Proč je Andrej Babiš první?

Proč je Andrej Babiš první?

Anotace: Proč Andrej Babiš stále vede volební preference aneb pravda, láska a český Honza

V našich, tedy opravdu českých, pohádkách chce obvykle král dát svoji dceru a půl království tomu, kdo princeznu zachrání před drakem nebo uhodne hádanku. Tuctu princů a rytířů v brněních se podobný úkol kvůli jejich hlouposti, úplatnosti či hamižnosti splnit nedaří, přijít tak musí jiný hrdina české pohádkové mytologie. Oním šlechetným je Honza, poctivý, čestný mladík se smyslem pro humor, který na zadané překážky vyzraje skvělým nápadem, nikoliv mečem. Přívlastky „hloupý“, případně „líný“ u něj ve skutečnosti vyjadřují chytrý a přitom neurozený.
„Všechnu sůl na hrad“ volá Jan Werich coby dojemně legrační král Já I., přičemž uhlíř, pradlena nebo pastevec dobytka nad jeho elitářskými vrtochy jen bezmocně kroutí hlavou. Princové jsou v pohádce, v níž je sůl nad zlato, zobrazováni jako trubcové, a tři královské dcery tak nakonec svojí vtipnou činorodostí získají dudák, rybář a zahradník.
Rovněž v komedii ze dvora Rudolfa II. oživí Golema prostý pekař, nikoliv panovník a už vůbec ne jeho rádcové, kteří zde vystupují v úloze korupčníků a prospěchářů. V další variaci na dané téma, televizní pohádce Princové jsou na draka, je tento český modus parodován a předveden velmi názorně, neboť drak vše vzdá předem, když mu je způsob řešení prostřednictvím Honzy jen slovně předestřen. Královskou komisí vybraný princ přitom celou akci prospí.

Uvedené pohádkové rekvizity jsou velmi výmluvné. Také své skutečné politické elity totiž Češi považují za odcizené, neschopné. I novodobá osmičková traumata na ose Mnichov - Únor - Srpen jsou v českém vyprávění pojímána jako selhání politiků, nikoliv národa. Ve většině filmových zpracování věnovaných mnichovské krizi nebo srpnovým událostem byl lid v pozadí, jen temně mručel a cosi volal, ale politických jednání dle nabízených filmových pojednání nebyl vůbec účasten. Před tehdejším drakem opět selhali princové a panovníci, Honza povolán nebyl, byť o svoji účast, zejména v roce 1938, údajně velmi stál. Ostatně i revoluční (také osmičkový) rok 1848 začal v českých zemích politickou schůzí, nikoliv bojem na barikádách.
Proto i mnozí dnešní zastánci antipolitiky vystupují jako Honzové, kteří jsou proti politikaření, a musí k řešení správy veřejných záležitostí (stětí hlav drakovi, uhodnutí hádanky) použít metody, které dosavadní politické elity po celou dobu svého špatného vládnutí nebyly schopny odhalit. Proti argumentům novodobých Honzů nelze žádnou rozumnou námitku použít, neboť antipolitická kritéria nejsou zpochybnitelná v diskusi, stojí nad ní, jsou protipólem vůči domnělé lži. Každý si přirozeně přeje, aby bylo líp, aby zde i v budoucnu mohli žít naše děti a aby země byla lepší. Chtít, aby bylo hůř, požaduje jen hrstka extremistů, aby bylo stejně, touží jen jedinci nepokrokoví. Na podobné nekonkrétní, tedy nevyvratitelné podstatě je založen i všudypřítomný boj proti korupci. Postoj, dle něhož politiku slušný člověk nedělá, tak pracuje s absolutizujícím principem, který si osobuje právo na jediný možný výklad reality. Jde o českou opozici vůči politice jako takové, nikoliv vůči konkrétním politickým názorům, říká v této souvislosti Václav Bělohradský.
Obdobně se těžko cokoliv namítá i proti obecným heslům o pravdě a lásce hodících se sice dobře do dob revolučních, zlomových a radikálních, nikoliv však do běžné demokratické společnosti. Také pravda a láska jsou nad politikou, existují mimo běžné handrkování, proti drakovi bojují morálkou.

Jak si však protagonisté hesel o pravdě a lásce vlastně představují onu ideální společnost, která by daná morální kritéria splňovala a v níž by zřejmě jen čestný Honza měl stát proti zlořádu? Měla by to být společnost bezkonfliktní, bez trestných činů, bez korupčních afér? Společnost, ve které bude vládnout jedna pravda? Kde se politické strany nehádají a nesoupeří o moc? Kde namísto stran bude jen občanská společnost? Kde nebude jiných citů než lásky?

Ke kritikům novodobé demokracie zaváděné u nás po roce 1989 se z těchto falešných mravních pozic téměř bezprostředně přidali i zarytí antikomunisté – Karel Kryl zpíval o tom, že v demokracii zaujímáme postoje, místo, abychom stáli, Jiří Dědeček litoval, že mu ve svobodné společnosti chybí nepřítel (drak). Bratři Ebenové přišli s písní „Já se v tom nevyznám“, kdy v klipu k ní bezmocně kroutí hlavou nad mnohostí, složitostí a nepřehledností politických názorů. Jmenovaní svá stanoviska zcela jistě nemysleli zle ani nijak špatně, avšak zřejmě si neuvědomavli, že použili stejný slovní arzenál jako svržení diktátoři.

Čím je však antipolitický diskurs nejen v České republice, ale v celé střední Evropě dán? Příčinu je možné hledat ve způsobu ustavení a vývoji národů v příslušném zeměpisném prostoru, kdy zde tyto národy vznikly před politickými institucemi. Italská a německá diktatura fašistického typu se nevytvořila pozdním sjednocením, ale právě způsobem sjednocení Italů nebo Němců. To je rozdíl od Spojených států, Británie nebo Francie. V těchto zemích byl nejprve stát, ústava a až poté národ. Anglická hymna vyzývá, aby Bůh ochraňoval královnu. Její text je tedy o nutnosti mít v úctě politickou, ústavní instituci. Neopěvuje národ ani vlast. Stejně tak text první sloky francouzské Marseillaisy hovoří o boji proti starému politickému režimu.

Naproti tomu středoevropské hymny včetně české nebo slovenské jsou, ať již melancholicky nebo bojovně, zaměřeny na velebení domoviny a národa, jeho krve. Také ony proto symbolizují podstatu středoevropského pojímání politiky, jejímž primárním účelem má být úsilí o veřejné blaho a ochranu národa před pomyslnými draky. Jakmile tento účel politika neplní, je zaměřena jen na prostou správu veřejných záležitostí či dokonce národ domněle ohrožuje (oním drakem je nyní třeba Evropská unie a její uprchlické kvóty), je nutné ji celou vyměnit nebo rovnou zavrhnout. V daném antipolitickém přístupu tak nejde o souboj názorů, ale o zásadní konflikt přítel versus nepřítel, pravda versus lež, láska versus nenávist, slušnost versus neslušnost. Jenomže problém je v tom, že pod onu pravdu se dá schovat cokoliv. Shodli by se prezidenti Masaryk, Beneš, Gottwald, Husák, Havel, Klaus nebo současný prezident Zeman na nějaké jedné pravdě? Asi těžko. Přesto všichni měli na své standardě heslo Pravda vítězí...
Autor Racek, 10.09.2018
Přečteno 348x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
Ještě nikdo nekomentoval.
Pokud chcete vložit komentář, musíte se přihlásit.
© 2004 - 2024 liter.cz v1.6.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí