminku, tedy teď už máme dudlík a spíše už se učíme chodit, takže unie je teď takové batole. Ano, ke starší sestřičce, která už je dospělá žena, tedy aliance Spojených států amerických nás čeká ještě dlouhá cesta, především pak puberta, kdy se každý stát bude snažit utrhnout pro sebe co největší kus společné Ústavy a zákonů. Asi jediné o čem se nebude moc polemizovat bude společný úřední jazyk, kterým bude zcela určitě angličtina ( každý stát pak bude moci mít i druhý úřední jazyk jako mateřský ).

Jak jde čas, ukazuje se taková potřeba společného myšlení, za důležitější než před okamžikem, a je jedno jestli to začalo finanční krizí, kde nejlépe přežili státy, které už platili eurem ( o Řecku se teď nebavíme, to bylo na dně už před krizí a na téma Řecko napíšu později možná také článek ), nebo to pokračuje naším východním sousedem, který je nějak nervózní, že přichází o vliv a straší všechny menší kolem, čímž myslím Rusko. Právě díky možnosti Ruska s právem veta ohledně akcí OSN blokuje všechno, co se mu nehodí do krámu, a v poslední době stále nějak provokuje, ať už „ vyhlídkovými lety nad Evropu, nebo momentálně stěhováním techniky do Sýrie. ( Brzy článek „ Minulost v současnosti “ ), pak ale nastává otázka, kdo nás bude chránit?  Těžko se bude bránit každý stát sám za sebe, už jen proto, že třeba technika České armády je k pláči, o Slovenské ani nemluvím a to přiznám, nehledal jsem, jakou výbavu má Polská armáda. Ne že by Rusko mě HI-TEC techniku, ale alespoň toho pojízdného šrotu má hodně, četně lidí, kteří nekoukají tolik na ztráty, ale za čest a slávu jsou spíše magoři, co jdou do akce jen s vidinou že nemají moc co ztratit, protože jestli nepůjdou bojovat, bude je strašit velký Vláďa.  Takže o ochranu budeme prosit zase Ameriku, což už je poněkud trapné. Společná armáda by měla rozpočet, který by umožnil nákup a hlavně vývoj nových zbraní a výcvik vojáků, kteří by byli schopni bojovat.

Nebudu strašit, že k takovému korku dojde do pěti let, takové sjednocení je otázka ještě mnoha let, možná desítek, ale je nesmyl snažit se tomu bránit, protože dříve či později k tomu stejně dojde, a naopak, pokud tomu půjdeme naproti, pokud se přestaneme bránit změnám, mohou ty změny být mnohem výhodnější, než když se dělají pod tlakem, že k nějaké změně už dojít musí. Teď nejčastěji od lidí slyším na toto téma názory, že Američané měli společné dějiny a proto se mohli sjednotit, ale státy v Evropě měli každý svůj osud. Jenže co bylo to bylo, je jedno jakou měl který stát historii, teď můžeme začít psát novou, tu spolčenou, tu  Naší.

Takže překvapení nad tímto výrokem a ohlasy, že si to nikdo nemyslel, jsou zcela mimo mísu, ten který to neprohlédl už na samotném začátku unie, tak vůbec do dnes netuší, k čemu unie vznikla, proč ji máme a jak funguje, a takový člověk tehdy v referendu ani netušil, pro co hlasuje a dnes, nemá ponětí jak dál vnitřně unie funguje ekonomicky a drží se skepse o euru a jeho rozpadu, a vlastně se brání něčemu, co je nevyhnutelné.